Komentáře

Fenomén, kterému dal vznik první Stalker, není nutno zainteresovaným hráčům dlouze představovat. Ojedinělost tohoto kultu přiživuje z velké části skutečnost, že od dob prvního oficiálního dílu vzniklo nespočet stalkerských variací v kreativním světě modařské komunity. Počínaje od vyžehlení a vybroušení základní hry, či po naprosté předělávky hratelnosti, tématu a žánru, až po absolutně ujeté bizarnosti a šílenosti, kdy jedna z těch zajímavějších udělá ze Stalkera depkoidní walking simulator, plný přeludů a nočních můr, kde téměř nepotkáte nic živého, ale Zóna k vám bude promlouvat skrze její ztichlou existenci.  


Měl jsem to štěstí, čí smůlu (vyberte si), že jsem se u vzniku tohoto unikátního a nevysvětlitelně poutavého světa, který dávno přesáhl své původní tvůrce, poflakoval od samých začátků. Díky tomu jsem si mohl zahrát mnoho variant a vyzkoušet tuny doplňkového obsahu. Jedním z nich je i tato dnes již zapadlá a autory opuštěná iterace, který nese příznačný přídomek: Lost Alpha.  

Proč příznačný? Protože hra má obří, avšak prázdný svět. Jako by nebyla úplně dotažená, jako by to byla jen koncepce něčeho mnohem většího… jako by to byla jen technická, hratelná alfa.  

Cíleným záměrem však bylo přinést nám takový zážitek, který by se měl co nejvíce přiblížit původní vizi autorů. Získaly se tedy vystřižené materiály z prapůvodní verze Stínu Černobylu a poslepovaly se dohromady. Lehce se upravil (záměrně neužívám slovo vylepšil) balanc celkové hratelnosti a přidaly se i nějaké drobné vychytávky navíc, jež tu nebudu vypisovat, protože nejsou nijak zásadní. Jediné, co opravdu stojí za vypíchnutí je, že zde konečně máte k dispozici funkční automobily. Jejich fyzika je sice šílená a spotřebu mají větší, než startující Saturn V, ale zaplať pánbůh za ně! Můj „vypůjčený“ UAZ se stal mým nejvěrnějším parťákem na cestách. I z toho důvodu, že má neomezený odkládací prostor – to oceníte, věřte mi.  

Co prošlo největší obměnou, je samotná Zóna. Lokace jsou mnohem větší a kupříkladu notoricky známá startovní lokace Kordón se zásadním způsobem proměnila. Nezměnil se jen vzhled lokací, ale i jejich geografické umístění. Kupříkladu zdejší Jantar, západně od Smetiště, zde reprezentuje lokace, se kterou jsme se v původní hře vůbec nesetkali. Naproti tomu lokace Jantaru z původní hry zde nese název Betonárka a nachází se jihovýchodně od černobylské elektrárny. Přibylo i několik zcela nových lokací. Na papíře to zní hezky a pro - průzkumu chtivé - stalkery to zní  naprosto fantasticky. Jenomže všem lokacím zoufale chybí obsah. Je sice nanejvýš uspokojivé prolézat každičké místečko tohoto unikátního světa, ale je to trochu málo, Antone Pavloviči. V době vydání prvního dílu by to ještě prošlo, ale po několikeré výpravě po Zóně napříč všemi díly už to tak silný zážitek nepředstavuje. Protivníků je poměrně málo a jakmile jednou konkrétní lokaci „dobudete“ a vyřešíte těch pár skriptovaných úkolů, už zde nemáte nic co pohledávat. Krom toho průzkumu. V tomto ohledu je to opačný extrém k věhlasnému modu Anomaly, kde je přelidněno pro změnu tolik, že to působí až absurdně. Čeho bych naopak s radostí ubral, jsou mutanti. Ti levelují sice společně s vámi, ale ke konci již nejsou moc nebezpeční, zato příšerně otravní a hlavně neprůstřelní. Na pitomého slepého psa musíte obětovat kolikrát i tři patrony z brokovnice z bezprostřední blízkosti, na divočáka ještě mnohem víc. Vždy je při zásahu slyšet zvuk, jako by se broky zakously do neprůstřelné vesty a ze zvířecích přepadů se stává vyložená šaškárna, u které si ze všeho nejvíce přejete, aby už skončila. Později jsem to řešil tak, že jsem před mutanty prostě zdrhal, pokud to situace dovolovala.  

