Hraní Bird Story pro mě bylo už od začátku atypické. Důvodem bylo, že jsem celou dobu hrála tuto hru současně s Kwokym, se kterým jsem si zároveň vyměňovala své dojmy.

Už v úvodním menu mě rozněžnila melodie, jejíž podobné variace nás doprovázeli celou hrou. Hudba a zvuky zde hrají důležitou roli, jelikož zde není písma ni mluveného slova.

Spíše než jako hráč jsem se v této hře cítila jako pozorovatel. Ovládání postavy se zde chopíte vždy krátkodobě a lze konat pouze tak, jak hra sama určí. Příběh vypráví o malém chlapci sužovaném samotou, jenž se prostřednictvím náhody a soucitného činu skamarádí s ptákem. Přiznám se, že toto téma je pro mě dosti sentimentální (Jako malá jsem měla doma andulku a to byl tak milující tvor, že na něj s láskou vzpomínám dodnes), proto jsem se do hlavní postavy dokázala vcítit více, než by to bylo za jiných okolností.

Roztomilé a občas vtipné scénky však bohužel nedokázaly zabránit mírnému zklamání z předvídatelnosti celého příběhu. Přijde mi, že vývojáři se natolik snažili přikládat důraz na určité detaily (hlavně osamělost chlapce zde byla velice zdůrazněna), že nápaditosti vyústění hry už nebylo věnováno tolik energie. Dále jsem se potýkala s pár nejasnostmi např. Kdo byla ta druhá paní s ošetřovatelkou, která chlapce pronásledovala? Co bylo na vzkazech, které chlapec nacházel doma? Kde měl rodiče?, na které jsem nenašla odpověď a musela jsem si je tudíž domyslet sama.

Jsem zvědavá, jaký dojem napíše do komentáře Kwoky. Slyšela jsem v sluchátkách v jednu dobu takové šustění, tak snad osvětlí, zda to byl kapesníček k otření slzy, či chyba ve spojení :).