Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

< >
  • PC 70
Look up here, I'm in heaven
I've got scars that can't be seen
I've got drama, can't be stolen
Everybody knows me now


To Vám takhle bezmála pět let zpátky umře jedna legenda, a kvanta lidí si najednou všimnou, až jak multimediální ona legenda byla. Já tedy o Omikronu vím už z dob, kdy se teprve chystala, ale to jsem byl ještě malej uslympanec. Přesto si pamatuji, alespoň zhruba, ty velké ambice, neboť mi je starší bratr převelice rád opakovaně tlumočil - zasazení podobné Blade Runnerovi, možnost jezdit po městě, chodit do barů a stripklubů, chodit na záchod, šukat, a hlavně chodit na koncerty Davči Bowieho! Na kterých bude hrát songy, které napsal právě pro tuto hru! Taky pamatuju, že někdejší demo v podstatě představilo první půlhoďku hry, a tato úvodní půlhoďka hodně z těch slibů, jak se zdálo, splňovala. A jaký je výsledek? Výsledek je...rozhodně velmi kreativním a unikátním zážitkem, ovšem u některých aspektů se nejedná o nic pozitivního. Některé aspekty jsou unikátní jako když se Vám na ramínko čerstvě koupený bundy vysere pták. Není to psí hovno na botě, ale je to furt hovno.

Asi je fér říct, že u takto megalomanského projektu to bylo nevyhnutelné. Tak samo je ovšem fér říct, že se vůůůůbec nedivím, že od té doby už nikoho nenapadlo do jedné hry kombinovat pomalou a metodickou adventuru s ostrou FPSkou, arkádovou bojovkou, a open world RPGčkem. Sama o sobě působivá žánrová mozaika, ale jakmile to za následek má to, že ani jeden žánr není zastoupen pořádně, a každá část se tak hraje více či méně debilně, tak to satanužel dojem prostě hnojí, a to obzvláště okem moderního hráče, u kterého ňáká nostalgie nehraje jedinou notu. A byť jsem v době vydání na tohle rozhodně byl legitimně ještě moc malej, stejně si pamatuju, jak jsem u toho dema držkoval, proč se to hraje tak divně, když už jsme doma tou dobou dávno pařili Tomb Raider, který se naproti tomu hrál naprosto pohádkově. Tedy moc mě nepřekvapuje ani absence vyšší dobové popularity.

Příběh jako takový je též vcelku na pytel. Děj si sice velmi sympaticky hraje se čtvrtou zdí a způsob, kterým hráče přímo i nepřímo angažuje, bych legitimně rád viděl zužitkován ve více hrách, nicméně mimo tento gimmick je to fakt na občas nepříjmný, občas prostě jen nudný pytel. Nebudu spoilovat, ale řeknu alespoň to, že čisté scifi to není, jsou tu i démoni, a při jejich designu a začlenění do příběhu se tvůrci zhola vybodli na MAYA princip, tedy vypadají jako nicneříkající směs divných tvarů a ještě divnějších textur, ale jejich motivace nemohla být prostější. Ale sere bernardýn příběh, jestli se na této hře lze do něčeho nefalšovaně zabouchnout, tak je to ta atmosféra! A ta, Vám povím, je kurva labužnická. Každým cloumem na mě dýchalo jakési neuchopitelné éterické cosi už jen skrz vizualní prezentaci. V kombinaci s tou FENOMENÁLNÍ hudbou mě to naprosto bezpečně hnalo dál a dál, přestože děj jako takový mě přestal zajímat velice brzy, a nijak tomu neubližovala ani ta echt šeredně zestárlá grafika.

A teď Vám tápu, jak to ohodnotit. Hratelnostně jsem se tu cítil jako mrtě vožralá a již postarší Lara Croft, která nestihla doběhnout na záchod; tam jsem se cítil jako Liu Kang právě prodělávající mrtvici; a támhle jsem se cítil jako Gordon Freeman na stoletých bruslích a v korzetu. Zároveň ale v sobě cítím nejistou, ale ohromnou radost z toho, že jsem si to konečně taky zahrál, a že jsem se konečně utvrdil v letité domněnce, že by se Davča Klec mohl vrátit k normálním hrám, přestože 'normální' je ten poslední deskriptor, jaký by mě v řeči o Omikronu napadl.

