Abomination: The Nemesis Project

Od první chvíle, co jsem viděl obrázky této hry, jsem se těšil, až se k ní nějakým záhadným a pravděpodobně i nekalým způsobem dostanu.

Světem se šíří choroba, která z lidí dělá podivné odpornosti, plížíme se skupinou parťáků ulicí, míjím člověka vpleteného do jízdního kola, o pár kroků dál vidíme horní polovinu lidského torza trčícího ze schránky obrostlé slizkými chapadly. Zničehonic se před námi zjeví postava bez výrazu, zato ale s brokovnicí. Chystám se vydat rozkaz k okamžitému zastřelení. Žádná odezva - moje věrná a sličná agentka s odstřelovačkou se pokouší najít výhodnější pozici k výstřelu na druhém konci města, druhý snajpr se rozhodl použít odstřelovačku ke kontaktnímu boji, zatímco buldozer s brokovnicí se pokouší postavu sejmout na půl kilometru.
Takže jsem se na ně vykašlal a vyčistil mapu s prstem v nose sám.

Takhle nějak se to hraje.
Abomination si hraje na vysokou taktiku a ve své době měla ambici zařadit se vedle legendárních UFO her. Těžko soudit, jestli se jí to podařilo, protože když nepočítám poslední UFO, žádné jiné mě nebavilo - ostatně úplně stejně jako Abomination.
Pravdou je, že taktika ve hře je zcela nepoužitelná kvůli naprosto dementnímu pathfindingu spolubojovníků a jejich AI, jelikož s vámi prostě nehodlají spolupracovat - opravdu, celou premisu hry pohřbily prakticky dokonale tyto dva prvky. Pravděpodobně tak dopadnete jako já a zachováte se ve stylu Fallout: Tactics, kdy si většina lidí kolem mě vychovala odstřelovače schopného obsloužit základní automatické zbraně, protože motivace k taktice zkrátka úplně chyběla. No, Abomination vám použít taktiku prakticky znemožňuje.
K nalezení jsou i jisté RPG prvky, ale... Řekněme, že vycvičit si jednu postavu, které dáte odstřelovací pušku, zatímco si vyberete jednoho podržtašku, co vám bude nosit samopal (říkejte mu třeba Igor).
Zbraní je ve hře tragicky málo a nosnost postav je navíc obrovskou překážkou, protože každý zásobník je strašně moc tíží.
Grafika byl důvod, proč jsem se tak zamiloval do screenshotů ze hry. Je absolutně nutné uznat, že v tomhle jsem se nespletl - není sice oku lahodící ve stejném smyslu jako obdivujete třeba Crysis nebo něco podobného, ona je prostě... přesná. Hře sedí jako prdel na hrnec, což oceňuju. A samozřejmě je tady potom styl plný komiksově vystižených chapadel, nejrůzněji znetvořených lidských těl, různá mechanická zařízení s přídavkem biologických materiálů zaražená do země, vypálené domy - všechno, jakoby chtělo podpořit béčkový příběh s kultisty, nákazou, mutanty a mimozemšťany. To je jednoznačně nejlepší stránka hry.
Co se příběhu týče - pro ty, které zajímá klasická béčková produkce např. studia Troma (které se tedy, podle mě, spíše soustředí na 80. léta), je hra skutečně skvělá. Tato atmosféra feeling béčka 90. let je opravdu unikátní, to se musí nechat.
Na závěr jen vyložím a krátce okomentuju zápory - více user-unfriendly přístup ať už v menu, menu misí, menu postav, uživatelského rozhraní a prakticky čehokoli, co byste měli ovládat, to jsem neviděl ani u her z konce 80. let. Jedním slovem strašné - vyhodit z batohu brokovnici a náboje, abyste je vyměnili za lepší kousek, vám bude trvat kolem dvou minut naplněných klikáním.
Totální fail je hudba, která nezpůsobí migrénu jen těm, kdo už mají nádor na mozku - po třech hodinách hraní jsem šel k babičce na oběd, měla puštěné Rádio Blaník a mně se to líbilo! Takhle strašná je hudba v Abomination.
Doteď nedokážu pochopit, proč je tam tolik vojáků na výběr. Všichni jsou stejní kromě jedné jediné speciální schopnosti. A jedna jediná speciální schopnost má mezi těmi třeba dvaceti smysl - konkrétně se jedná o léčení.
Design a cíle misí jsou nudné a naprosto nemotivační, totéž platí pro náhodná setkání (jejichž četnost si naštěstí můžete libovolně nastavit).
Mám takový pocit, že je tu možné si i nově nechat vygenerovat svět, což by případným hráčům zvedlo replayabilitu. Nebudeme si však lhát do kapsy - tu možnost jsem nevyzkoušel. Každopádně mise dostáváte nové s každou rozehranou kampaní, což je vcelku fajn.