Legendární špatnou hru Daikatanu jsem kdysi dohrál s pocitem, že to nebylo tak špatný, ale v průběhu let jsem ji mnohokrát viděl v žebříčku nejhorších her a rozhodl se ji znovu podívat na zoubek.
Jak vidíte z hodnocení, názor jsem nezměnil, ač jsem během hraní hru tisíckrát proklel. Daikatana trpí milionem bugů, nedodělaných věcí, ale nabízí téměř epickou délku (na 3D akci), zajímavý příběh, mix hratelnosti nových a starých 3D her a především defacto 4 hry v jednom. A ještě zajímavé RPG prvky a rozhodování.
Začnu příběhem. Ten začíná v 25. století. Svět ovládá Mishimova korporace, lidstvo je sužováno virem, na jehož léčbu mají jen bohatí. Hiro Miyamoto je obyčejný učitel šermu, který se střetne s jedním staříkem a vyslyší jeho prosbu najít unesenou dceru. Ve hře je ale více. Tajemná Daikatana se schopností cestovat v čase, osudy několika japonských rodin sahající stovky let do minulosti a cesta za definitivním zatnutím tipce vede přes 4 období, každé úplně jiné. Cestou navíc potkáváte (resp. zachráníte) dvojici sidekicků - cynického žoldáka Superflye Johnsona a tajemnou japonku Mikiko Ebiharu, kteří s Vámi komunikují v animacích, dotváří děj a za tu obrovskou délku si na ně zvyknete a to víc poté překvapí konec kdy po poražení záporáka Mikoko rupne v kouli a rozhodne se získat moc Daiktany pro sebe, zabije Superflye a pokusí se zabít hlavního hrdinu. Následné napravování času je dost nejasně podané a musel jsem si ho vyhledat na netu, aby to pochopil.
Jak jsem říkal, každá epizoda je v podstatě jiná. Hned ta první, futuristická je ovšem dost příšerná. Odpudivá grafika do zelena, nehostinné prostředí (bažiny, kanály) střídá nelogicky krematorium. Útočí na Vás xkrát zmiňovaní komáři a žaby, do počtu zabitých se počítají i civilisti, takže Vás hra v podstatě nutí vraždit nevinné. Do toho je to tmavé, najít cestu, natož secrety je za trest a zbraně na houby! Slizometem nemůžete střílet pod vodou, odráží se a paradoxně jde o nejlepší zbraň. Rakety Vám rychle dojdeou, brokovnice střílí bůhví proč 6 nábojů, když na věšinu potvor stačí jeden-dva, vrhač C4 je špatný vtip nebezpečnější Vám než nepřátelům a totéž platí o kanonu.
Hned druhá epizoda je jak vyměněná. Dostáváte se do antického Řecka a k ruce máte Daikatanu, která se dá vylepšovat. Ze začátku je poměrně k ničemu, ale stačí vytrvat (cca 2 epizody) a máte modře zářící a pulzující meč, kterým rozesekáte na kaši cokoliv. Bohužel pokud bojujete Daikatanou, zlepšujete ji, ale nezlepšujete postavu. Ta se může vylepšovat v pěti odvětvích - síla, rychlost, rychlost střelby, životy a skok. A především bez hodně životů a skákání se prostě neobejdete, hlavně bez skoků se k některým secretům nedá vůbec dostat. Ale k Řecku - najedou je hra jako vyměněná. Krásná antická architektura střídá monumentální chrámy či skály, stojí proti Vám různé mýtické potvory - kostlivci, harpyje, kyklopové, obří pavouci, setkáte se s Charonem a nakonci Vás čeká Medúza, která umí přesně to, co v mytologii. Stačí jediný pohled a zkameníte. Zbraně jsou různé magické artefakty - mocné Hádovo kladivo, kterým se mlátí do země, výbušný řecký olej či Poseidonův trojzubec střílející modré blesky.
Třetí epizoda je vrchol hry. Středověké Norsko, sužované mrazem a epidemií moru. Po ulicích se toulají nakažené přerostlé krysy a oživlé mrtvoly, cestu vám zkříží vojáci s různou výzbrojí, pár čarodějů s pěkně nechutnými kouzly. Projdete ledovými tundrami, vesničkami, odpornými kobkami a majestátními věžemi a nad tím vším se proplétá příběh o magické nákaze, jednom nekromantovi a šíleném králi. Dá se říct, že by mi třetí epizoda klidně stačila jako samostatná hra. Bojovat budete zpočátku kuší či balistou, ale později vyrvete z pařátů mrtvých čarodějů opravdu mocné staffky, kterými zatopíte i drakovi.
