Rameses

Z formálního hlediska je Rameses pro mne snad ještě o něco podnětnější než Photopie, byť právě jí za mnohé vděčí. Nutno tedy předem podotknout, že spíše než hráče si Rameses žádá čtenáře. A tím nenarážím na fakt, že se jedná o interaktivní prózu. Podobně jako např. u Dear Esther je v něm totiž podstatně omezena svobodná interakce s prostředím, byť paleta vstupních příkazů dává přeci jen větší volnost než prostá lineární chůze v DE. Pouze Rameses vaše příkazy neplní, ale vymezuje se vůči nim. To má však logické vysvětlení. Zatímco v ostatních interaktivních prózách je hlavní postava obvykle načrtnuta pouze letmo, aby představovala spíše hráčův avatar, Rameses A. Moran není jen jakousi loutkou, ale má svou osobnost, a z podstaty tudíž odmítá provádět příkazy, které by mu byly nepřiměřené. Hráč by si toto měl brzy uvědomit a dávat mu jen takové pokyny, o nichž předpokládá, že by mohly v dané situaci odpovídat Ramesesovu skutečnému chování.

Samotné vyprávění je pak spíše podobné sledování jakéhosi rozfázovaného filmu, který má nezávisle na vás daný jasný autorský cíl. V jedné recenzi jsem dokonce četl, že hru lze údajně dokončit pouhým odklepáváním "z" (zkratka pro příkaz wait). Vyprávění se totiž vždy maličko posune po každém vašem příkazu, kdy ale vždy zase zamrzne, abyste měli příležitost provést další úkon (podívat se na určitou věc nebo si s někým promluvit atd.). Na co ale zaměříte Ramesesovu pozornost je už čistě na vás, takže hraní bude u každého vždy o trochu jiné.

Děj začíná Ramesesovým probuzením na internátu (další den, který nestojí za nic) a jeho přihlížení tomu, jak se špičkují ostatní kluci na pokoji. Brzy ale vyjde najevo, že nejenom nenáviděného Gordona, ale i Ramesese čeká večer ženská společnost. Vývoj událostí, které vás vždy plynule přesunou do další literární mizanscény, pak velmi dobře popisují palčivý zlom, ke kterému dochází mezi dětstvím a dospělostí a který je u Ramesese navíc vyostřen jeho obecnou pasivitou a upínáním se ke vzpomínkám. Příběh je to tedy trpký a vyhýbá se romaneskní lacinosti, do které by mohl sklouznout. Tato aspekt a fakt, že autor skrze děj reflektuje samotný žánr interaktivní prózy, pak představujde důvod, proč je hra (nebo "hra"? :-) tak působivá.