Komentáře

Ke starým mlátičkám typu MK 4, či SF 2 jsem měl vcelku kladný vztah. Když nic jiného, šlo o dobrou odreagovačku. Ale vždycky mi u těchto her chybělo strašně moc faktorů, které by z nich udělaly skutečně komplexní a záživnou záležitost, do které bych se dokázal ponořit a ne ji zapnout jednou za měsíc z dlouhé chvíle. Jak šel čas dál, mlátičky opustily na dlouhá léta svět PC a usadily se na konzolích. Ale v posledních letech se mlátičky s velkou slávou vracejí mezi PC hráče a konečně je vidět určitý posun vpřed.

Street Fighter IV mě ještě moc neoslovil, protože stále připomínal nudný zaběhnutý koncept těch starých kousků – vybereš si týpka, v 2D rovině zmlátíš pár zmetků, pak vyzveš bosse a je konec. Příběh na pozadí se vypráví jen na počátku a na konci, čili jakoby ani nebyl. A moc toho nezachrání ani moje oblíbené postavičky Chun Li a Cammy.

Pak jsem vyzkoušel SF X Tekken, jakýsi mix dvou bojovek podřízených stylu Street Fighteru. Příběh stále o ničem, ale bylo tu další nové lákadlo – Tag systém boje.

Na řadu přišel MK IX. Svět namakaných bojovníků, čarodějů i ohavných potvor. Velmi lákavé prostředí s potenciálem, avšak trpící velkým důrazem na kouzla a postavy, které jsem si nijak zvláště neoblíbil. Ale významným prvkem byl příběh. Konečně tu bylo něco, do čeho se dalo ponořit, vracet se k MK a hodiny a hodiny se probíjet k závěrečným titulkům. Jen kdyby hratelné charaktery nepatřily až na výjimky mezi mé neoblíbené postavy. Nechci pořád mlátit Sheevu, chci za ní hrát! :)

Ale tenhle komentář patří DOA, který přestože má své mouchy, ba přímo ošklivé masité masařky, byla to první bojovka, která mě skutečně pohltila. Přitom začátek, kdy jsem zjistil, že ani nelze přenastavit ovládání (naštěstí je default poměrně dobrý) mě pěkně rozhodil. Další zádrhel spočíval v obecně dosti slabé grafice, kterou ale zdařile vyvážily animace postav, efekty (pot, voda) a oči :) MK je takový těžkopádný, ponurý, krvavý, kdežto DOA působí ladně, s nadsázkou, místy vtipem (ne moc vtipným) a hlavně je to takový exkurz do východoasijské, hlavně Japonské kultury. Roztomilé vyhlížející holčičky s poskakujícím přebujelým poprsím, hrdinské hlášky, ninjové, nebo třeba ‚výcvikové‘ scény jak vystřižené z akčních Béček (boj o poslední kus žvance neměl chybu).

Hlavně ale DOA vede v soubojích, ve kterých strčí do kapsy oba konkurenty. Základem je boj v ryzím 3D prostředí, to znamená, že se můžete kolem soupeře otáčet. Dále zničitelnost prostředí, kdy můžete soupeře narazit na elektrický ohradník, prorazit jej zdí nebo shodit z plošiny. A v neposlední řadě rozhodně skvěle zpracované rozličné styly boje. Samozřejmě postavy musejí být nějak vyvážené, takže se nedá říct, že by nějaká z nich měla takové údery a komba, že by mohla ostatní hravě převálcovat. Ale přesto si lze najít své oblíbence, se kterými se zkrátka hraje lépe než s jinými. Mě nejvíce oslovila Mila a Kasumi.

Příběh nabízí asi 60 soubojů, většinou 3 za jednoho hlavního hrdinu. Děj, jak už jsem řekl, nepostrádá nadsázku, což je i dobře, jelikož se neustále potřebují vyvolávat bitky a tudíž hledat důvody pro ně. Zkrátka hrdinové si jsou schopni rozbít tlamu za největší maličkosti typu: „Tvá motorka je šrot, hoď ji do moře.“ „Cože?!!! Za to si rozbijeme držky!“

Bohužel příběh trpí podřízeností postavám, nikoli ději a času. To znamená, že do příběhu zasazujete jednotlivé dílky skládačky, které začnou dávat smysl, až když se jich nakupí více vedle sebe. Kdybych DOA nedohrál během pár dnů, neměl bych šanci se v příběhu orientovat a už takhle to bylo náročné, jelikož žádné předchozí DOA jsem nehrál a shlédnout jediný existující hraný film také moc nepomůže. Nakonec ale příběh celkem ušel. Odvíjí se totiž ve dvou rovinách. Tou první je hlavní zápletka hry, za kterou se ženou hrdinové na vyšší úrovni, no a ti podřadnější nuzáci, pro ty je zápletka číslo 2 a to turnaj. Zprvu jsem od turnaje čekal vrchol příběhu, ale působil na mě dost uboze, to už byly lepší osobní linky postav snažící se na turnaj dostat. A když pak vítězství v turnaji slavil šašek, kterého jsem za spoustu jiných postav několikrát v pohodě zmlátil, šlo vyvrcholení celá téhle linky do kelu. Úplně nejlepší by asi bylo umožnit hráči, aby si pro bitky v turnaji vybral nejsympatičtějšího hrdinu a za něj to dotáhl na vrchol, zkrátka v téhle fázi vypustit tu striktně danou dějovou linii.

Každopádně DOA nabízí samozřejmě i řadu dalších módů, které dokážou na čas zabavit, ale chybí jim nějaká sofistikovanější možnost nastavení hry. Zkrátka, i když je DOA první bojovka, kterou jsem si skutečně naplno užil a u které věřím, že si dějovou linku někdy zopakuji, stále je tu řada prvků, které chybí dotáhnout do konce. Je zvláštní, že ač je historie mlátiček tak dlouhá, pořád to není ono. Chybí mi v příběhové části plejáda podřadných týpků kteří by představovali objekty ke zmlácení a zároveň udělali z těch normálních hrdinů mocnější a vzácnější soupeře. Takhle pomalu každý zmlátí každého hned několikrát, což nepůsobí dobře. Neuškodila by ani větší inspirace starými automatovými mlátičkami, tedy mít možnost mezi jednotlivými boji s postavičkou procházet dál mezi místnostmi, případně získávat nová komba, či doplňovat zdraví. A v neposlední řadě by přišla vhod možnost v klasických zápasech sestavit nějaký vlastní žebříček ze všech soupeřů, přidělit jim procenta zdraví, arénu i míru AI a tím si vytvořit jakousi osobní minikampaň. Zkrátka žánr bojovek podle mě má ještě obrovské rezervy a místo na grafiku a počty bojovníků by tvůrci udělali lépe, kdyby se zaměřili na hratelnost a nové prvky.