Tunnel Rats

Her o vietnamské válce moc není, a těch kvalitních už vůbec ne. Tak jak dopadla nízkorozpočtová střílečka podle filmu režiséra Uwe Bolla? Přesně tak, jak to zní. :-D

Uwe Boll je legenda německého filmu. Osobně jsem od něj viděl jen jeden film o útoku na Wall Street, který byl docela v okayi, a pak kousek té jeho snahy o nízkorozpočtového Pána prstenů, kde Ray Liotta nosí kožené kalhoty s bundou a předvádí bizarní magické šermování s Jasonem Stathamem. Čekat od hry podle jeho dalšího filmu nějaké zázraky by tedy bylo bláhové.

Když se ale podíváme na samotnou hru, jde o německou budgetovku. Jak už jsem psal u recenze na Red Ocean, tyto německé nízkorozpočtové tituly jsou prostě pořád lepší než ty východoevropské. U nich totiž přesně víte, na čem jste. Na rozdíl od her jako Ubersoldier se tady aspoň nesnaží o drahý příběh, filmové cutscény, velkolepý soundtrack nebo dabing, přičemž i ruského Ubersoldiera by člověk byl mnohem radši, kdyby to bylo jen o čistém střílení, což rád převážně je.

V Tunnel Rats se ujmete role mladého amerického vojáka, kterého armáda nechala napospas osudu, a prožijete si s ním kompletní model Kübler-Rossové, známý též jako pět fází smutku. Příběhové monology hlavní postavy nejsou vůbec špatné a skvěle ukazují jeho zoufalství, následnou lhostejnost i vztek. Voják vzpomíná na to, jak ho do armády navlekl jeho otec, nebo na svou holku, kterou následně proklíná. Což vůbec není špatné! Co je ale naopak hrozné, je skutečnost, že si kromě tohoto příběhového mluvení a breptání pro sebe neustále opakuje ty samé hlášky dokola. Říká je pokaždé, když zneškodní past, obere padlého Vietconga o náboje, uřízne mu ucho nebo vezme psí známku od amerického vojáka. Za sbírání uší ani známek navíc ve hře vůbec nic nedostanete.

Hra na druhou stranu příjemně překvapí plynulým ovládáním a samotnou střelbou. Gunplay má pěkně zpracované zbraně, mířidla i zvuky, funguje zde jednoduché gore a headshoty jsou vyloženě fajn. V tomhle ohledu problém není. V čem si ale titul zaslouží opravdu silnou kritiku, je design map a chudá náplň práce, která se neustále opakuje. Postava v podstatě jen pořád lozí v jednoduchých tunelech, aby se na chvíli podívala nahoru, kde na ni čeká jen podivně navržená džungle s nízkými koridory, ve které jsem si připadal jako v prvním Wolfensteinovi. K tomu musíte na každém kroku zneškodňovat pasti v podobě stále stejné minihry. Hra evidentně neměla žádné testery, protože jinak by vývojářům museli říct, že mít v některých úrovních neviditelnou past každých deset kroků není zrovna dvakrát zábavné.

Frustraci navíc umocňují checkpointy, které jsou sice vždy na rozcestí, ale fungují nešikovně. Když se z křižovatky vydáte do jedné části tunelu, kde najdete nějakou zbraň, munici nebo splníte vedlejší úkol, a pak se vrátíte zpátky, hra se neuloží. Pokud vzápětí zemřete, což je v této hře velmi častý jev, vrátí vás to ještě před splnění onoho vedlejšího úkolu.

Propadající pasti mají navíc takřka totožnou texturu jako okolní zem, takže je často dost těžké odhalit, zda před vámi nějaká je. Člověk kvůli tomu neustále chodí s myší namířenou na nohy a preventivně mačká klávesu F pro zneškodnění. Na druhou stranu, tohle dělal i první Vietcong. Tam jsme v džungli museli složitě hledat skrytý vchod do tunelu, který měl úplně stejnou texturu jako okolní prostředí, a ještě teď, když si na to vzpomenu, tak zuřím :D. V Tunnel Rats naštěstí to bloudění není tak strašné a postava se pohybuje relativně rychle.

Sečteno a podtrženo, rozhodně se nejedná o úplný odpad, ale člověk se na to prostě musí dívat optikou nízkého rozpočtu. Mně osobně bavil například i Shellshock 2, s výjimkou jeho špatné optimalizace, proto moje dojmy berte s mírnou rezervou, protože jsem na objektivně horší střílečky až moc hodný, pokud v jádru fungují. Původně jsem chtěl hře udělit velmi nízké hodnocení, ale v rámci svých omezených možností vlastně není tak špatná. Atmosféra vojáka přicházejícího o nervy, kterého všichni nechali napospas, je fajn a střílení docela baví. Pořád je to ale sice krátká, avšak pocitově nesmírně dlouhá hra, u které jsem vydržel sedět vždycky maximálně tak dvacet minut v kuse.