A pak je tu závěr z roku 2030, trošku nesourodý, ale ne špatný. V honbě za Mishimou musíte hned na počátku utéct z Alcatrazu plného nasraných muklů a krys, probít se přes panelák plný gangsterů, supermoderní laboratoř střídá japonské sídlo a tak. V cestě Vám stojí stále líp vyzbrojená komanda, Vaše výzbroj konečně připomíná klasické střílečky - pistole, brokovnice, kulomet (ledový), rotačák a ultravýkonný laser. Tou dobou jsem sice všechno kosil na max vyladěnou Daikatanou, ale zbraně tu nejsou vůbec špatné.
Každá epizoda má nějakých 5-7 kol, většina kol se dělí na několik částí, přičemž styl hraní je kombinací klasiky a moderny. Sbíráte secrety, které se IMHO bez návodu nedají najít a kolikrát se do nich nezvládnete dostat i když víte kde jsou. Je tu spousta klíčů, občas je postup jasný, občas si pobloudíte, některé části kol jsou hubovitě propojené ala Hexen a všude číhá dost potvor. Úměrně tomu, jak máte namaxované statistiky nebo Daikatanu se boj mění z tuhého boje o život na procházku krvavou alejí. Veliká výtka patří nejasným cestám dál, protože tlačítko se nezmáčkne když nestojíte na milimetr přesně, občas musíte rozbít něco co jindy rozbít nejde, občas se někde nespustí skript ale o tom více v mínusech.
Bohužel i přes epickou délku, měnící se prostředí, zbraně, nepřátelé, levelování a zajímavý příběh chápu, proč hra byla takový propadák. Na vině jsou příšerné bugy, které nezmizely ani v GOG verzi. Zasekávání se o cokoliv, propadání se do textur, vraždící dveře, vraždící páky od dveří, občas se nespustí skritp. Například na konci Řecka po zabití Medúze mají oživnout všichni zkamenělí - mě natřikrát neoživli. Občas je nějaká potvora prostě nemsrtelná - v mém případě dvě ze čtyř nalezených Dopefish.
Když si vylevelujete meč, září a bliká Vám před nosem tak, že nevidíte pomalu kam jdete, protože Vás z toho bolí oči. Když si vylevelujete super rychlost a skoky, začnou Vás štvát otřesné zvukové efekty při běhání a skákání. Zasekávání do věcí je tak časté, že klávesou N se spustí cheat noclip, abyste se dostali z bezvýchodné situace! Načítání trvá snad 20 sekund a je u něj opět odporný zvuk.
A pak jsou tu parťáci. Smrtelní, debilní, zoufalí, zabugovaní, prokletí. Parťáci si neumí sami sebrat zbraně, musíte na zbraň přesně zamířit a říct jim to, totéž s léčením. Bez zbraní se nechají zabít klidně krysou nebo dveřma a nenapadne je odejít. Najít si cestu je pro ně kolikrát nemožné, občas se zaseknou a běží na místě, občas někam zapadnou a musíte loadovat, střílí přes Vás, nechávají se snadno zabíjet a jako vrchol na Vás neustále pokřikují, že do nich nemusíte žduchat, aby se kurva pohli z místa a neběhali na pětníku. Pokud jste moc rychlí, tak se zastaví a čučí do blba a v jednom kole když je někde necháte, prostě zmizí a nejsou k nalezení. Samozřejmě jejich smrtí Vaše hra končí. Úpřimně nejvíce jsem si užil začátek Řecka, kde jsem bojoval sám za sebe. Takhle jsem si musel co pár kol dát pauzu, takže mě Daikatana vydržela nakonec celých 5 dní.
Jako vtip na mě působí omezené ukládání, které naštěstí bylo v patchi odstraněno.
Všechny tyhle bugy a problémy mě ale hru nezkazily. Užil jsem si délku hry, poslední záchvěv tradičního bloudění, secretů, užil jsem si měnící se prostředí, zbraně i nepřátele, božskou Daikatanu i zajímavý příběh. Daikatana rozhodně není takový propadák, jak se všude píše.