Nijak dobře na tom není ani arzenál. Zbraní je málo a mají příšerné animace a zvuky. Pocit ze střelby tudíž není ani trochu uspokojivý. Holt jsem už zmlsaný Anomaly. Částečně jsem to vyřešil modem, který vylepšuje animace a zvuky zbraní s jakýms takýms přijatelným výsledkem. Jenomže modů, které hru nerozbijí, je dost málo a tak jsem zůstal jen u zlepšení vizuálu a projevu zbraní, nikoliv jejich statistik. A jak se ukázalo, jediná použitelná zbraň pro pozdější hru, byla ohavně vymodelovaná LR-300, dobře známá i z původní hry. Střílela s přesností odstřelovací pušky a měla téměř nulový zpětný ráz. Pro přestřelky na střední vzdálenost, které jsou zde nejčastější, ideální volba. Jenže se mi jí vůbec nechtělo nosit a navíc střílí 5.56 NATO náboje, kterých je zde věčný nedostatek, tudíž je ještě nepraktická. Nechtěl jsem, ale musel jsem, protože téměř VŠECHNY ostatní zbraně, mají účinnost airsoftek a jediná tato je na monoliťáky, navlečené v exoskeletonech, relevantní volba. Ostatně… přestřelky nebyly bůhvíco ani v původních Stalkerech, ale právě proto bych zde čekal větší snahu. Přeci jen to s hratelností udělá hodně.  

Není dostatek ani rozmanitých a kvalitních zbrojí. Logika věci říká, že nejlepší by měl být exoskeleton. Já ale odchodil tři čtvrtě hry s vylepšeným vědeckým atombordelem s uzavřenou cirkulací vzduchu. Není sice tak neprůstřelný, ale je nejpraktičtější. Mnohem důležitější je chránit se před anomáliemi a radiací, než se bát přilétajivší kulky. Ta nevyváženost v hratelnosti a nástrojích, které zde máte k dispozici, je zkrátka nepřehlédnutelná.  

Již tradičně špatná optimalizace a časté pády celé hry jsou samozřejmostí i zde. Hra je na tom ještě trochu hůř v tom, že jí pohání starší verze nechvalně proslulého, ale i zbožňovaného X-Ray enginu. Největší bolest přichází v podobě brutálních memory leaků, kde když hru načtete, vše běží parádně, ale jakmile hru několikrát načtete třeba quick loadem, nebo projdete do jiné lokace, hra vám spadne klidně na patnáct FPS a nedá s ní hnout jinak, než že jí úplně vypnete a zase zapnete. Tenhle problém byl vyřešen v pozdějších verzích X-Raye (fork Monolith 64-bit), ale protože tato vám má přinést co nejautentičtější pocit z prvního dílu, zůstává i tahle otravná věc. Neduhy starého X-Raye jsou patrné i u „praktických“ doplňků. Noktovizor například vůbec neplní svou funkci. Místo toho jen lehce upraví kontrast a přehodí přes obrazovku zelenou, nebo fialovou clonu. Viditelnost se zlepší tak o půl procenta, ale psychologický efekt je o něco lepší. Ještě více věcí, než v původní hře, zde tak funguje správně po potěmkinovsku.     

Příběh je značně rozšířenou a „trochu“ pozměněnou variací na Střelcovo dobrodružství. Neznamená to ale ani v nejmenším, že by byl lepší. Spíše je o dost rozvleklejší a utahanější. Když navštěvujete podzemní laboratorní komplexy, které slouží pro odemčení postupu do dříve nepřístupných míst Zóny, jsou vám až nehezky často pouštěny poměrně škaredě naskriptované in-game filmečky, které navíc nemají titulky a dabing je celý v ruštině. Ke hře kupodivu vznikla čeština, ale při filmečkách se titulky zapnout nedají. Já na to alespoň nepřišel a zkoušel jsem to dlouho. Takže sice něčemu rozumět jde, ale pokud nagavarytě obstojně pa rusky, jen se budete nudit a čekat, až filmeček (který se nedá přeskočit!!!) skončí. Ke konci je filmečků víc a víc a jsou o dost delší – to už docela pokouší vaší trpělivost.  

