Diablovky mám v oblibě, ale mimo Divine Divinity a Titan Questu s datadiskem jsem ještě nenarazil na takovou, která by mě oslovila. Při jednom větším nákupu krabicovek mi však padl do oka tento titul a po shlédnutí gameplay videa bylo jasné, že tohle je přesně ten styl, který mi sedí. Navíc sedí i Romče, a tak jsme mohli hrát singleplayerovou kampaň na dvou PC spolu.

Kvůli příběhu nelze zvolit hlavní postavu ani její pohlaví a jedinou možností výběru je Targonova specializace. Díky skloubení cesty lotra a cesty magie jsem vytvořil iluzionistu, který se nakonec ukázal jako ideální řešení všech problémů, které se mi vloudily do cesty. Jako zastánce vyvolávání mě mrzelo, že vyvolat lze jen hydru stojící na místě a ne klasického pohybujícího se spolubojovníka, ale nakonec se bez něj dalo obejít.

Runové kameny představující teleporty a doplňovací svatyně zároveň byly, až na výjimky, vhodně rozmístěny a netrvalo moc dlouho se k nim dostat. Z různorodých lokací mě nejvíce zaujal elfský les a špatný nebyl ani hřbitov nebo zasněžená trpasličí krajina. Poušť a bažiny byly naopak tím nejhorším, čím jsem na své cestě procházel. Zdolání potvor zde trvá daleko déle než je v podobných hrách zvykem, takže i když lokace nejsou kdovíjak velké, jejich vyčištění zabere dost času.

Vůbec se mi nezamlouval nápad s kurzorem myši, který představovala světélkující víla, protože se s ním špatně zaměřovalo při teleportaci, kdy se klikalo na název teleportu, a hlavně pak ve sněhové vánici. Kdyby mi hra především v těch rozhodujících chvílích méně padala, určitě bych se u ní méně navztekal a odpustil jí i dva nesplnitelné vedlejší úkoly. Přesto Legend splnil očekávání a zabavil tak, jak měl.