Čas od času si ráda zahraji multiplayer. S někým, jak jinak. Čas od času si dokonce zahraji hororový titul. Předpokládám, že v tomto bodě se každý průměrně inteligentní hráč/dychtivý čtenář pozastaví nad tím, co zdejší uživatelka píše ke hře s názvem Tasty Planet. Inu, dopřeji si jeden netradiční komentář a konzervativní hráč/čtenář mi promine:

Jelikož jsem hráčka velice vnímavá a citlivá, byl pro mě start hry Dead Space 2 natolik stresující, že jsem nemohla v hraní pokračovat sama. Pomoc dychtivě přislíbil ID montana, který však nedonesl slíbenou originálku a warez verzi této hororové akce odmítl hrát s tím, že přece "není žádný prašivý zloděj". Namísto toho pohotově vytáhl z baťůžku údajnou "indý pecku", sic "několik let starou, ale stále zábavnou"! Nezbývalo než souhlasit a smutně přihlížet, jak se ukradená warez verze Dead Space 2 /slibná hororová akce, kterou jsem se bála hrát sama/ přesouvá do koše a instaluje se hra s velice výmluvným názvem.

V prvé řadě musím podotknout, že hra samotná skutečně zábavná je. Mnohem zábavnější však bylo sledovat nemotorně se snažícího ID montanu, který leckdy neudržel nervy na uzdě a s jadrnými proslovy své hraní komentoval.
První levely této roztomilé hříčky začínáte coby malinkatý bacil, který (dovolím si terminus technicus) fagocytuje okolní menší části buňky, poté buňku samotnou, pokračuje to kamínky, poté logicky vstřebáváte myšky, sýry, kraví mléko s kakaovou příchutí a kočky, které ID montanu bavilo zabíjet nejvíce. A tak milá buňka postupně narůstá do rozměru aut, baráčku, měst a dostává se na oběžnou dráhu, kde fagocytuje (slovy montany) "vesmířany" (což byli obyčejní kosmonauti, ale neměla jsem to srdce ho opravovat). Postupně se hra stávala náročnější a časový limit ID montanu velice stresoval. Musela jsem ho v hraní vystřídat a dotáhnout vše do zdárného konce.

Hra samotná má i kratičký příběh, který dává prostor pro barvité levely a konec měl i legrační pointu. Přesto, že hra nemá multiplayer a není to drahý AAA titul, byly to poměrně zábavnou formou strávené chvíle.

Borderlands je hra, u které jsem strávila až nezdravě mnoho čau. Někteří se tady chlubí dosaženými levely a já jen dodám, že jsem hru dohrála 3x s dosaženou úrovní 30/32/36. Pokaždé se stejnou třídou (Siréna s oblibou v kyselinových zbraních) a dokonce... se zhruba stejnými zbraněmi.

Přes všechen můj autismus byla hra pokaždé velice zábavná (s povděkem kvituji všechny DLC) a hodnotím pouze singleplayer. Na jednu stranu je to hra se zajímavým prostředím, které nabízí i jakýsi potenciál (Suzana naivně čekala RPG questy). Dostalo se mi však velice přímočaré akce v prostředí post-apokalyptické (čti zamořené odpadky) Pandory, kterou vyzdvihuje zejména humor. Na druhou stranu jsem po každém dohrání trochu zalitovala těch hodin strávených odpravování nepřátel na všechny možné způsoby (osobně preferuji výše zmíněnou kyselinu) a v závěru se snad u každého muselo dostavit lehké zklamání. Tedy já osobně si nijak nelibuji v závěrečných bossích, často kvůli nim hru i nedohraji... avšak konečná fáze hry je tady skutečně tragicky odfláknutá (čti finální boss jednoduchý až hanba).
Zbraňový fetišista si jistě přijde na své (co z toho, když jednou za dvě hodiny najdete skutečně dobrou zbraň), protože ve hře narazíte na stovky variací nabízených druhu zbraní.
Jednotvárnost prostředí a bezmyšlenkovité pálení do nepřátel velice rychle omrzí a i toho humoru je ke konci pramálo.

Nicméně díky Pandoro, ty díro jedna zamořená. Vsadím se, že tajemný Vault se k tobě vydám hledat určitě ještě jednou (určitě to bude naposledy).