Pro: Atmosféra; hudba; neskutečná ambice; jako zážitek jedinečné

Proti: Jako hra docela tragické

+12
  • PC 85
Kvůli téhle hře jsem si prošel hodně - sháněl starý PC, táhl jsem se s ním přes půlku Prahy, sháněl funkční starou grafickou kartu, RAMky a v neposlední řadě ovladače pro všechno výše zmíněné, aby mi to pěkně šlapalo. Jaké jsou mé názory poté, co jsem toto dílo konečně dohrál?

Nadšené, ale rozporuplné...

"Omikron: The Nomad Soul" je skvělá hra, ale... je tady ale.

Příběh a prostředí jsou bezpochyby nejsilnější stránky hry. Hned od začátku do sebe tato hra vtáhne hráče svojí jedinečnou a velmi silnou atmosférou. Prostředí a reálie města Omikron jsou výborně zpracované a živé - člověk může chodit do supermarketů, obchodů se zbraněmi, bytů různých postav, barů, peepshow, nebo navštívit tajné turnaje... a nesmíme zapomenout na tady už několikrát zmíněné tajné koncerty, které skutečně stojí za to.
Příběh se pak zajímavým způsobem zapojuje samotného hráče a je výborně podaný, což úspěšně omlouvá jeho občasnou odhadnutelnost. Problém jsou ale docela výrazné díry v něm které dokážou lehce poškrábat atmosféru, jako například když se hráč na začátku dozví o smrti jedné postavy (která je mu předtím označena za "zmizelou") skrze vlastní dialogové možnosti v rozhovoru apod. Ale pokud se přes ně hráč přenese, čeká jej velmi zajímavý příběhový zážitek.
Postav mnoho není a hráč bohužel nemá moc možností s nimi navázat nějaké vztahy (byť v jednom rozhovoru je naznačeno, že původně s jednou z nich měl hráč navázat milostný vztah) - nejzajímavější jsou postavy z minulosti prvního těla, které hráč "obývá", ale ty bohužel velmi rychle odcházejí do pozadí a jsou nahrazeny novými, se kterými se hráč seznámil během hraní.

Hratelnost je takový oříšek. Skládá se ze tří částí:
Adventurní, bojové a FPS.

Začneme tou adventurní, ve které hráč stráví nejvíce času. Ta je zpracovaná velmi dobře - hráč sbírá předměty, mluví s postavami, běhá po městě či řeší zajímavé hádanky. Jen škoda, že si trochu nevyhráli se skákáním - fakt, že postava není schopná vylézt nebo vyskočit blbý 20cm vysoký schod docela šramotí atmosféru. Rozhovory jsou pak velmi dobře a nadčasově zpracované.

Bojová část pak funguje jako klasická bojovka. Je zábavná, vypadá velmi dobře a pěkně se hraje. Taktika podkopávání a kopání do ležících nepřátel vám pomůže porazit každého nepřítele (což nevím, jestli je klad nebo zápor...:) ). Hra v různých textech popisuje i rozličná komba, která jsem se ale nikdy nenaučil, protože nějaký idiot v těch textech nechal popis tlačítek pro Dreamcast, což mi bylo na PC k ničemu.

