Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Komentáře

  • PS4 85
Herní výzva 2022 - 10. " Vzhůru do oblak"

Druhý díl Mass effectu jsem díky Legendary edition začal hrát ihned po dohrání toho prvního. A rozdíl byl znát hned od začátku. Vylepšené střílení, pohyb, HUD, pocit ze hraní. Těžko jsem se od hry mohl odtrhnout.

Absenci Maka jsem také uvítal (i když v dlc se opět objevil). Začátek příběhu hezky vtáhne a toužil jsem vědět, jak bude příběh pokračovat. Postupné verbování posádky a řešení jejich problémů se mi líbilo, morální rozhodování u vedlejších i hlavních misí nebylo vždy lehké. Co se týče scénáře není co vytknout.

Důvodem, proč mi nakonec tak dlouho trvalo hru dohrát, bude nejspíše akční složka hry. Ta z mého hlediska za tou příběhovou pokulhává. Ano, oproti prvnímu dílu se jedná o značné vylepšení. I tak se však postupem času stane repetativní složkou hry bez velké obměny. I skript je v podstatě stejný, ať děléte jakoukoliv misi. První vlna na rozehřátí, druhá vlna, třetí vlna a pak super vlna s cílem mise.

To se naštěstí na konci hry výrazně vylepší. Hra vám spočítá to, jak jste po celou dobu poctivě plnili mise a připravovali se a také, jak moc jste dávali pozor. Proto pokud chcete, aby se ideálně nikomu nic nestalo, nebude to zadarmo. A tedy i konec byl opět strhující.

Závěrem se tedy těším, jak celá trilogie bude zakončena a jak se veškerá rozhodnutí promítnou do příběhu. Vše je krásně rozehráno, tak se do toho pusťme!

Pro: Příběh, postavy, rozhodování

Proti: Akční složka hry

+20
  • PC 100
  • PS4 100
Recenze se dobře píšou na hry, které člověka baví, i když v nich není všechno perfektní. Občas se dobře píšou i na hry, ve kterých rozhodně není všechno správně, a hráči udělají na čele nejednu vrásku. Dokonce se sem tam píší dobře i na kousky, které jsou skrz na skrz špatné, a veřejnost se shoduje na tom, že se nepovedly. Výzvou je napsat výstižnou recenzi na něco, z čeho jsem byl celý užaslý a nevěděl, kam se dřív podívat a co dělat. Proto po více než deseti letech od prvního (a pár chvil od druhého) dohrání zkouším psát o hře, ze které jsem byl nejen užaslý, ale kterou dodnes považuji za tu vůbec nejlepší.

Nejvíc zarazí dobrodružnější duch vyprávění. Po letech se to možná ani nezdá, ale první Mass Effect byl hrou temnou. Na všech planetách po mně jdou všichni tvorové, co jen dýchají, vedlejší mise z rodu „najdi moji sestru / kamaráda / jednotku“ končívají nalezením mrtvol sestry / kamaráda / jednotky, případně zjištěním, že se dotyčný ztratil nebo obrátil na temnou stranu. Nyní mají vedlejší mise naštěstí mnohem rozličnější charakter. Není to už o hádání, jestli se na vás rozeběhnou gethové nebo huskové, případně na které pláni se vynoří Thresher Maw, teď jde téměř o meditativní zážitek, o napětí beze slov a vůbec o pocit věčné záhady a odkrývání stop. A to platí na celou hru. Všechno je tajuplnější, dobrodružnější, roztodivnější a lepší. Ne snad že by se na mě stáří známí nepřátelé a rasy nechystali v plné polní, ale tu potkám známou osobu v nové roli, tu objevím planetu, o které se posledně jenom mluvilo. Temnota nechybí, viz jakákoli konfrontace s Collectory nebo zrající dobrodružství Overlord, ze kterého mám i tentokrát tuze těžké spaní. Naštěstí se tvůrci nebojí ani ukázek toho, že ne každý ve vesmíru je teď odhodlaný a odvážný a do cesty se mi připletli i lidé nepřející, zbabělí a zkrátka malí.

Samotné předkládání příběhu pomocí misí je dávkované v daleko rozumnějších dávkách a jen skládání vlastního specializovaného týmu je rozděleno na více kapitol než celý hlavní příběh v původní hře. Každá mise je navíc nějakým zázrakem i přes často totožný koncept (přiletět na planetu, zjistit info o budoucím parťákovi, najít ho, vytáhnout ho z průšvihu a pokecat na lodi) dokonale funkční a některá odhalení (Archangel) nebo lokalita mise (vězení) zlepšují žánrový záběr o několik tříd. Právě u témat jsme vůbec úplně jinde než kdy předtím. Že je přítomen techno-thriller, horror nebo klasická střílečka, to se dalo čekat. Ale sledovačka, konverzačka, romantické drama, rodinná sága, psychologický horror, dobrodružná jízda, automobilová honička, muzikálová vložka? Všechno je tu a chybí snad vážně jen ono bájné westernové podobenství, ale kdoví, jak to s tím Blastem vlastně bylo.

A když mluvím o skládání týmu, je potřeba říct jakého. Je vlastně nemožné, že ačkoli většina starých známých hlavních postav se příběhem jenom mine a za parťáky jsou přísně vzato jen dva, dokážu za tuhle partu dýchat. Garrus, Thane, Mordin, Samara nebo Jack jsou postavy tak živoucí, že i když s některými strávím relativně málo času, stejně na Normandy zanechají trvalý otisk a alespoň pro mě se natrvalo stávají pevnou složkou širší popkultury.  

A konečně jsou spokojeni i ti, kteří si do vesmíru přišli hlavně zastřílet. Taktická stránka funguje dokonce nejlépe v celé trilogii. Těžko říct, jestli je to šikovným rozmístěním textur, ale zatímco v prvním díle mě parťáci občas neposlouchali a paradoxně i ve třetím je ve stísněných prostorách můžu k sobě volat, jak chci a stejně zůstanou schovaní na jistotu za rohem, ve dvojce vše funguje jak má. Na první dobrou doběhnou daleko přede mě, stejně tak rychle se vrátí, když na nečekanou situaci sám nestačím. A co teprve ta symfonie, když se sejdou správné schopnosti dvou biotiků a hlavní hrdina s někým ze spolubojovníků vykouzlí kombinace Pull-Throw. Lahoda.

Moje resumé je tak stejné, jako bylo napoprvé. Tohle je hra her a sága ság. Tohle je svět, který nechci opustit a jediný schůdný prostředek, jak mě z kapitánského můstku sesadit, je napovědět mi, že se ve spouštěči Legendární edice skrývá třetí díl jen o jedno kliknutí vedle. I am Commander Shepard and this… však vy víte.

Pro: Postavy, dialogy, osudové volby, hudba, taktika, akce, parádní složení DLC

Proti: I po šedesáti hodinách zoufale krátké. Droga.

+30