HolyMeatball
Silent Hill femme je o ženskosti, a to relativně podobně i velmi odlišně oproti dílu třetímu. Lví podíl na oné odlišnosti nese neotřelé zasazení do japonských šedesátek a příslušné obutí lodiček jedné tamní studentky. A to, jak konkrétně tu jsou některé vzniknuvší motivy koumány, je s přehledem to nejlepší a nejzajímavější na celé hře - samozřejmostí jsou domluvená manželství, skryté žárlivé nenávisti, dobové zacházení s ženami jako s majetkem, a samo i razantní rebelské odmítání společenských očekávání, které se mnou rezonovalo nejvíc.
Zdaleka nejsilnějším motivem hry je ale krize identity. A ne, nemyslím tu hlavní hrdinky, která by nejradši byla opačného pohlaví, nýbrž tu samotné hry. Na opuštění amerického maloměsta jsem se za ty měsíce a roky čekání psychicky připravil, nicméně nic mě nemohlo připravit i na tu totální rezignaci na někdejší stěžejní pilíře estetiky a atmosféry. Od Tichého Kopce si v základu slibuju melancholií podbarvený hnus, špínu, dezolátní izolaci, nepředvídatelné přechody do otherworldu a následnou touhu z něj zase co nejrychleji zdrhnout. Tady eFko je oproti tomuto ideálu ovšem pocitově pouhým simulátorem turistiky jednou veskrze obyčejnou vesničkou za nepřejícího šerého počasí, v rámci které se díky zvolené šablonovité dějové struktuře naopak velmi předvídatelně přechází do veskrze obyčejného nočního chrámu. A nikdy se nikde neděje nic, od čeho bych cítil instinktivní potřebu zdrhat.
Na což se váže ta nejkrizovější z místních krizí identity - eFko není survival horror. Ano, celá série je proslulá nepohodlnými, jaxitaxi nedomrlými souboji, kterým bylo většinou nejlepší se vyhnout. Jenomže zde je velmi často nemožné se soubojům vyhnout, a aby taky ne - musíme si přeci navýsost užít ten vynikající systém, který pro nás tvůrci ukuchtili! Systém, který v jádru stojí na tom samém nepohodlném nedomrlém základu, ale tentokrát má na sobě navíc nabalen tucet ohavných zbytečných vrstev, protože od posledně nabyly na popularitě soulsovky. Takže tu máme enemy lock, zoufale omezenou staminu, kytičkový metr příčetnosti na nabíjení spešl Focus útoků, přísně časované perfektní úskoky kompletní se směšným vžůům zpomalením času (a o tom, jak ta drobná školačka i u obyčejného úskoku rapidně škubne šest metrů do strany, nemluvě), ještě přísněji časované protiútoky dostupné jen u konkrétních vybraných útoků nepřátel, úsměvně nízkou durabilitu zbraní (a ano, softlocky, v podobě rozbitých zbraní zatímco nemám žádný vercajk na opravu a v nejbližším okolí se žádná další volná sekera nebo kladivo neválí, jsou rozkošnou realitou jakbysmet) a naprosto příšernou itemizaci, kdy svůj ultra omezený inventář zaplním pěti druhy žrádla, některé z nichž trochu doplní hp i kytičky, některé jen jedno, některé jen staminu, a některé se navíc dají obětovat u bonfiru (protože samozřejmě že je tu i zvedání statů), pak konečně najdu vercajk na opravu zbraně, ale nemám na něj místo, tak vyhodím nějaké léčivo, dlouho jsem stejně neměl potřebu se léčit, a hned na to vlezu do takové bitevní vřavy, že se pomaly nemám čím léčit ani čím bojovat. A to všechno jen abych vzal obludu přes palu trubkou ve výsledku úplně stejně, jako ve starých dílech.
Nu a to, jak je eFko velmi primitivní akční hrou, se krásně kříží s mou vlastní krizí identity, konkrétně tou hráčskou. Letos jsem si užil solidní pauzu od hraní, jen abych tu pak seděl a ve hře za 80 éček zas a opět žasnul nad tím, že nemůžu s hrdinkou překročit půlmetrovej potůček a musím místo toho oběhnout čtvrtku vesnice. Nemůžu přelézt metrovej dřevěnej plot, přestože jsem před chvílí vyšplhal metr a půl na betonovou zeď, místo toho musím prokličkovat uličky za barákem jak Jágr, abych se dostal na druhou stranu onoho plotu. Během toho všeho samo každé stéblo trávy dokonale statické, vítr tehdy asi ještě neexistoval nebo co, ale můžu být rád, aspoň pro jednou nenáročná UE5 hra lol. A že nejtěžší hádanka je hned zkraje hry, zatímco ty ke konci mají tendenci být trapně snadné, to jistě není jen designérský fail, to se jistě narativně váže na psychózu hlavní postavy.