A přichází FPS část, která je... katastrofální. Naprostá většina zbraní je k ničemu, nepřátelé vyskakují z naskriptovaných míst a jsou schopní jen střílet (a to velmi přesně)... prostě děs a hrůza. Jelikož ale těchto částí není mnoho (a jedna z nich byla dokonce zábavná a atmosférická (secret factory)), byl jsem ochotný to hře odpustit... a pak přišel poslední boss, který je pro mě odteď zářným příkladem skutečně špatného bosse. Nemám nic proti těžkým bossům, ale ve hře, ve které je FPS boj jakousi minihrou by neměl poslední boss být nehorázně těžkou a ještě k tomu velmi nefér bestií (která je schopná chodit skrze překážky, je zranitelná jen na jednom místě, jejíž útoky vám ublíží i když nezasáhnou atd.). Bossové mají být porazitelní skrze promyšlenou taktiku a ne skrze zběsilou střelbu a štěstí.

Abych tento rant ukončil chválou, tak samozřejmě musím zmínit hudbu, která je úchvatná. Davida Bowieho jsem sice nidky moc neposlouchal, ale jeho písně dávají této hře úžasnou sílu. Když poprvé zazněl opening (New Angels of Promise) a herní kamera prolétala městem Omikron, seděl jsem s čelistí dokořán. O většinu hudby se pak staral Xavier Despas, který svými skladbami do Bowieho stínu rozhodně nepadal.

-------------------------------

"Omikron: The Nomad Soul" je hra, kterou stojí za to si zahrát. Má silnou atmosféru, špičkově podaný příběh, jedinečné herní prvky a bravurní hudbu. Má sice své nedostatky, ale ty se dají překousnout. Teda až na posledního bosse, které pro mě osobně této hře srazil hodnocení o 5%. Hra, ke které bych Omikron klidně přirovnal je Outcast, jehož kvalit ale z mého pohledu bohužel nedosahuje.

Pro: Atmosféra, příběh, prostředí, hudba, hádanky, bojová část....

Proti: Poslední boss, FPS, díry v příběhu, skákání...

+13 +14 −1
  • PC 90
Omikron představuje jedno z nejzajímavějších měst herní historie. Megalomanské, silně atmosférické, s čtvrtěmi pyšnící se originální architekturou, ale i s čtvrtěmi plnými mrakodrapů jako ze sériové výroby a s vchody připomínajícími tlamu kovové obludy, jimiž je radost se potulovat. Ulicemi projíždějí desítky stejných automobilů a motocyklů, které posilují dojem uniformity, do níž se Omikron noří. Životní cesta každého jedince je dopředu nalinkována a nad dodržováním pravidel bdí z mraků se vynořující obrovská plavidla, monitorující veškeré dění pod sebou. Ale ještě není vše ztraceno, ostrůvky jedinečnosti představuje mj. několik nočních podniků, které ilegálně pořádají koncerty skupiny The Dreamers, na něž se - budete-li mít oči na šťopkách - můžete dostat a okusit kromě předkrmu v podobě zakázaného ovoce i něco z vizuální krásy, již hra nabízí.

Hlavním trumfem je možnost vnikat do myslí vybraných obyvatel města, následně je ovládnout a kromě jejich schopností - možná použitelných pro právě řešený úkol - prozkoumat i jejich příbytky, popustit uzdu svému voyeurství, anebo se jen natáhnout na kanape a poslechnout si nový hit Davida Bowieho. Bohužel nejde o všechny obyvatele města, a i tak jsou si jednotlivé byty až příliš podobné, byť se dá v totalitní společnosti stěží očekávat něco jiného.

Samotná herní náplň je v zásadě charakteru adventurního, budete se zaobírat běžnou detektivní činností, ale i klasickými logickými hádankami. Do hry jsou navíc integrovány dva samostatné módy – střílecí a plošinovkoidní –, které nejsou příliš propracované, ale zábavné ano a hratelnost obohacují. Největším nedostatkem je závěrečná část (cca 1/4) hry, která se zvrhává ve fakticky za sebe naskládané puzzly, jež nejsou přesvědčivě zasazeny do děje a výrazně narušují celistvý dojem ze hry.

Omikron tak disponuje velmi originálním konceptem se spoustou zajímavých možností, skoro každé jeho složce ale k dotaženosti něco chybí; v opačném případě by se výsledek limitně blížil dokonalosti.

