The Thaumaturge

"Pokud máte rádi chlast, puch potu, moči a zvratek, nebo snad pohled na chcanky na brankách, zdech a pouličních lampách, tato část Varšavy je pro Vás!" 

Divotvůrce je taková evropská Persona ležící v louži politického thrilleru, který shodou okolností obsahuje i nějakou magii, nikoli thrilleru o magii samotné. A já to zprvu čekal přesně naopak. Po prologu jsem předpokládal, že půjde o grimdark historickou fantasy, jejímž gró bude lov zaklínačských pokémonů na pozadí bobtnajícího napětí v ulicích Varšavy roku 1905, kdy opravdu neomylně všechny skupiny již měly ruské vlády dost. Nečekal jsem, že půjde o historickou fan fiction, v níž nadávky padají striktně anglicky a rusky, židé jsou zastoupeni exkluzivně obchodníky, rabíny a bandity, magie prostě existuje a pochopitelně jsou proti ni všichni magií netknutí tuze bigotně diskriminační, a že má prvotní radost nad reprezentací Rasputina jakožto někoho přinejhorším neutrálního, neřkuli snad i kladného, se časem potvrdí jako hrubě předčasná a neprozíravá. A už vůbec jsem nečekal, jak strohá bude hra na jisté detaily.

"Přijedete sem s cílem být uklízečkou nebo třeba učit děti, a pak to jediné, za co vám je kdokoli ochotný reálně zaplatit, je vaše prdel." 

Začátek 20. století, dvě slečinky se mnou flirtují formou hodnocení mého zevnějšku na stupnici 1-10, což se nelíbí pánům opodál, kteří si od stejných slečen okamžitě vyslouží sick burn v podobě ohodnocení nulou. Nasere je to natolik, že okamžitě tasí své kvéry a z nějakého důvodu chtějí zamordovat mě, přestože já se na ně ani nepodíval, natož hodnotil jejich vzhled. A tak morduju já je, načež slečinky k tomu - či mně samotnému - už nemají co říct.

Lezu do knajpy, hledajíc konkrétní servírku. Naprosto nevinně se na ní ptám barmana a ten na mě za to ihned posílá tři štamgasty, ať mi dají co proto. Místo toho všechny tři bez problému posílám k zemi, načež se okamžitě objevuje ona servírka a říká, že šéf ji vyřídil, že ji hledám. Barman na pohodu stále leští bar rok nemytou hadrou, uprostřed baru se ledabyle válí tři mrtvoly, nikdo k tomu nemá žádný komentář.

V barbershopu jsem se nechal dokonale do hladka oholit. Přesto se náhodný borec v hospě nenechal pozvat na vodku, protože 'takovej vousáč' nebyl jeho typ. Kvanta postav mě bez přestání v jejich domovech a na jejich pracovištích s vražednými pohledy griluje, že tam nemám co dělat, avšak zatímco celej kvartýr proluftovávám, jen tak nehybně stojí a nic s tím nedělají.

"Dospělý život je jako cibule; čím více se jej snažíte rozdělit na jeho základní části, tím hůř smrdí a tím víc vám je do pláče." 

Je nasnadě doporučit si hru užít jako poměrně povrchní jízdu do cíle, který nechť je pro celkový zážitek irelevantní. Protože epilog je v případě všech tří konců ledasjaký, jen ne uspokojivý. Příběh není větvený; hráči je umožněno sem tam učinit nějakou 'volbu', nicméně tyto volby ovlivňují jen malé záležitosti, a to s ještě menším dopadem na větší schéma. V neposlední řadě se absolutně nejedná o RPG - v dialozích de facto rozhodujete pouze o míře Wictorova pýchy, v soubojích zase čerpáte z možností, které jsou většinově předurčené, resp. první půlku stromu dovedností budete mít tak či tak, druhou pak už můžete a nemusíte řešit v druhém aktu. A já silně doporučuji řešit, poněvadž:

- Obtížnost soubojů začíná na velice nízké úrovni, načež se brutálně nevybalancovanou trasou mezi prvním a třetím aktem přehoupává na vyloženě absurdně nízkou úroveň. Jelikož jsem druhý akt, stejně jako ten první, prioritizoval vedlejšáky, přibližně od půlky aktu jsem byl v podstatě nepřemožitelným demigodem, jenž ve většině potyček ani nemusel kteréhokoliv nepřítele jedinkrát pustit ke slovu, pokud nechtěl. Už tak otravné, otravně početné souboje se rázem ziskem 'pokročilých' pokemonů staly triviálními a o to otravnějšími. A ne, ani těžká obtížnost zde ničemu nepomohla. Přesto do té doby se mi podařilo párkrát zemřít, anžto Wictor nemá žádnou jistou metodu léčení (než mu tedy léčení dokáže garantovat jedna z oněch schopnějších stvůrek), která by byla adekvátní - musí se nekrátkou dobu spoléhat na RNG a já musím zvídavě koukat, jestli mi to hodí zpátky hápéček 30 nebo třeba jen 3.

- Krom soubojů tu ale samozřejmě jde i o zvedání základních čtyř atributů, přičemž dostat je dostatečně vysoko je také otázkou zisku těch lepších a již nepovinných bubáčků. A vysoko je dostat chcete, jelikož krom dialogových možností mají i nahodilé itemy rozeseté po světě své lvl požadavky, a některé questy je možné začít, solidně v nich pokročit, a pak rezignovaně nedokončit jen proto, že v pokročilé fázi vás právě jeden z takových itemů cockblockne. 

A questy získávat a plnit chcete, protože questy a souboje jsou vším, co hra nabízí. Existuje zde tedy i naprosto arbitrární systém časové omezenosti questů, kdy některé mají v žurnálu ikonku takřka plných stopek a jiné zase jen stopek polovičních, ale reálně vůbec nejsou omezené časem, nýbrž pouze vašim postupem v hlavním příběhu, a také über detektivní složka, která ovšem mechanicky sestává striktně z luskání prsty a klikání na všechno, co se v nejbližším okolí označí jako interaktivní. Vše nad tento rámec je plně automatizované. A je to škoda, společně s pár dalšími náznaky z toho mám dojem, že na papíře to možná mělo být daleko ambicióznější a více hráčsky angažující. 

Po vzoru obtížnosti se houpe i celkový tón hry, kdy se krutá smrtelná vážnost ladně střídá s komičností vícero druhů a z vícero zdrojů. Po nějakých 10 hodinkách jsem si ale na to zvykl, sám pro sebe si utrousil, že jde jistě o umělecký záměr, a naráz jsem si to začal užívat více jako velmi nenásilnou humoresku, v rámci které se můžu proběhnout nádherně vykreslenými historickými kulisami, tu si chvíli zahrát na průměrného simpa, tam zase na učitele, a to všechno s Wiktorovým báječným přednesem á la "jsem ten typ drsňáka, který zásadně nikdy a nic nepodbarvuje sebemenší známkou emocí". A byť herně je to velice povrchní, příběh rozhodně pro subtilnost a nuanci nechodí daleko; osobně jsem z toho vyčetl dokonce nepatrný komentář na grooming, aniž bych si jedinkrát za celou stopáž musel profackovat kebuli k utlumení pocitu, že tu někdo zase napsal historickou fikci přepískle liberálně a striktně přes optiku moderních citlivostí. A to s tím hra docela dělá bububu! 

"Jestli jsem se v životě něco naučil, milý Wiktore, tak je to nikdy nezanedbávat kurvy." - Grigorij Jefimovič Rasputin