Jak vidíte z hodnocení, názor jsem nezměnil, ač jsem během hraní hru tisíckrát proklel. Daikatana trpí milionem bugů, nedodělaných věcí, ale nabízí téměř epickou délku (na 3D akci), zajímavý příběh, mix hratelnosti nových a starých 3D her a především defacto 4 hry v jednom. A ještě zajímavé RPG prvky a rozhodování.
Začnu příběhem. Ten začíná v 25. století. Svět ovládá Mishimova korporace, lidstvo je sužováno virem, na jehož léčbu mají jen bohatí. Hiro Miyamoto je obyčejný učitel šermu, který se střetne s jedním staříkem a vyslyší jeho prosbu najít unesenou dceru. Ve hře je ale více. Tajemná Daikatana se schopností cestovat v čase, osudy několika japonských rodin sahající stovky let do minulosti a cesta za definitivním zatnutím tipce vede přes 4 období, každé úplně jiné. Cestou navíc potkáváte (resp. zachráníte) dvojici sidekicků - cynického žoldáka Superflye Johnsona a tajemnou japonku Mikiko Ebiharu, kteří s Vámi komunikují v animacích, dotváří děj a za tu obrovskou délku si na ně zvyknete a to víc poté překvapí konec kdy po poražení záporáka Mikoko rupne v kouli a rozhodne se získat moc Daiktany pro sebe, zabije Superflye a pokusí se zabít hlavního hrdinu. Následné napravování času je dost nejasně podané a musel jsem si ho vyhledat na netu, aby to pochopil.
Jak jsem říkal, každá epizoda je v podstatě jiná. Hned ta první, futuristická je ovšem dost příšerná. Odpudivá grafika do zelena, nehostinné prostředí (bažiny, kanály) střídá nelogicky krematorium. Útočí na Vás xkrát zmiňovaní komáři a žaby, do počtu zabitých se počítají i civilisti, takže Vás hra v podstatě nutí vraždit nevinné. Do toho je to tmavé, najít cestu, natož secrety je za trest a zbraně na houby! Slizometem nemůžete střílet pod vodou, odráží se a paradoxně jde o nejlepší zbraň. Rakety Vám rychle dojdeou, brokovnice střílí bůhví proč 6 nábojů, když na věšinu potvor stačí jeden-dva, vrhač C4 je špatný vtip nebezpečnější Vám než nepřátelům a totéž platí o kanonu.
Hned druhá epizoda je jak vyměněná. Dostáváte se do antického Řecka a k ruce máte Daikatanu, která se dá vylepšovat. Ze začátku je poměrně k ničemu, ale stačí vytrvat (cca 2 epizody) a máte modře zářící a pulzující meč, kterým rozesekáte na kaši cokoliv. Bohužel pokud bojujete Daikatanou, zlepšujete ji, ale nezlepšujete postavu. Ta se může vylepšovat v pěti odvětvích - síla, rychlost, rychlost střelby, životy a skok. A především bez hodně životů a skákání se prostě neobejdete, hlavně bez skoků se k některým secretům nedá vůbec dostat. Ale k Řecku - najedou je hra jako vyměněná. Krásná antická architektura střídá monumentální chrámy či skály, stojí proti Vám různé mýtické potvory - kostlivci, harpyje, kyklopové, obří pavouci, setkáte se s Charonem a nakonci Vás čeká Medúza, která umí přesně to, co v mytologii. Stačí jediný pohled a zkameníte. Zbraně jsou různé magické artefakty - mocné Hádovo kladivo, kterým se mlátí do země, výbušný řecký olej či Poseidonův trojzubec střílející modré blesky.
Třetí epizoda je vrchol hry. Středověké Norsko, sužované mrazem a epidemií moru. Po ulicích se toulají nakažené přerostlé krysy a oživlé mrtvoly, cestu vám zkříží vojáci s různou výzbrojí, pár čarodějů s pěkně nechutnými kouzly. Projdete ledovými tundrami, vesničkami, odpornými kobkami a majestátními věžemi a nad tím vším se proplétá příběh o magické nákaze, jednom nekromantovi a šíleném králi. Dá se říct, že by mi třetí epizoda klidně stačila jako samostatná hra. Bojovat budete zpočátku kuší či balistou, ale později vyrvete z pařátů mrtvých čarodějů opravdu mocné staffky, kterými zatopíte i drakovi.