Pro: originální koncept; vizuální zpracování; hudba

Proti: nedotaženost; téměř žádné vedlejší questy; závěrečná část hry

+18
  • PC 100
Jsem trochu překvapena, jak málo uživatelů zde hrálo a hodnotilo tento herní skvost. Pravdou je, že tady na DH má hra hezký a výstižný popisek, ale nemohu si odpustit některé své dojmy a postřehy.

Je tomu již 7 let, kdy jsem přitahována zvláštním názvem Omikron:The Nomad Soul hru nainstalovala a spustila a…byla jsem lapena. Hned v úvodu přichází vyděšený Kay’l a úpěnlivě mě žádá o pomoc řešení jistého problému – nic netušíce jsem svolila k zapůjčení své „duše“ a nechala se zavést do bizardního světa. Tvrdé přistání do podivné dimenze střídá údiv nad rozsáhlostí velice ponurého města Omikron. Ten se skládá hned pěti sektorů, navzájem se od sebe lišícím v mnoha ohledech – architekturou, oblečením NPC, atmosférou a samozřejmě i hudebním ambientem. Všechny sektory ovšem nejsou hráči přístupny ihned, postupně se odemykají v závislosti na příběhu a jeho posunu v něm.

Procházky potemnělým Omikronem patřily k mým oblíbeným momentům. Můžete se jen tak kochat okolím, přečíst si noviny, zúčastnit se turnaje v aréně, zajít na drink do baru, sledovat peep show a dokonce i koncerty tamní ilegální skupiny. Fantazii se meze nekladou. Příběh však plyne poměrně bez zádrhelů, takže nudné chvilky zde nepřipadají v úvahu.

Ovšem šlehačkou na dortu je možnost změny vašeho charakteru. Jak už název Nomad Soul napovídá, je vaše duše v této dimenzi omezena tělesnou schránkou. Tu je však možné během hry volně několikrát změnit – někdy je tuto změnu dokonce vhodné provést v závislosti na právě řešeném úkolu, avšak hra do reinkarnace nijak nenutí, ba právě naopak . Je velká šance, že si tu svou vypiplanou postavu oblíbíte natolik, že její ztráta v podobě reinkarnace může být i smutná záležitost. S novým tělem se totiž ocitáte takřka na počátku – každý člověk/schránka má schopnosti a vlastnosti na různé úrovni a většinou jste nuceni vylepšovat (hovořím hlavně o bojových schopnostech) znovu. Co mne velmi potěšilo, byla možnost chodit do obchodů s potravinami, zbraněmi, léčivy a dokupovat si nové vybavení i magické přísady. Už samotný krámek s magickými potřebami a panem prodávajícím stojí za to.

Hra je protkána mnohými originálními prvky a momenty – jako příklad bych uvedla ukládací systém, občasná změna žánru (FPS, adventurní hádanky) rozhovory s leckdy až obskurními NPC a vůbec zápletka jako taková a vyústění hry mají hodně do sebe. Celým příběhem se navíc nese zvláštní úzkost až tíseň, kdy si v „nehrajících“ momentech s úlevou uvědomíte, že je naše současná společnost tady na tom ještě jakž takž dobře.

Onou pomyslnou třešničkou je tady však hudba. Hudba! David Bowie na každém rohu…no zase tak otravné to není, nicméně jeho obdivovatelé (ke kterým se počítám) budou zde dvojnásob potěšeni. Hlavním aktérem výše zmiňované hudební skupiny Snílci je právě jeho virtuální alter ego. Takže při procházení Omikronem nezapomeňte číst pohozené letáky, aby vám neunikl tajný koncert.

Zní to skoro jako óda na Omikron, ale nějak se mi nechce hledat mouchy na něčem pro mě tak výjimečném. Tato záležitost u mne tenkrát odstartovala zájem o hry vůbec…takže váhavci – pokud máte chuť na něco atmosférického a chcete se ponořit do zvláštního světa...proboha, vy pořád ještě váháte?
+41