Warhammer 40,000: Dawn of War II - Retribution

Od Retribution jsem čekal nějaké rozumné pokračování příběhu předchozích dvou her. Nemůžu ale říci, že bych byl právě nadšen tím, co se z posledního kousku série vyklubalo...a možná se i trochu rozohním.

Graficky i zvukově je to stále stejná paráda, jako minulé díly. Jednotky si efektně rozbíjejí huby a dokončovací sekvence někdy působí až filmově. Prostředí map stále působí plně, lze narazit na spoustu rozdílných světů a za spoustu věcí se da schovat a tím obdržet bonus ke krytí. Tyhle věci však byly i devizou minulých her. Zde pravděpodobně končí veškeré vychvalování, které jsem směrem k Retribution schopen utrousit.

Dále jsem narazil na jednu naoko příjemnou věc, která mi dala vzpomenout na první Dawn of War, jenž ještě byl "tou jinou" strategií. Je to vybavování a vylepšování oddílů při hře. V prvních chvílích jsem si naivně myslel, že všechno bude fungovat jako kdysi - tu dokoupím velitele, tady rozdám plamenomety, tamhle napnu do motorového meče nový řetěz. Omyl (ano, moje radost se rozpadla v prach). Upgrade funguje pouze jednorázově, což na mě zapůsobilo jako vyloženě debilní krok, protože v minulosti to fungovalo dobře; ale proč to zachovávat, když to fungovalo, že. Ano, asi jsem stále ovlivněn první sérií, ale mně to tak strašně vadí! Fňuk!

Další problémy mám s kampaní. Zaprvé se mi nedaří nalézt důvod pro zakomponování šesti různých stran konfliktu, když jsou nakonec všechny mise stejné! To by lépe působilo, kdyby si tvůrci zvolili jednu stranu konfliktu a příběh trochu rozvinuli, nebo udělali pět misí pro každou stranu, což bylo vyloženě nasnadě. Briefingy jsou potom rovněž zklamáním, jelikož působí jako spousta nedůležitých keců, a po srovnání s Chaos Rising pak dvakrát tolik.

Druhý problém mám s dobou trvání jednotlivých misí. Je sice hezké, že jedna mise zabere 40 minut, ale když mi hra NEDOVOLÍ uložit postup, nemám nejmenší chuť si tu blbou misi zopakovat jen proto, abych po 40 minutách opět chcípnul z toho důvodu, že se mi za podpůrné jednotky nepozorovaně přenesl jeden čert s rezavou rybičkou v ruce a zničil mi tank, zapíchnul mariňáky a pobodal do ledvin moji těžkou pěchotu (třem zmíněným to samozřejmě vůbec nevadilo a vesele pálili jinam, nebo hrdě odolávali bolesti hledíc vstříc lepší zítřkům).

Třetí otázkou do pranice je, proč jsou vlastně ve hře "najímatelné" jednotky? Na Hard obtížnost jsem je nepotřeboval ani jednou! To mi potom zlomilo vaz v posledním únavném kole, kdy jsem nevěděl, co si na bosse pořídit. Než jsem to vyřešil, vyskočila mi na obrazovce chyba a já málem puknul vzteky, protože mi hra spadla.

Osobní problém mám potom s kouzelníkem Chaosu, který nejen že je svými výlevy na pěst, ale zní jako masturbátor čekající v keři před mateřskou školkou.

Tím končí můj výlev plný zloby a zmaru. Myslel jsem si, že si kampaň alespoň střihnu vícekrát za jiné národy, ale nemám na to nervy. Pětkrát za sebou projíždět stejnou kampaň? Děkuji, nechci, a to ani při znalosti toho, že se za každou stranu hraje opravdu jinak. Tohle dílo můžu doporučit jen multiplayerovým hráčům, kteří snad přehlédnou všechny nedostatky kampaně. Skirmish mě utvrdil v tom, že ve více lidech to může být i docela slušná zábava. Retribution bude druhá hra, kterou jsem nedohrál.