A pak je tu závěr z roku 2030, trošku nesourodý, ale ne špatný. V honbě za Mishimou musíte hned na počátku utéct z Alcatrazu plného nasraných muklů a krys, probít se přes panelák plný gangsterů, supermoderní laboratoř střídá japonské sídlo a tak. V cestě Vám stojí stále líp vyzbrojená komanda, Vaše výzbroj konečně připomíná klasické střílečky - pistole, brokovnice, kulomet (ledový), rotačák a ultravýkonný laser. Tou dobou jsem sice všechno kosil na max vyladěnou Daikatanou, ale zbraně tu nejsou vůbec špatné.
Každá epizoda má nějakých 5-7 kol, většina kol se dělí na několik částí, přičemž styl hraní je kombinací klasiky a moderny. Sbíráte secrety, které se IMHO bez návodu nedají najít a kolikrát se do nich nezvládnete dostat i když víte kde jsou. Je tu spousta klíčů, občas je postup jasný, občas si pobloudíte, některé části kol jsou hubovitě propojené ala Hexen a všude číhá dost potvor. Úměrně tomu, jak máte namaxované statistiky nebo Daikatanu se boj mění z tuhého boje o život na procházku krvavou alejí. Veliká výtka patří nejasným cestám dál, protože tlačítko se nezmáčkne když nestojíte na milimetr přesně, občas musíte rozbít něco co jindy rozbít nejde, občas se někde nespustí skript ale o tom více v mínusech.
Bohužel i přes epickou délku, měnící se prostředí, zbraně, nepřátelé, levelování a zajímavý příběh chápu, proč hra byla takový propadák. Na vině jsou příšerné bugy, které nezmizely ani v GOG verzi. Zasekávání se o cokoliv, propadání se do textur, vraždící dveře, vraždící páky od dveří, občas se nespustí skritp. Například na konci Řecka po zabití Medúze mají oživnout všichni zkamenělí - mě natřikrát neoživli. Občas je nějaká potvora prostě nemsrtelná - v mém případě dvě ze čtyř nalezených Dopefish.
Když si vylevelujete meč, září a bliká Vám před nosem tak, že nevidíte pomalu kam jdete, protože Vás z toho bolí oči. Když si vylevelujete super rychlost a skoky, začnou Vás štvát otřesné zvukové efekty při běhání a skákání. Zasekávání do věcí je tak časté, že klávesou N se spustí cheat noclip, abyste se dostali z bezvýchodné situace! Načítání trvá snad 20 sekund a je u něj opět odporný zvuk.
A pak jsou tu parťáci. Smrtelní, debilní, zoufalí, zabugovaní, prokletí. Parťáci si neumí sami sebrat zbraně, musíte na zbraň přesně zamířit a říct jim to, totéž s léčením. Bez zbraní se nechají zabít klidně krysou nebo dveřma a nenapadne je odejít. Najít si cestu je pro ně kolikrát nemožné, občas se zaseknou a běží na místě, občas někam zapadnou a musíte loadovat, střílí přes Vás, nechávají se snadno zabíjet a jako vrchol na Vás neustále pokřikují, že do nich nemusíte žduchat, aby se kurva pohli z místa a neběhali na pětníku. Pokud jste moc rychlí, tak se zastaví a čučí do blba a v jednom kole když je někde necháte, prostě zmizí a nejsou k nalezení. Samozřejmě jejich smrtí Vaše hra končí. Úpřimně nejvíce jsem si užil začátek Řecka, kde jsem bojoval sám za sebe. Takhle jsem si musel co pár kol dát pauzu, takže mě Daikatana vydržela nakonec celých 5 dní.
Jako vtip na mě působí omezené ukládání, které naštěstí bylo v patchi odstraněno.
Všechny tyhle bugy a problémy mě ale hru nezkazily. Užil jsem si délku hry, poslední záchvěv tradičního bloudění, secretů, užil jsem si měnící se prostředí, zbraně i nepřátele, božskou Daikatanu i zajímavý příběh. Daikatana rozhodně není takový propadák, jak se všude píše.
Jack Keane 2: The Fire Within
Pro: Epická délka, 4 různé světy se vším všudy, levelování, Daikatana, příběh.
Proti: Otřešná první epizoda, neskutečný bug fest, naprosto šíleně nevyladění spolubojovníci.