Valor Mortis

Na Valor Mortis jsem se těšil už od jeho oznámení na Gamescomu. Napoleonské války, brutální atmosféra, kombinace meče a střelné zbraně a do toho Soulslike mechaniky? Z toho se mi udělaly vlhký trenky. A ještě vlhčí byly po zahrání dema, které vyšlo na podzim 2025. Hře jsem věřil natolik, že jsem do One More Level dokonce investoval a nakoupil jejich akcie. Po vydání hry pak přišlo klasické investorské „padají akcie, něco si přej“ – ale to už je jiný příběh.

Příběh nás zavádí do období napoleonských válek, kde se ujímáme role Williama, kterého smrt zjevně přestala bavit, a tak se rozhodl vstát z mrtvých a trochu se provětrat. Během putování postupně skládáme dohromady události prostřednictvím vzpomínek a vzkazů lidí, kteří zahynuli během Napoleonova tažení. Příběh má několik opravdu silných momentů a s postupným odhalováním dalších šokujících tajemství dokáže pořádně překvapit. Cestou navíc potkáváme skvěle napsané NPC, jejichž vlastní osudy nejsou jen do počtu, ale krásně doplňují a propojují celý příběh. A závěr? Ten parádně graduje a rozhodně nedělá ostudu celé cestě, kterou jsme si museli projít. William si zkrátka řekl, že smrt je jen taková delší pauza na kafe.

Soubojový systém je takový malý švédský stůl těch nejlepších mechanik z různých her. Máme tu parry ze Sekira, střelné zbraně jako z Bloodborne, ruku chrlící oheň, za kterou by se nemusel stydět ani Geralt, posture opět ze Sekira a finishery, které by klidně mohly konkurovat Doomu. A to je jen začátek! K dispozici jsou tři sečné zbraně, tři střelné zbraně a tři „kouzla“ neboli transmutations. Hráč si tak může vybrat, čemu dá přednost a jakým způsobem bude nepřátele posílat na věčnost. Já osobně jsem si nejvíc oblíbil kombinaci saber + pistol a podle toho jsem si postupně upravil talenty i ambery, abych z téhle sestavy vytřískal maximum. Parry systém je přitom zatraceně uspokojující. Když správně načasujete blok, ozve se tak dopaminové cinknutí oceli, že by z něj měl radost i Pavlovův pes. Střelné zbraně mají pořádnou sílu – nejsou přehnaně mocné, ale rozhodně neslouží jen k lechtání nepřátel jako v Bloodborne. Jejich hlavní síla spočívá v rozstřelování slabin a samozřejmě v přesných headshotech. Někteří protivníci vás naopak donutí sáhnout po transmutations, takže hra dokáže hráče přimět k obměně taktiky. Já ale zhruba 80 % hry odjel svůj oblíbený styl a fungoval zatraceně dobře. A aby toho nebylo málo, jednotlivé ambery přidávají další zajímavé pasivní schopnosti, díky kterým si můžete svůj build ještě víc vyšperkovat. Takže jestli máte rádi, když nepříteli nejdřív rozstřelíte slabinu a následně mu vysvětlíte, že dnešek nebude jeho den, tady si přijdete na své.

Hra obsahuje 11 kapitol, přičemž každá nabízí krásně detailní a hlavně rozmanité prostředí. Lesy, vesnice, města, bažiny, doly, stoky… a tak dále. Ani jedno z nich mě za celou dobu nezačalo nudit. Musím také pochválit, jak štědře hra odměňuje průzkum. Nejenže můžete najít spoustu užitečných předmětů, ale často si díky němu připravíte i výraznou výhodu do soubojů. Někdy se stačí připlížit k nepřátelům zezadu a elegantně je odstranit, jindy se můžete celé skupině úplně vyhnout. Díky tomu lze předejít i některým opravdu nepříjemným situacím, zejména soubojům s větším počtem protivníků, na které si řada hráčů stěžuje. Za celou hru bych na prstech jedné ruky spočítal situace, kdy jsem musel čelit třem nebo více nepřátelům najednou. Takže ne, nemusíte pokaždé vlítnout doprostřed skupinky jako Napoleon po třech absintech. Prostředí je navíc krásně interaktivní a často budete muset zapojit i akrobacii. Ta je ovšem tak zatraceně plynulá, že Mirror's Edge někde v koutě zelená závistí.