Je to již nějaký ten pátek, co jsem Fallout 3 hrála. Měla jsem štěstí - jako nepolíbená předchozími díly jsem vstoupila do světa Falloutu coby tabula rasa. Nečekala jsem nic, zároveň jsem po předchozím hraním Oblivionu spatřovala skoro ty samé mechanismy. Neubránila jsem se, jako mnozí jiní zde, dojmu, že je to takový Oblifallout.

Následující text obsahuje spoilery, mohl by zbabrat už tak zbabrané dojmy z celé hry.

Jelikož jsem hru dohrála několikrát a to před docela dlouhým časem, můžu hodnotit tak nějak s odstupem. Vyzdvihla bych samotný počátek hry. Originální, vtipný. Svůj osud v pustině jsem započala jako dítě, narozena v bezpečí Vaultu. Bezpečí, které nemělo dlouhého trvání. Útěk z vaultu, první výstup na povrch. Oslepující slunce a první pohled do pustiny. Pustina... dalo se v ní bloumat celé hodiny. Jedna z nejatmosferičtějších lokací, které jsem měla tu čest navštívit. Celý dojem skvěle podkresloval ambient, bez něhož by to byl zážitek poloviční. Podobně, jako v Oblivionu, paběrkovala jsem pustinou velice ráda. Bavilo mě objevovat její zákonitosti. Narážet na opuštěné osady, nahlédnou do polorozbořených domů a spatřit záblesky ze zlatých let před válkou. Potkávat její obyvatele. Po dlouhé cestě kamsi bez cíle, narazila jsem na zvláštní místo. Oáza. Zrnko naděje uprostřed pouště. Jeden z mála vedlejších questů, který měl cosi do sebe. Stromový muž jako z obrazu Hieronyma Bosche. Chrám přírody. Vedlejší questy byly poměrně pestré, v porovnání s hlavní dějovou linkou, která byla zoufale neoriginální. Opětovný nešvar současných her - osekané, kratičké rozhovory ještě více umocnil dojem z vůbec odfláknutého světa. Sice jsem místy měla pocit, že pustina žije svým životem (hlavně při prvním hraní, kdy mě pobavily momenty jako možnost manipulace voleb v malinké osadě, ochrana osady jiné před nájezdy mutantů, možnost přidat se k bujně rostoucímu zlu a zadupat tak náznaky klíčícího dobra... a robůtek požadující lístky v metru), všechno dokázala přebít právě ona stereotypnost, díky které jistě vím, že hru už nikdy více hrát nebudu.

Proto jsem raději rozehrála díly předchozí. Pak mi Fallout 3 trochu zhořkl v ústech. Nicméně 75% za první wau momenty ponechám. Přesto všechno, jaký potenciál pustina měla, autoři využili pouze zlomek. Onu bezútěšnost se snažili podtrhnout spíše lacinými věšeními mrtvol do obýváku (vždyť ten puch by nezvládli ani punkoví tvďáci z Doomsday. Navíc, škoda každého masa, které shnije!)

Jsem trochu překvapena, jak málo uživatelů zde hrálo a hodnotilo tento herní skvost. Pravdou je, že tady na DH má hra hezký a výstižný popisek, ale nemohu si odpustit některé své dojmy a postřehy.

Je tomu již 7 let, kdy jsem přitahována zvláštním názvem Omikron:The Nomad Soul hru nainstalovala a spustila a…byla jsem lapena. Hned v úvodu přichází vyděšený Kay’l a úpěnlivě mě žádá o pomoc řešení jistého problému – nic netušíce jsem svolila k zapůjčení své „duše“ a nechala se zavést do bizardního světa. Tvrdé přistání do podivné dimenze střídá údiv nad rozsáhlostí velice ponurého města Omikron. Ten se skládá hned pěti sektorů, navzájem se od sebe lišícím v mnoha ohledech – architekturou, oblečením NPC, atmosférou a samozřejmě i hudebním ambientem. Všechny sektory ovšem nejsou hráči přístupny ihned, postupně se odemykají v závislosti na příběhu a jeho posunu v něm.

