Komentáře

Žádné hře jsem nekřivdil tolik, jako právě Days Gone. Před vydáním na mě hra působila jako prostě další zombie hra s vykradeným Darylem z Walking Dead a když po vydání hra sesbírala na PS exkluzivku celkem mizerné sedmičky, bral jsem to jako doklad toho, že tady vážně není moc o co stát. Hra si však během uplynulých let vytvořila prakticky kultovní status a i jeden můj dobrý kamarád na ni nedá dopustit (jo, co jsme se na tohle téma na nakrákali během nekonečných nočních). Nakonec jsem se tak do Oregonu vydal i já v rámci letošní výzvy a tímto se musím autorům omluvit. Z Days Gone se totiž vyklubal vlastně až skvělý zážitek, kterému exkluzivní devítkové hodnocení uteklo jen o kousek.

Hra si vás získává pěkně postupně. Sice už první dojmy ze samotného hraní byly pozitivní, ale pár věcí mi přesto vadilo. Předně mě vlastně moc neseděl mnohými zbožňovaný hlavní hrdina Deacon, jehož dabér mě svým občas nesmyslně afektovaným projevem vytáčel (na lidské nepřátele třeba kolikrát huláká jak smyslu zbavený). To se však postupně změnilo, afektovaných výlevů ubylo (nebo jsem je už tolik nevnímal) a já si začal kromě světa velmi užívat i postavy a příběh.

Nalijme si čistého vína, příběh je poměrně velké klišé a „zvraty“ budete spolehlivě odhadovat dlouho dopředu. To, co by ve filmu už vůbec nefungovalo, jsem však videohře bez problémů odpustil. Díky značnému prostoru se totiž se četnými postavami máte možnost důvěrně seznámit a i když jsou možná některé z nich trochu šablonovité, stejně jsem si příběh řekněme od příjezdu do Lost Lake začal opravdu dost užívat. Scénář sice trochu zaskřípe, ale jako celek vše funguje velmi slušně a na hru budu i v tomhle ohledu nakonec asi celkem dlouho vzpomínat. Chemie mezi hlavním hrdinou a kladnými i zápornými postavami skvěle funguje.

Zasazení do amerického Oregonu na mě před vydáním rovněž působilo nezajímavě a tuctově, avšak hra mě přesvědčila o opaku. Prostředí je až překvapivě pestré a díky velmi slušnému grafickému zpracování i moc pohledné. Každá z oblastí je specifická a mapa nabízí mnoho pamětihodných míst. I  přes velmi slušnou rozlohu mapy jsem až na pár míst neměl pocit, že procházím přes neustále recyklované lokace. Paráda!

Soubojový systém se rovněž velmi povedl a střelba z některé z četných zbraní do hord nemrtvých i příslušníků nepřátelských frakcí je krásně uspokojivá. Maličko by chtělo snad jen upravit ovládání. Při vybírání pastí, vrhacích předmětů či léků ve víru boje občas vyberete něco trochu jiného, než bylo původně v plánu. Asi jako každá openworld hra vás i Days Gone nutí některé aktivity opakovat, díky zakomponování do příběhových událostí to zde však funguje poměrně dobře a mě vlastně ani po mnoha desítkách hodin nevadilo, když mě nějaký jeliman zase vyslal vystřílet nepřátelský tábor. Do hratelnosti autoři skvěle začlenili také motorku a já za celou hru ani jednou nevyužil možnost rychlého cestování. Ovládání Harleye se povedlo a vylepšení jsou znát. Díky nutnosti motorku opravovat, shánět do ní palivo, ale i jiné předměty pro výrobu, dokázali do hry autoři zakomponovat tak akorát surival prvků, abyste měli pocit, že vám hra nedá nic zadarmo. Nutno však podotknout, že bez alespoň základního vylepšení se do motorky vejde snad náprstek benzínu a skoro po vyjetí každého kopce abyste se už zase poohlíželi po kanystru.

Ke zpracování zombie apokalypsy přistupuje Days Gone relativně podobně jako již zmíněný Walking Dead. Nejde však naštěstí o ubohou vykrádačku, a i kdyby, tak bych se nebál říct, že jde o nejlepší „Walking Dead hru“ všech dob. Ze zmiňovaného seriálu stanice AMC (ze kterého je mimochodem teď už regulérní sračka) si hra bere spíše prvky soužití mezi přeživšími. Zdejší podoba nemrtvých je totiž daleko rychlejší (takový střed mezi Walking Dead a World War Z) a střety s obrovskými hordami, které mohou čítat až několik stovek smradlavých hnusáků, jsou jedním z vrcholu hry.

V Days Gone mám momentálně nějakých sedmdesát hodin a ještě pár hodin přidám, kupodivu se stále necítím být zdejším světem přehlcený a ještě zbývá pár hord k deratizaci. Z původního nezájmu a  skepse se tak zrodila skoro až láska a nebýt divného navazování skriptů (zejména při opravdu častém volání přes vysílačku), občas afektovaného Deacona a toho, že nemrtví svými šílenými počty v noci hráče kolikrát prostě regulérně jen otravují, bylo by to skoro na devítku. Volání po druhém dílu jsem dříve nerozuměl, teď se řadím mezi ty, které taky mrzí, že se do zamořeného Oregonu už asi nepodíváme. 

Hráno jako součást Herní výzvy 2024 – "2. Láska nebeská:  Dohraj hru, ve které uzavřeš manželství s jinou postavou, která se ve hře vyskytuje." – Hardcore varianta /Hra obsahuje scénu, kde si hlavní hrdina Deacon bere za ženu Sarah v kostele. Ta má být mrtvá, ale přibližně ve dvou třetinách hry ji Deacon najde a jejich vztah se v rámci příběhu dále vyvíjí./ – tímto prohlašuji letošní ročník za splněný!

Hodnocení na DH v době dohrání: 81 %; 189. hodnotící;  zdarma v rámci PS Plus