Ne, pokud to budete hrát, mějte se rádi a dejte si to na nejnižší obtížnost, a ideálně počkejte na razantní slevu. V rámci příběhu je hra poměrně bohatá na velmi silné momenty a solidní konečné vyznění, zbytek je za trest.
Zdaleka nejsilnějším motivem hry je ale krize identity. A ne, nemyslím tu hlavní hrdinky, která by nejradši byla opačného pohlaví, nýbrž tu samotné hry. Na opuštění amerického maloměsta jsem se za ty měsíce a roky čekání psychicky připravil, nicméně nic mě nemohlo připravit i na tu totální rezignaci na někdejší stěžejní pilíře estetiky a atmosféry. Od Tichého Kopce si v základu slibuju melancholií podbarvený hnus, špínu, dezolátní izolaci, nepředvídatelné přechody do otherworldu a následnou touhu z něj zase co nejrychleji zdrhnout. Tady eFko je oproti tomuto ideálu ovšem pocitově pouhým simulátorem turistiky jednou veskrze obyčejnou vesničkou za nepřejícího šerého počasí, v rámci které se díky zvolené šablonovité dějové struktuře naopak velmi předvídatelně přechází do veskrze obyčejného nočního chrámu. A nikdy se nikde neděje nic, od čeho bych cítil instinktivní potřebu zdrhat.
Na což se váže ta nejkrizovější z místních krizí identity - eFko není survival horror. Ano, celá série je proslulá nepohodlnými, jaxitaxi nedomrlými souboji, kterým bylo většinou nejlepší se vyhnout. Jenomže zde je velmi často nemožné se soubojům vyhnout, a aby taky ne - musíme si přeci navýsost užít ten vynikající systém, který pro nás tvůrci ukuchtili! Systém, který v jádru stojí na tom samém nepohodlném nedomrlém základu, ale tentokrát má na sobě navíc nabalen tucet ohavných zbytečných vrstev, protože od posledně nabyly na popularitě soulsovky. Takže tu máme enemy lock, zoufale omezenou staminu, kytičkový metr příčetnosti na nabíjení spešl Focus útoků, přísně časované perfektní úskoky kompletní se směšným vžůům zpomalením času (a o tom, jak ta drobná školačka i u obyčejného úskoku rapidně škubne šest metrů do strany, nemluvě), ještě přísněji časované protiútoky dostupné jen u konkrétních vybraných útoků nepřátel, úsměvně nízkou durabilitu zbraní (a ano, softlocky, v podobě rozbitých zbraní zatímco nemám žádný vercajk na opravu a v nejbližším okolí se žádná další volná sekera nebo kladivo neválí, jsou rozkošnou realitou jakbysmet) a naprosto příšernou itemizaci, kdy svůj ultra omezený inventář zaplním pěti druhy žrádla, některé z nichž trochu doplní hp i kytičky, některé jen jedno, některé jen staminu, a některé se navíc dají obětovat u bonfiru (protože samozřejmě že je tu i zvedání statů), pak konečně najdu vercajk na opravu zbraně, ale nemám na něj místo, tak vyhodím nějaké léčivo, dlouho jsem stejně neměl potřebu se léčit, a hned na to vlezu do takové bitevní vřavy, že se pomaly nemám čím léčit ani čím bojovat. A to všechno jen abych vzal obludu přes palu trubkou ve výsledku úplně stejně, jako ve starých dílech.
Nu a to, jak je eFko velmi primitivní akční hrou, se krásně kříží s mou vlastní krizí identity, konkrétně tou hráčskou. Letos jsem si užil solidní pauzu od hraní, jen abych tu pak seděl a ve hře za 80 éček zas a opět žasnul nad tím, že nemůžu s hrdinkou překročit půlmetrovej potůček a musím místo toho oběhnout čtvrtku vesnice. Nemůžu přelézt metrovej dřevěnej plot, přestože jsem před chvílí vyšplhal metr a půl na betonovou zeď, místo toho musím prokličkovat uličky za barákem jak Jágr, abych se dostal na druhou stranu onoho plotu. Během toho všeho samo každé stéblo trávy dokonale statické, vítr tehdy asi ještě neexistoval nebo co, ale můžu být rád, aspoň pro jednou nenáročná UE5 hra lol. A že nejtěžší hádanka je hned zkraje hry, zatímco ty ke konci mají tendenci být trapně snadné, to jistě není jen designérský fail, to se jistě narativně váže na psychózu hlavní postavy.
Ne, pokud to budete hrát, mějte se rádi a dejte si to na nejnižší obtížnost, a ideálně počkejte na razantní slevu. V rámci příběhu je hra poměrně bohatá na velmi silné momenty a solidní konečné vyznění, zbytek je za trest.
Route95
Drolin