Procházky potemnělým Omikronem patřily k mým oblíbeným momentům. Můžete se jen tak kochat okolím, přečíst si noviny, zúčastnit se turnaje v aréně, zajít na drink do baru, sledovat peep show a dokonce i koncerty tamní ilegální skupiny. Fantazii se meze nekladou. Příběh však plyne poměrně bez zádrhelů, takže nudné chvilky zde nepřipadají v úvahu.

Ovšem šlehačkou na dortu je možnost změny vašeho charakteru. Jak už název Nomad Soul napovídá, je vaše duše v této dimenzi omezena tělesnou schránkou. Tu je však možné během hry volně několikrát změnit – někdy je tuto změnu dokonce vhodné provést v závislosti na právě řešeném úkolu, avšak hra do reinkarnace nijak nenutí, ba právě naopak . Je velká šance, že si tu svou vypiplanou postavu oblíbíte natolik, že její ztráta v podobě reinkarnace může být i smutná záležitost. S novým tělem se totiž ocitáte takřka na počátku – každý člověk/schránka má schopnosti a vlastnosti na různé úrovni a většinou jste nuceni vylepšovat (hovořím hlavně o bojových schopnostech) znovu. Co mne velmi potěšilo, byla možnost chodit do obchodů s potravinami, zbraněmi, léčivy a dokupovat si nové vybavení i magické přísady. Už samotný krámek s magickými potřebami a panem prodávajícím stojí za to.

Hra je protkána mnohými originálními prvky a momenty – jako příklad bych uvedla ukládací systém, občasná změna žánru (FPS, adventurní hádanky) rozhovory s leckdy až obskurními NPC a vůbec zápletka jako taková a vyústění hry mají hodně do sebe. Celým příběhem se navíc nese zvláštní úzkost až tíseň, kdy si v „nehrajících“ momentech s úlevou uvědomíte, že je naše současná společnost tady na tom ještě jakž takž dobře.

Onou pomyslnou třešničkou je tady však hudba. Hudba! David Bowie na každém rohu…no zase tak otravné to není, nicméně jeho obdivovatelé (ke kterým se počítám) budou zde dvojnásob potěšeni. Hlavním aktérem výše zmiňované hudební skupiny Snílci je právě jeho virtuální alter ego. Takže při procházení Omikronem nezapomeňte číst pohozené letáky, aby vám neunikl tajný koncert.

Zní to skoro jako óda na Omikron, ale nějak se mi nechce hledat mouchy na něčem pro mě tak výjimečném. Tato záležitost u mne tenkrát odstartovala zájem o hry vůbec…takže váhavci – pokud máte chuť na něco atmosférického a chcete se ponořit do zvláštního světa...proboha, vy pořád ještě váháte?

Baldur's Gate II: Shadows of Amn – mé první RPG. Vždy bude výjimečná, jelikož se mi k ní pojí mnoho vzpomínek na jisté období mého života. Možná, že je v tom kus nostalgie…ale nebude to jen ta nostalgie, která dělá tuto hru takovou jaká je. Přestože jsem začala hned druhým dílem série, neměla jsem pocit, že bych se nějak moc ztrácela ve vypravování. Obsáhlý a epický svět Faerunu mi evokuje poetiku fantasy typu Pána Prstenů a Silmarillionu svými příběhy, texty a celkově atmosférou. Není problém nechat se unášet skvělým příběhem, do kterého jsem byla vtáhnuta hned od první minuty. Poutavý styl vyprávění se drží celou hru až do konce a má vše, co pořádné fantasy mít má. Hrdinství, přátelství, lásku, zradu a pomstu. Každý charakter, který vašeho hrdinu doprovází má svou osobnost, názor na situaci (tedy přesvědčení) a tak hra nabízí hned několik možnosti, jak ji hrát a dokončit. Mimo to má každá postava co říct, navzájem si ve vaší skupině vyměňují názory a postřehy na situaci, což u mě vyzdvihuje kvalitu celé hry (účinný prostředek jak hráče ponořit do příběhu). Na mile přihlouplé dialogy s Minscem a jeho křečkem, na naivní náklonnost Aerie, moudré připomínky Jaheiry, a Joshimovu zradu se jen tak nezapomíná.
Graficky hra vyniká také – krásné prostředí společně s hudbou jen dokresluje povedenou atmosféru celé hry.

