Komentáře

Jelikož jsem tady ani v té hromadě komentářů nenašel žádný, který by dostatečně vyjádřil mé pocity ze hry, jsem nucen napsat další, vlastní. Hrál jsem PS2 Director's Cut ne-HD verzi s gamepadem v emulátoru a to hned po dohrání prvního dílu, se kterým budu trochu srovnávat.

Obě hry od sebe dělí jen 2 roky, ale rozdíl v grafickém zpracování je velmi znatelný a to hlavně z důvodu, že SH1 vyšel pro PS1 a dvojka už jen pro PS2. Příběhově na sebe oba díly nenavazují, samozřejmě stále jsme v městečku Silent Hill, ale sledujeme úplně jiný příběh, který se netýká tajemného kultu, ale soustřeďuje se více na témata psychologie postav, konkrétně deprese, pocitu viny, ztráty partnera, myšlenek na sebevraždu, hledání nového začátku a ve vedlejších postavách, které postupně potkáme, nalezneme i témata sexuálního zneužívání (Angela) a šikany (Eddie).

Díky zamotanému a matoucímu podání příběhu a výborné hudbě se podařilo navodit specifickou mysteriózní a hororovou atmosféru, která spolu s těmito dospělými, a ve hrách v té době moc neviděnými tématy, dává hře jakýsi punc výjimečnosti. Proto asi chápu ta častá stovková hodnocení, zvlášť když zde najdeme pár silných momentů úspěšně útočících na emoce hráče.

Jenže.

Pokud odhlédnu od těchto pozitiv, zůstane mi nedobrý zbytek. Na nevyladěné ovládání, běsnící kameru a omezenou viditelnost se dá zvyknout. Jenže co ve hře vlastně většinu doby děláme? Většinu času běháme po temných interiérech nějaké budovy, od dveří ke dveřím a kontrolujeme, které se dají otevřít. Otevřeme mapu a koukneme, kde jsme ještě nebyli. Nakonec sebereme 3 předměty, někam je strčíme a vyřešíme puzzle. A tak pořád dokola.

Souboje jsou špatné, nepřátelé nejsou příliš nebezpeční (spíše bojujeme s úhlem kamery, než s nimi) a v exteriérech nemá vůbec cenu se jimi zabývat, stačí jim utéct. To stejné bossové, na něž vždy funguje taktika "střílej brokovnicí co nejrychleji a pokud je třeba, jdi v klidu do zapauzovaného inventáře a použij lékárničku". Potěšilo mě alespoň, že gamepad začne vibrovat, pokud máte málo životů (cítíte tlukot vlastního srdce).

Na exteriéry se úplně rezignovalo, v prvním díle mi přišly zajímavější. Zde jsou prázdné a slouží jen jako spojnice mezi budovami. Vadilo mi i recyklování lokací, kdy nejdřív budovu projdete v normálním světě a hned potom je nutné vše projít znovu v "otherworld" verzi. Diskutabilní jsou i faktory, které ovlivňují, jaký konec hry dostanete. Jedná se o maličkosti, které hráče nenapadnou a pokud chcete získat určitý konec, v podstatě se musíte kouknout na internet.

Samozřejmě jsem po dohrání dohledával dodatečné informace na otázky, které mi zůstaly nezodpovězeny. A musím říct, že po důkladné analýze jsem trochu zklamaný a první Silent Hill hodnotím příběhově o něco výše. Oba díly jsou každopádně světelné roky nad filmovým zpracováním z roku 2006, které se vůbec nepovedlo.