Cryo Interactive Entertainment je pravděpodobně nejúspěšnější z početné skupiny výrazných francouzských vývojářských studií 90. let, kam dále patřili například Delphine Software International, Silmarils nebo Coktel Vision. Cryo se, oproti výše zmíněné domácí konkurenci, nezaměřovalo čistě na jeden herní žánr, ale proslavily je adventury, ať už to byl Lost Eden nebo úžasný žánrový mix Dune a nejznámější z jejich katalogu je pak jednoznačně trilogie Atlantis. Přelomový byl především první díl, který kromě skvělého nového enginu OMNI 3D a hudby přinesl i na svou dobu unikátní hratelnost, mix napínavého příběhu a skvělého exotického settingu s puzzly a snovými pasážemi. Druhý díl vypadal a zněl stejně skvěle, ostatně grafika a hudba byly vždy silné stránky Crya, s Atlantidou už ale neměl moc společného a navázal spíš na ony snové surrealistické pasáže s tím, že hra v podstatě neměla žádný ucelený příběh. Někdy v mezidobí mezi prvním a druhým dílem této série Cryo začalo na nesmrtelném enginu OMNI 3D vydávat množství her z různých historických epoch se silnými prvky edutainmentu, které nebyly příliš úspěšně, byť třeba první hře tohoto typu, Versailles 1685, vyšlo i pokračování a Cryo se v jejich monotónní produkci trochu utopilo a na herním trhu jim časem ujel vlak.

Nedlouho před svým krachem se nicméně Cryo pokusilo ještě jednou vrátit se svou nejúspěšnější sérii a pro třetí díl Atlantis dokonce najmuli dceru legend stříbrného plátna Marcella Mastroianniho a Catherine Deneuve Chiaru, která měla představovat hlavní hrdinku a hru nadabovat. Atlantis 3 začíná slibně a oproti druhému dílu zde autoři dokonce ani úplně nerezignovali na příběh, tedy přinejmenším na začátku hry. Po akčním intru hráče přivítá skvěle vypadající poslední generace OMNI 3D a tradičně impozantní soundrack, prezentace je pak až do konce hry její nejsilnější stránkou. Atlantis 3 má navíc ze začátku hry, podobně jako první díl, rychlý spád a hráč se už po krátké chvíli že současné Sahary octne ve starověkém Egyptě a to konkrétně v hrobce, kde 99% hráčů sáhne po návodu, aby se z ní vůbec někdy dostali. Po zbytek hry jsou ale adventurní a logické úkony až na několik výjimek nadesignovany dobře, velmi rychle pak do pozadí ustupuje příběh, jehož vymýšlení nemohlo trvat déle, než posezení u jedné flašky vína a v podstatě jen poskytuje záminku k tomu, aby hráč podobně jako v druhém díle procestoval několik na sobě nezávislých období a míst a hra je tak rozkouskovaná do několika pasáží.

Kvalita těchto pasáží je pak velmi kolísavá a zatímco Egypt, tedy přinejmenším po opuštění úvodní hrobky, a Orient jsou skvěle, tak ostatní jsou trochu rozporuplné. Atlantis 3 je poměrně jednoduchá, krátká a z hlediska celkového děje opravdu velmi plytká adventura. Postavy v hlavní dějové linii nejsou vůbec propracované a vrcholem všeho je extrémně nesympatická hlavní hrdinka, u níž Chiara Mastroianni podala jeden z nejhorších hereckých výkonu v nepříliš bohatých a plodných dějinách videoher a autoři si museli trhat vlasy, když slyšeli, s jakým (ne)zájmem se jejich superstar vžívá do své role. Pocit ze hry je ve finále sice kladný, hraje se docela příjemně, skvěle vypadá a hudba je snad ještě lepší, než v předchozích dílech, nicméně s Atlantidou to nemá prakticky vůbec nic společného, z původní myšlenky sfér a cestování mezi nimi šlo určitě vytěžit mnohem více, po prvním spuštění hry velmi rychle přichází konec a i když se závěr hry docela povedl, tak po několika hodinách po dohrání již není moc jasné o čem vlastně byla. Herní publikum to vidělo obdobně, Atlantis 3 totiž nebyla nijak zvlášť úspěšná hra a podstatě jen potvrdila domněnku, že se Cryo na konci milénia už nedokázalo orientovat na herním trhu a zaspalo dobu.