Zeus skutečně Pharaoh v mnohém připomíná, ba dokonce i kopíruje, což v tomto případě není na škodu. Princip hry je stejný - vybudovat krásné, tentokrát řecké město překypující prosperitou ku obrazu svému. Budovatelská strategie je umně skloubena s mytologickou linkou, která mě bavila. Dokonce jsem znovu sáhla po Starých řeckých bájích a pověstech od Petišky, abych si mytologii osvěžila.

Grafická stránka je zde stežejní - propracovaná, malovaná a líbivě kýčovitá. Jaké bylo mé překvapení, když se v mé vesnici poprvé objevila Athéna! Bohové se v této hře rádi chodí dívat na své ovečky, což je vždy velká podivaná. Na jejich počest můžete vystavět pompézní chrámy(dokonce můžete sledovat obětování oveček, tedy, těch zvířecích samozřejmě :-) ), které jsou pýchou vašeho města, stejně jako pyramidy ve Pharaoh. Za zmínku stojí také hudební doprovod, který hru výborně doplňuje a zároveň hráče neruší.

Jako fanynka sci-fi jsem si ME nemohla nechat ujít, takže po mediální masáži kolem hry a nadšené recenzi Levelu ME instaluji a jsem připravena na jeden dlouhý výlet do jeho světa. Nadšeně uvítám volbu pohlaví hrdiny, upravím si svou postavu podle gusta, podivím se nad nuzným výběrem specializace a do hry se velmi lehce ponořuji. Propracovaná mimika charakterů a filmový střih hře sluší, dává ji to takový punc exkluzivity, který se snaží zastřít některé nedostatky. Slibný začátek totiž vystřídá zklamání nad krátkostmi a stručností vedlejších misí. Bohužel, ohromující velikost vesmíru je tady nevyužita, takže prohledávání soustav, planetek a zdánlivě opuštěných lodí se mi po několika misích stane stereotypem. Jako vedlejší mise jsem si představovala nějaké osudy nebo příběhy, kterých sci-fi tématika naskýtá dostatek, ne hledání surovin či artefaktů, ke kterým se dozvím jen zlomky informací o jejich určitě zajímavém původu.

Hlavní dějová linie ale zcela strhává a tak na chvílí dává zapomenout na nedostatky vedlejších misí. S nadšením vítám možnost komunikace s posádkou, čili spolubojovníky, která je bohužel často stručná. Zajímavé a pohnuté osudy nabízí každý člen vaší posádky, takže je velmi snadné si k nim vytvořit určitý vztah. Tento prvek hry považuju za velmi důležitý, jelikož hráči usnadní splynout s příběhem, a s oblibou prostřídávám parťáky při plnění misí( i taková jízda výtahem v Citadele nabízí místo pro komentáře). Existuje určitá interakce mezi nimi a každá postava komentuje určité situace po svém. (bohužel, toto se neděje v hlavní dějové linii – dialogy vedlejších postav jsou přednastavené a nabízejí malou variabilitu, což je škoda). Navázání vztahu a sympatií k postavám ve vaší posádce se stávají i velmi snadným manipulativním prostředkem (za předpokladu, že si k nim dokážete vztah navázat), kdy hra dokáže v mnoha momentech hrát na city a nutí hráče udělat i osudová rozhodnutí, na kterých záleží život členů vaší posádky.

S radostí jsem uvítala možnost pročítání si spousty užitečných informací v encyklopedii, která krásně dokresluje tíživou atmosféru celé hry. Jistě, můžete hovořit o klišé, jelikož osud světa je ve vašich rukách, ale komu by se líbilo plnit v tak velkém a pro lidstvo důležitém příběhu vedlejší roli. Tady narážím na inspiraci mnohými sci-fi knižními i filmovými díly, a asi nebude žádná novinka, když zmíním klasiku Fredericka Pohla o Gateway, tedy náhodně objevené technologii po tajemné vyspělé civilizaci, která se poděla neznámo kam.

Mass Effect je jedním ze silných herních zážitků, který bohužel kazí nedodělky ve vedlejší linii, a celková délka (čili krátkost) a linearita (chce se až říct přímočarost) děje.