Drakensang: The River of Time

- Přeskočte na poslední větu, nechce-li se vám číst ta omáčka kolem...

- Dávám přednost skutečným hráčovým schopnostem, než hromadě statistik, vypočítávající úspěšnost všeho. Ale to není stížnost. Nikdy jsem pravidlům DaD nerozuměl a do dnešních chvíle jim nerozumím, nevím, jaký je rozdíl mezi sekerou s dmg 1d+6 a 2d+3 a nedokážu si přečíst "AR+(SP*/4+1), TA Willpower+(SP*+1),(SP*/3+1)" (tj. efekt kouzla Ice Cold Warrior).

- Na začátku na mě hra vybafne asi triliardu schopností, vlastností, talentů a bonusů a to vše si můžu ještě v hardcore modu vylepšit ve stylu házení kostek. Dvě třetiny všeho prakticky nepoužiju a nedovedu si představit, že by to někdo s nějakou postavou vůbec využil (etiketa, lidská povaha, trpasličí nos atp.). Přeci jen jsou zásadní především bojové schopnosti, teprve až ty rozhodují. Popisky u každé ze schopností jsou navíc nedostačující a svou obecností mi prakticky nic neřeknou, přičemž jedna vlastnost ovlivňuje druhou a naopak – mám v tom solidní mrdník.

- Začínám hrát – poněkud slideshow, dokud neslevím z detailů z už tak chudé grafiky. Neva. První rozhovor s otřesným hlasem, ale snad bude líp. Postav s mizerným dabingem přibývá, jednu postavu dokonce nejde skoro vůbec slyšet. Hlasový projev aktérů je nedostačující, ale brzy nad tím mávám rukou. Rozhovory jsou málo větvené, mnohdy nemám na výběr více jak jednu možnost odpovědi.

- Jako battlemage se dostávám ke svému učiteli, který má dokončit můj trénink. Plním pro něj tři primitivní úkoly a puff – je to! Sem hotovej. Wow. Než se stačím zabydlet ve svém pokoji, odcházím dál. Dostávám se na scestí tří hlavních hrdinů a pomáhám jim v jejich úkolu, i když jsou mi vlastně úplně ukradení.

- Jestli jsem u COD soptil, když jsem nemohl přeskočit plůtek, tak tady přímo zuřím, když nemohu sejít malý schůdek a musím si kvůli tomu slimáčím během obejít půl chrámu! Procházím jakýmisi ruinami, hodinu, dvě... Jedna místnost za druhou a všechny vypadají podobně. Souboj za soubojem, zbytečná váza za zbytečnou vázou, plné zbytečného harampádí.

- Vzpomněl jsem si na Overlord, kde byli elfové prezentovaní jako banda buzen. Tady je to podobné, jen jsou tam ještě afektované elfice, které se jen při pohledu na mě rozechvějí a pálkují mě pryč, protože jsem děsný badass a ony žijí v harmonii a hledají písničky a já jim kazím auru.

- Velkou předností Drakensangu jsou vedlejší úkoly. Skutečně masité questy zabírají klidně i několik hodin, odehrávají se ve vlastních lokacích, jsou dlouhé, obtížné a vždy s pěknou odměnou na konci. Nejedná se tedy o žádné generické nesmysly ve stylu Dragon Age. Takto skvělé vedlejšáky jsem ještě v žádném RPG neviděl. *potlesk*

- Potěšil mě také příběh, který se vlastně točí kolem malé věci a nějaký ten humor se taky najde (kouzelník s Parkinsonem, trpaslíci a jejich ochlupení, Rumpo Prznič-vdov...).

- V momentě, kdy jsem měl pocit, že se věci dávají do pohybu a že mě tahle hra opravdu baví, jsem začal plnit Final Quest. Hlavní příběhová linka je neskutečně krátká. Můžu sice po dohrání pokračovat v plnění vedlejších úkolů, ale na to už nejsem dostatečně motivován.

Začátek se nese v mírně ospalém duchu, později se hra rozjede a na konci už jsem byl nadšený. Některé pasáže jsou hodně stereotypní, několikrát jsem měl nutkání se na hraní vykašlat a hru smazat. Přesto jsem vydržel a odměnou byl vskutku kvalitní RPG zážitek. Oblíbil jsem si postavy a bylo mi zatěžko se s nimi rozloučit. Čeká mě první díl – Drakensang The Dark Eye, kterému dávám druhou šanci...

Doporučuji všem jedincům frustrovaným ze směru, kterým se dnešní RPG hry ubírají.

***/5
Obtížnost: Normal
Battlemage; 11. level