Devátý hlavní díl série Mario Party jako druhý a zároveň i poslední vyšel na platformu Nintendo Wii a nově jeho vývoj nemá na svědomí studio Hudson Soft, ale NDcube, které vyvíjelo i následující díly. Mario a jeho parta sleduje hvězdy na noční obloze, když ty se najednou začínají ztrácet. Tuto skutečnost má na svědomí Bowser s Bowserem juniorem, kteří hvězdy z oblohy vysávají pomocí speciálního vysavače na své vesmírné lodi. Hvězdy se musí vrátit zpět, ale k tomu je třeba Bowsera porazit. Hra nabízí dva hlavní a jeden vedlejší herní režim.
V režimu Minigame si hráči mohou vybrat jakoukoli z jednaosmdesáti miniher a hlavní režimy Solo a Party jsou téměř stejné, jen ten první jde hrát pouze v jednom hráči a ten druhý až ve čtyřech. Herní principy se od předchozích dílů liší. Hráči si vyberou jednu z dvanácti hratelných postav, konkrétně se jedná o Maria, Luigiho, princeznu Peach, princeznu Daisy, Yoshiho, Waria, Waluigiho, Toada, Birdo, Koopu Troopu, Shy Guye nebo Kameka, následuje výběr jednoho ze sedmi dostupných herních plánů, nastavení obtížnosti počítačem ovládaných protivníků, nastavení počtu tahů, povolení nebo zakázání bonusových minihvězd a výběr jen některých nebo všech miniher.
Poté již každá z postav hází šestistranou kostkou a jelikož všechny postavy cestují v jednom vozidle, posunou se o příslušný počet polí na herním plánu všechny najednou. Minihry se již nespouští po vystřídání všech postav, ale poté, co vozidlo zastaví na určitém políčku. Hráči získávají minihvězdy, a to pokud kolem nich projedou a jsou zrovna na řadě anebo za vítězství v minihrách. Po konci posledního tahu dojde k souboji s bossem a nakonec i k vyhlášení výsledků a vyhrává ta postava, která má na svém kontě nejvíce minihvězd. Do konečného pořadí mohou promluvit také bonusové minihvězdy, které se náhodně udělují mimo jiné za nejdelší uraženou vzdálenost, nejvíce vyhraných miniher nebo nejvíce návštěv daného druhu políčka.
Jumas
Osmička je fajn, ale do devítky se mi moc nechtělo. Připadala mi až moc jiná, když se po herní desce pohybují všichni hráči najednou ve vozidle a ne každý sám. Navíc cena na bazarech se oproti ostatním Wii hrám pohybuje celkem vysoko, jako je tomu vlastně u všech her se slavnou instalatérskou dvojicí. Nakonec to vyřešil šalamounsky Ježíšek, který Mario Party 9 nadělil dětem pod stromeček. Ano, je to jiné, ale nový systém má něco do sebe a tato celkem velká změna se nakonec povedla.
Minihry mě neoslovily tolik, jako v předchozím dílu a nevybavím si snad jedinou, na níž bych se vyloženě těšil. Alespoň si vždy hráč, který je zrovna na řadě, může sám zvolit jednu ze tří vybraných. Celkem mě bavilo počítání Goombů, Desítka vítězí nebo hledání Toada, ale v převážné většině případů jde o blbinky, které se příliš nepovedly, což je u titulu, který je na minihrách založený, celkem průšvih. Paradoxně mě tak více lákal pohyb po herní desce, než poměřování sil s ostatními soupeři.
Projít si postupně všemi herními plány nebylo špatné a nejvíce mě bavila asi Blooperova pláž, případně Toadova cesta. Naopak vůbec nemusím Sopečný důl a stejně jako v osmičce především Bowserovu stanici. Hratelné postavy jsou na můj vkus až moc okoukané, ale naštěstí jde odemknout Kamek a hlavně Shy Guy, kterého jsem nepůjčil a nejspíše ani nepůjčím nikomu jinému.
Házení kostkami je snad ještě více o náhodě než dříve, protože trefit číslo, které právě potřebuji, je bez bonusů hodně těžké. Proč byly ze hry odstraněny bonbony, které skvěle měnily hratelnost, opravdu nechápu, ale nic s tím nenadělám. Příběh tu jako obvykle hraje druhé housle, o to tu však vůbec neběží. Shrnul bych to asi tak, že sólo hraní není až tak zábavné, ale v multiplayeru jsou i ty nepovedené minihry zábavné s častými vtipnými situacemi.
Žádné jiné díly série na Wii nevyšly, takže nepředpokládám, že bych se k nějakému dalšímu někdy dostal, a to přesto, že máme doma verzi konzole, která rozjede i GameCube hry. Snad jedině v případě, že si v budoucnu pořídíme Switch, až mi dojdou všechny tituly, co chci hrát na ob dvě generace starším stroji, což asi už nebude trvat moc dlouho.
Minihry mě neoslovily tolik, jako v předchozím dílu a nevybavím si snad jedinou, na níž bych se vyloženě těšil. Alespoň si vždy hráč, který je zrovna na řadě, může sám zvolit jednu ze tří vybraných. Celkem mě bavilo počítání Goombů, Desítka vítězí nebo hledání Toada, ale v převážné většině případů jde o blbinky, které se příliš nepovedly, což je u titulu, který je na minihrách založený, celkem průšvih. Paradoxně mě tak více lákal pohyb po herní desce, než poměřování sil s ostatními soupeři.
Projít si postupně všemi herními plány nebylo špatné a nejvíce mě bavila asi Blooperova pláž, případně Toadova cesta. Naopak vůbec nemusím Sopečný důl a stejně jako v osmičce především Bowserovu stanici. Hratelné postavy jsou na můj vkus až moc okoukané, ale naštěstí jde odemknout Kamek a hlavně Shy Guy, kterého jsem nepůjčil a nejspíše ani nepůjčím nikomu jinému.
Házení kostkami je snad ještě více o náhodě než dříve, protože trefit číslo, které právě potřebuji, je bez bonusů hodně těžké. Proč byly ze hry odstraněny bonbony, které skvěle měnily hratelnost, opravdu nechápu, ale nic s tím nenadělám. Příběh tu jako obvykle hraje druhé housle, o to tu však vůbec neběží. Shrnul bych to asi tak, že sólo hraní není až tak zábavné, ale v multiplayeru jsou i ty nepovedené minihry zábavné s častými vtipnými situacemi.
Žádné jiné díly série na Wii nevyšly, takže nepředpokládám, že bych se k nějakému dalšímu někdy dostal, a to přesto, že máme doma verzi konzole, která rozjede i GameCube hry. Snad jedině v případě, že si v budoucnu pořídíme Switch, až mi dojdou všechny tituly, co chci hrát na ob dvě generace starším stroji, což asi už nebude trvat moc dlouho.
Pro: pohyb po herní desce, pár miniher, Blooperova pláž, Toadova cesta, Shy Guy, multiplayer
Proti: většina miniher, Bowserova stanice, okoukané postavy, házení kostkami, chybí bonbony