Největší zklamání ale přichází v závěru. Po tom všem, co jsem viděl, jsem se jako malý kluk těšil, až poprvé vkročím do Pripajtě: „Jak asi bude vypadat? Jak jí zatraktivní, když téměř vše kompletně předělali?“ říkal jsem si. Odpověď zní: NIJAK. Pripjať je prachsprostý copy-paste z původní hry se všemi jejími chybami. Třeba takové, kdy do vás vojáci Monolitu střílí z oken paneláků, ale vy je nevidíte, protože jsou ukrytí za neprůhlednou texturou zavřeného okna. Takže padnete mrtví k zemi, načtete hru a hle, odstřelovač se objeví přímo před vámi a vy ho můžete ihned odprásknout. Takové situace se nedějí nějak často, ale jsou velmi frustrující a leckdy nechtěně komické. Zvláště pak, když jste nuceni někoho doprovázet, nebo krýt, protože je důležitý pro příběh. A věřte, že nechcete v této hře chodit s někým v týmu a dělat mu chůvu. Každopádně načítání bude zvláště v Pripjati na denním pořádku. Jakmile projdete Pripjatí čeká na vás samotná elektrárna. Jedná se o rozsáhlou lokaci, která učiní urbexáka snad z úplně každého. Jenomže to je vše. Okolí elektrárny chrání celá rota Monolitu a zastřílíte si opravdu hodně. Trestuhodně však chybí závěrečný tah na branku. Jakmile vstoupíte do budovy čtvrtého reaktoru, unudíte se k smrti, protože zde krom pár mutantů a nekonečného počtu zdlouhavých filmečků, není vůbec NIC, co by stálo za zmínku. V hlavě vám sice stále zní kultovní tajemný hlas, ale to je spíše nostalgický povzdech po vydařenějším finále z původního dílu. Zde měla hra skončit, ale pokračujete dál. V těchto nejmenovaných lokacích už hře došla jakákoliv šťáva a invence a já si už jen přál, abych došel na konec. Z velkých očekávání, zbylo nakonec hořké zklamání.  

Stojí tedy tato hra přesto za vyzkoušení? Říkám ano a řeknu vám proč.  

Stále a pořád je to Stalker! TEN S.T.A.L.K.E.R.. Hutná, hororová, bezútěšná, nenapodobitelná a do značné míry autentická atmosféra na vás z monitoru a reproduktorů dýchá silou tajfunu. Ani se nenadějte a svět před vámi vás pohltí a nepustí. Když jsem hru hrál, najednou čas nic neznamenal a noci mizely rychleji, než mrknutí oka. Znovu jsem se vnořil do oné dávné nutkavé potřeby vše prozkoumat, zjistit co se nachází tam v dáli. Snažil jsem se přežít smrtící křížovou palbu, kterou na mně dík mé neopatrnosti spustilo komando Monolitu, nebo žoldáků. Procházel jsem opuštěná místa, tak notoricky známá, ze všemožných dokumentů a fotografií, že jsem se cítil, jako bych tam opravdu někdy byl. Geigerův počítač mi hystericky praskal, když jsem se v opuštěné budově schovával před pátrajícím vrtulníkem a věděl jsem, že zde nemůžu zůstat dlouho, protože došly proti-radiační léky. Vše podtrhovala naprosto přesná hudba, která do Zóny zapadá tak úžasně jako… regulační tyče do reaktoru. Navíc, co X-Ray opravdu umí, to je nasvicování scény a efekty počasí. V žádné jiné hře jsem neviděl tak krásnou oblohu, která je zde opravdu živoucí. Paprsky Slunce dokáží rozehrát skutečnou vizuální symfonii a je radost to při vašem putování pozorovat. V oněch chvílích bývá čiré potěšení pouze ona procházka po rozlehlých mapách. Zároveň jste neustále utvrzováni v tom, že prožíváte něco unikátního, co v žádné jiné hře nenajdete. Od dob prvního Stalkera se objevilo mnoho povedených žánrových her, které se jeho atmosféru snažily napodobit. Mnoho z nich je skvělých a bezesporu mnohem lepších a povedenějších než Stalker. Stalker je už v dnešní době do značné míry překonaná hra, ale její fluidum… to je nepřekonané dodnes a možná ani nikdy ničím nebude. To je její největší plus a zároveň její nejmocnější lákadlo. Vše ostatní už pomalu zasypal prach zastaralosti.          

Pokud jste milovník Stalkera, vše výše popsané vás nepřekvapí a jakožto veterán jste už zvyklí v těchto hrách trpět. Pokud do světa Stalkera teprve chcete nesměle nakouknout, vyhněte se této verzi velkým obloukem, odradila by vás. Ale pokud po tom přesto zatoužíte, vězte že toto je jedna z těch her, která se ani tak nezapíná proto, abyste jí hráli, ale abyste si jí prožili. Jestli tento rozdíl chápete… tak dobrý lov, stalkeři!   

Hrána a dohrána verze: 1.3003