Komentáře

Metal Gear Solid do značné míry změnil můj pohled na hry i tvoření příběhů obecně. Je v podstatě syntézou toho nejhoršího, co může interaktivní zábava nabídnout, a to po stránce hratelnosti, ale především příběhu a herních charakterů. Je to nejhorší hra, s jakou jsem se dosud setkal, a pochybuji, že ji nějaká v budoucnu překoná. V anime světě jsem se setkal s mnohými zrůdnostmi a ve struktuře příběhu a vytváření emocí s nimi MGS vykazuje mnoho podobností, přesto je všechny předčí. Jak to Kodžima dokázal? Která zlovolná múza jej posedla a rozhodla se skrze něj ztrestat lidstvo?

Usmyslel si, že Velký příběh dělají Velká témata a čím víc Velkých témat, tím Větší příběh bude. Proto na sebe narouboval jaderné zbraně, genetické inženýrství, světovou politku, paranormální jevy... A Velký příběh také dělají Velké emoce – co jiného by hráčem mělo pohnout než záplava explicitních Velkých emocí? Tak zřejmě rozhodl nějaký manažer (anebo počítač) a amatérští scénáristé se dali do díla. Tak umělohmotně znějící dialogy a chatrnou příběhovou stavbu jsem jaktěživ neviděl, ve stavu vytržení jsem zíral na obludu, která se přede mnou vyjevila; jako by to byl sám Cthulhu, taková hrůza mne přepadla. Podstata dobrého příběhu tkví ve střídmosti a citu pro konkrétní situaci, což právě MGS fatálně postrádá. Je to jen na hromadu navalená kupa Velkých témat a Velkých emocí, která se okamžitě začala rozkládat a smrdět.

Pokud jde o herní náplň, MGS se odehrává na miniaturní ploše, kterou bych z jednoho konce na druhý přeběhl za 2 minuty. Z minima práce (kdo by se otravoval s návrhem úrovní?) je ale třeba vytěžit maximum, takže co uděláme? Ano, bossové! Spousta soubojů s bosssy! Nesnáším ve hrách souboje s bossy, o to víc, jsou-li neopodstatněné jako zde. Celá hra je vlastně jen o nich a krátkých (frustrujících) přeběhnutích mezi nimi. Co hůř, s každým je třeba utkat se několikrát, protože těsně před smrtí pláchne. Jak ubohé! Pořád však lepší s nimi bojovat, než poslouchat výblitky řinoucí se z jejich úst (vizte výše).

Samotný systém hry se pak opírá o řadu prasáren, majících opět natáhnout krátkou herní dobu, jako je nemožnost uložení pozice, respawnující se miny nebo vojáci přizpůsobující trasy svých obchůzek vaší aktuální pozici. O katastrofálním technickém zpracování, ovládání a nulové herní nápovědě, kvůli níž jsem objevoval herní mechanismy až za chodu, se netřeba více rozepisovat.