Sovereign Syndicate

Sovereign Syndicate. Setting připomínající Arcanum: Of Steamworks and Magick Obscura a slibující zážitek podobný Disco Elysium. Do toho lze přihodit atmosféru podobnou Shadowrun Returns. To by mohlo značit skutečně kvalitní RPG zážitek. A jaký je výsledek? 

Disco Elysium to skutečně připomene, ale méně, než by se dalo čekat. Nejvíce v dialozích, které jak grafickou, tak stylistickou inspiraci nezapřou, a stejně jako v Elysiu vám do nich mluví vaše psyché. Každé postavě jiné hlasy, to je rozhodně třeba ocenit! Taky se zde řeší vražda, respektive vraždy, a hodně se chlastá, a přinejmenším Atticus připomene Harryho i povahou.

Ale jinak to až tak podobné není. Především nejde o tak hluboké dílo, je to spíše jednohubka – hra mi zabrala asi 12 hodin a nemyslím si, že bych toho hodně minul. Není to napsané až tak poutavě jako Disco Elysium, a to platí jak pro popisy, tak pro dialogy. Rozhodně nelze říct, že by to bylo špatné, ale ve srovnání to neobstojí, čili bych doporučil jít do toho spíše bez očekávání podobného druhu zábavy. Je to docela škoda, protože na hře jde vidět, že má potenciál být fakt skvělá, ale výsledek je "jenom" hodně dobrý. 

Totéž lze říct o ději – je zkrátka standardně dobrý, ale chybí mu skutečně silné momenty. V závěru jde mluvit dokonce o lehkém zklamání a nepřijde mi, že by všechny nakousnuté otázky vyřešil uspokojivě. Naopak, finální propojení všech zápletek a protagonistů působí poněkud uspěchaně, a u sequel baitu na samotném konci jsem si říkal skoro až wtf. Viktoriánští Avengers? Cože? Ale aspoň byl vysvětlen název hry. 

Co se mi líbilo je přepínání mezi postavami. Byť je to trochu dvojsečné, protože někdy jsem si určitou pasáž užíval, a pak jsem musel dalších pár kapitol čekat, než se hra vrátí k dané postavě. Tedy tempo hry je poněkud nevyrovnané, stejně jako délka jednotlivých kapitol. Ale bylo zajímavé prozkoumávat svět v kůži různých protagonistů. Obzvláště mě bavilo, když se protagonisté střetli – scény, kde Atticus interaguje s Clarou, patřily k tomu nejlepšímu. Proto zamrzí, že Teddy jel spíše po vlastní ose. Z toho šlo vytěžit mnohem více, a že by bylo jistě hodně zábavné v jedné scéně např. mluvit s Clarou jako Atticus, pak s Atticem jako Teddy... a vůbec kdyby měly činy jednoho protagonisty větší vliv na to, co se v další kapitole přihodí jinému protagonistovi. Většinou šlo jen o drobnosti typu jeden protagonista sebral mince zapadlé v gauči, takže druhý je tam už nenajde. I ve vztahu protagonistů k jednotlivým postavám bych si dokázal představit větší variabilitu. Škoda promarněného potenciálu.

Atticus mě bavil asi nejvíc a čekal jsem, že jeho role bude větší vzhledem k tomu, že jeho kapitola celý příběh zahájí. Ale nakonec mi přišlo, že nejvíce jsem hrál za Claru, která celkovým příběhem taky nejvíce pohnula, zatímco ostatní linky spíše vyšuměly do ztracena. Teddy a Otto si většinu času jeli vlastní příběh, a jejich zapojení mi přišlo slabší, třebaže hrát za ně bylo rozhodně zábavné. Jejich části mi asi nejvíce připomínaly Shadowrun, ale i celkově na něj dává hra vzpomenout svým propojením technologií, magie a fantasy ras, stejně jako i drsným příběhem lidí na okraji společnosti.

Co se RPG systému týče, je hodně na pozadí. Ano, každá postava má nějaké statistiky, které se dají v průběhu hry zlehka vylepšovat (tím, že je používáte v dialozích, a taky pomocí předmětů v inventáři), ale zdaleka nejvíce záleží na počátečním výběru jednoho ze čtyř archetypů, který určí statistiky, a tedy obtížnost jednotlivých hodů kostkou, totiž tahů karet. Pokud si vyberete, že Atticus je inteligentní, tak zkrátka od začátku do konce hry nejspíš budete dávat přednost skill checkům inteligence, protože budete mít u všech pravděpodobnost úspěchu minimálně 80 %, a jakékoliv zvyšování jiných statistik to moc neovlivní.

Sice jsem zvědavý, jestli hra nabízí jiné způsoby průchodu dějem – kromě čtyř počátečních archetypů pro každou postavu je tam ještě ukazatel jejich optimismu/pesimismu, který ovlivňuje dialogy; teoreticky by tedy další průchod mohl být jiný, ale spíše tak nějak očekávám, že změny budou kosmetické. A i když mě hra bavila, nenadchla mě natolik, že bych si to hned chtěl dát znovu.