Komentáře

Jako tepny v lidském těle je zdejší oblast prolezlá komplexem důlních šachet. U dolů se tyčí dřevěné chatrče. Tu v mém hledí odstřelovačky spatřím, jak namíří nepřátelský voják svou bazuku do země a vystřelí. Neví, kam letí, přes oči má zaraženou helmu a ve vzduchu čenichá jak křeček. Nohy nechává na místě výstřelu a zvrácenými žabími pohyby a s mávajícími rukami dopadne na střechu jednoho domku. Mozek mu protéká skrz dřevo – neodhal množství zbylého HP a skok se mu stal fatálním. Zatím jsem v bezpečí. Otočím se a pokynu na Stevena, našeho doktora. Zrovna mi ukazuje své selfie formátu A4, které drží před obličejem, podivně se zpoza něj hihňá, ale já jeho humor nikdy moc nechápal. Ale jeho řízkům se nic nevyrovná. Akorát by v nich dnes nemuselo být tolik té podivné spečené modré látky. Zamířím znovu do ústí jedné z důlních šachet a prstem hladím po spoušti.

[i]Notááák.

Když v tom to uslyším. Celá oblast se za zvuků hlasitého mlaskání začne otřásat. Pak zvuky utichnou.

Někdo…

(polknu)

….dojedl sendvič….

Znovu kouknu na Stevena a po čele mi teče pot. Kývne na mě a já vím, že mu můžu věřit. Už nejednou mě dal dohromady a to občas z počtu kusů, jež nešel ani spočítat. Zamířím naposledy do šachty a spatřím svou nemesis, drobky ze sendviče se mu stále sypou od pusy, zatímco do ní se mu naopak sypou nábojnice, které zase odlétají z jeho rotačního kulometu.

Polknu.

Výborně! Posily přišly. Z pravé strany přibíhá Skaut, který se nachází spíš ve vzduchu než na zemi. Za ním běží těžkotonážní prase Franz a zřejmě hledá svůj vlastní sendvič. A za ním… za ním Steven pálí do tlouštíka svůj léčivý paprsek... Cože?

„Héj…“ podotknu otráveně, zatímco mi nepřátelský špion se Stevovou fotkou na tváři bodá do ledvin svého motýlka.[/i]

Herní výzva 2016 – nejméně oblíbený žánr.

Původně jsem plánoval zeď textu, proč nemám rád online hry. A ač by to určitě nebyl záměr, po přečtení toho „úvodu“ jsem si uvědomil, že bych se mohl mnoha lidí dotknout. Každého baví něco a každý od her hledá něco jiného. Já od her nehledám to, co nabízejí online hry a tím bych to uzavřel.

Navíc by to ani nebylo nefér vůči Team Fortress 2, který mi vlastně nic zlého neudělal a ve výsledku mě dost bavil. Ne natolik, abych u něj seděl i nadále – ale nebudu tvrdit, že si ho nikdy nezapnu.

Hra se nebere vážně, je dosti vtipná a má naprosto nezapomenutelné promo videa k jednotlivým herním třídám. Ty samotné jsou i ve hře dost humorné a stačí se zaposlouchat do jednotlivých hlášek nebo si poodemykat pár dodatečných předmětů a zjistíte, že se nacházíte ve hře, kde snad ani z prohry nejde mít blbou náladu – tomu může konkurovat už jen Borderlands. A díky tomu to byla radost hrát a převládala ve mně dobrá nálada.
Každá ze tříd je něčím specifická a vyjmenovávat tu vše, by bylo jako prodávat na Sahaře písek. Kdo hrál, hrál a kdo nehrál, asi zřejmě sáhne po Overwatch.

Jednou po skončení zápasu začal nějaký Čech (no jo, pech) vykřikovat „zmrdi zmrdi negři zpi***“ nebo něco podobného, ale tím jsem se rozhodit nenechal. Ani tím, že lidé s lepšími itemy a více nahranými hodinami těžce dominovali mou maličkost. To k podobnému hraní už patří. A pokud hrát něco online, tak raději něco s podobným prvek zábavnosti, než válečné Call of Duty.

Jestli je Pyro žena netuším, ale už s jistotou vím, že bych se dokázal „prohrát“ do té fáze, kdy by mě tento žánr vážně začal bavit. Investovat čas do toho ale nechci a dále ve hrách půjdu po příběhu a osobnímu zážitku a své schopnosti budu s ostatními poměřovat ve hrách deskových.

A hudba v menu je boží!

PS. Stevene, ty jeden zmetku. (fiktivní událost :D )
http://www.imagehosting.cz/?v=2016122018.jpg