The 3rd Birthday

Je to první cesta do, pro mě, neznámé série. Sice moc nedává smysl, abych začínal posledním dílem, alespoň ale nebudu zatížen vzpomínkou na předchozí díly, které určitě měli ten jediný správný herní žánr a atmosféru. Jelikož hra dostávala jen průměrné hodnocení byl jsem trochu skeptický (co bych neudělal pro herní výzvu). Začátek hry mé obavy bohužel potvrdil. První dojem není vůbec dobrý.

Prvně mě zarazila ošklivá grafika. Copak neumí PSP mnohem víc, v době, když už bylo na konci svého životní cyklu? Když si vzpomenu jak pěkně vypadal třeba Silent Hill: Origins a jak se pěkně hýbal. The 3rd Birthday na pohled nevypadá moc hezky a divil bych se, kdyby snímkování dosáhlo alespoň hodnoty 30. Chápu, že konzole měla své limity v počtu ovládacích prvků. Smutné je, že už si někdo nedal práci hru přizpůsobit na Vitu. Stačilo jen zapojit pravou páčku na míření a zážitek s hratelností by se posunul úplně jinam. Zaměřovat levým analogem a zároveň šipkami posunovat kameru je šíleně pomalé a neintuitivní.

Jako, že se kamera sama neotočí ve směru na který je postava natočená. Otočí se až za mířidlem. Zatímco se ale klasická útočná puška zaměří automaticky, odstřelovací puška nebo granátomet nikoliv. Musíte se pěkně dlouho manuálně otáčet. Nejdřív šipkami a pak analogem na levé ruce. Ach bože.. PSP jsem měl rád, ale kvůli tomuto problému jsem ho dal radši pryč.

Další problém hry spočívá v tom, že je to prachsprostá jednoduchá střílečka, která zároveň obsahuje asi hodinu animací, kde postavy filozofují jak o život. Kde je vám podáván umělecky abstraktní příběh a celé je to podbarvené hudbou, která se absolutně nehodí do akčního žánru (I když chápu, že hudba se nedá nikdy objektivně posoudit). Jako kdyby hra nevěděla, čím chce být. Hezky vypadající animace mohli být klidně kratší a uvolněná paměť mohla jít radši do hratelného obsahu, kterého mohlo být víc.

Jakmile jsem si zvykl na ovládání, zjistil jsem, že The 3rd Birthday je ve skutečnosti výborná střílečka. Při převtělování do těl vojáku mi hned v hlavě vyjela Messiah. Hru, kterou jsem kdysi chvíli hrál a nějakým zázrakem jí mám stále v paměti. Tady samozřejmě hrdinka není tak bezbranná a celý systém převtělování je jednodušší. Hra vás vždy hodí do arény s několika vojáky a poraď si. Souboje jsou náročné a někdy slušně adrenalinové. Zbraně nemají velkou sílu, zatímco nepřátelé ano. Zároveň jich je víc a na konci každé z epizod je silný boss. Postup není zadarmo a to je dobře. Často jsem umíral a dlouho jsem pobíhal se zakrvácenou a polonahou hrdinkou, než jsem zjistil, že se dají za prachy šaty obnovit a bunda, pod kterou nic moc nemá, zároveň slouží i jako brnění. Japonci se nezapřou.

Je to jen střílečka. Přes všechny problémy a děsivý začátek, sakra zábavná střílečka.

Herní výzva 2024: Ukradené vánoce
Lze ještě použít v kategoriích: Láska nebeská, V záři reflektorů (hardcore)