Někteří hráči si stěžovali také na nepřehlednost prostředí a na to, že občas nevědí, kudy pokračovat dál. Já osobně jsem tenhle problém výrazněji zaznamenal až v posledních dvou kapitolách, ovšem z poněkud opačného důvodu. Moje OCD mi totiž nedovolovalo pokračovat dál, dokud jsem neprolezl každou zatracenou odbočku a neprozkoumal každý kout. Ke konci už hra dokáže vyplivnout třeba šest různých cest, takže se v tom člověk může na chvíli ztratit. Hlavní trasa je ale vždycky nenápadně označená lucerničkami a většina vedlejších cest navíc nabízí možnost odemknout zkratky k checkpointům, tedy místním „bonfirům“. Takže pokud patříte mezi hráče, kteří rádi prozkoumávají každý kout mapy, Valor Mortis vás za to náležitě odmění. Pokud jste ale jako já, počítejte s tím, že než se vydáte dál, budete mít prolezlou i tu nejzapadlejší díru, ve které se možná nachází maximálně jedna nábojnice a kus starého chleba.

Na grafickou stránku Valor Mortis si rozhodně nemůžu stěžovat. Je radost se kochat zdejšími pláněmi, lesy a dalšími nádherně zpracovanými lokacemi. Autoři z Unreal Enginu 5 ždímají maximum a je vidět, že si s vizuálem opravdu vyhráli. Samozřejmě se občas objeví nějaký ten FPS drop, protože ani Napoleonovy armády nebyly připravené na takovou grafickou nálož. Já hru odehrál ve 4K na high s FSR nastaveným na Quality a v 95% času si bez větších problémů držela stabilních 60 FPS. Zvuková stránka je ale úplně jiná liga. Ambientní dobová hudba dokáže nádherně podtrhnout atmosféru jednotlivých lokací, jenže jakmile dojde na bossfight, skladatelé zjevně dostanou záchvat a rozhodnou se utrhnout ze řetězu. A já jim za to tleskám. Hudba (cca druhá minuta) ze souboje s bossem ve čtvrté kapitole je naprosto fantastickým příkladem toho, že když říznete orchestr pořádnými kytarami, může z toho vzniknout něco kurevsky dobrého. Zmínit musím také Williamův hluboký, charismatický hlas v podání Jamese Alexandera. Casting se tady trefil přímo do černého. Zajímavé navíc je, že mi barvou hlasu trochu připomíná Illidana z Warcraftu. A jelikož mám pro podobné hlasy slabost, William si mě získal i po téhle stránce. Možná jsem si tak během hraní nevědomky říkal: „You are not prepared!“ pokaždé, když se přede mnou objevil další boss.

Původně jsem měl v hlavě hodnocení 95 %, ale při psaní téhle recenze mi došlo, že vlastně nemám moc co vytknout. Ano, jednou jsem narazil na softlock, kvůli kterému jsem musel znovu absolvovat souboj s bossem. A ne ledajakým – dost možná s tím nejzkurvenějším, jakého hra nabízí. Takže jsem si ho mohl dát ještě jednou. Protože proč ne, že? Jednou je málo. Jenže i přes tuhle nepříjemnost jsem se u hry královsky bavil. Stála mě 40 eur a dostal jsem za ně zážitek, který mi bude ještě dlouho ležet v hlavě. Valor Mortis rozhodně nedělá Soulslike žánru ostudu. Nedá vám nic zadarmo, ale zároveň se nesnaží být zbytečně nepřístupný. Nejde o další rolling simulator, kde strávíte polovinu života válením se po zemi a druhou polovinu sledováním stamina baru. Nabízí vlastní styl, skvělou atmosféru, parádní souboje a svět, který stojí za to prozkoumat. Za mě je to prostě kilo, Poláci prostě umí.