Ono dohromady není co vyprávět. Během Jindrova příběhu si můžete oddychnout přestavbou vesnice Přibyslavice (ke které se dostanete zhruba na konci první třetiny základní hry), nic víc, nic míň. Stanete se rychtářem a můžete zadávat výstavbu jednotlivých více či méně vydělečných a prodělečných staveb, od rychtářova stanu počínaje a konče luxusní hospůdkou či malovaným kostýlkem. K tomu Vám dopomáhá krásně ilustrovaná manažerská a účetní kniha. V průběhu výstavby lze rovněž rozsoudit zhruba desítku více zajímavých (sraní ve vesnici) či méně zajímavých sporů (kravka vs. vdavky), které mají spíše minoritní dopad na ekonomiku vesnice. Tak vemte do ruky rychtářskou bulu a dotáhněte to až k výstavbě Jindrovy malé katedrály. Je to rozhodně příjemné zpestření základní hry.

Silně doporučuji hrát toto DLC v průběhu základní hry, aby to mělo ten správní drive a Vy jste si tak mohli rozmyslet každou jednotlivou investici z důvodu nedostatku peněz.

Čechy krásné, Čechy mé, je nekonečnou slastí se po Vás projíždět na koníčku, navštívit Sázavský kostel, pokecat s mnichy o všech těch malých neřestech a poslouchat to krásné české hospodské tlachání. I proto, a možná právě proto je Kingdom come: Deliverance pro mě masterpiece. 180 hodin jsem zde strávil a nelituji ani vteřiny (hráno na první dohrání na Hardcore mód i se všemi DLC). Jindrova výprava působí velice sympatickým dojmem, kdy se z obyčejného prosťáčka vypracujete na rytíře, kterého znají a vítají v každé vesnici. Na první pohled přitroublý trumbera Jindra se tak z pitomce v povlíkačkách stane váženým rytířem v zářivé zbroji.

Celá hra působí sympatickým oldskůlovým kouzlem, ať už je to pomalejší templo celé hry či tím, že Vás hra nevede přesně za ručičku, kde, co a jak. Příkladem budiž, že pokud v rámci questu bylo třeba přečíst něco z knížky, tak jste onu knížku opravdu museli přečíst a využít informace z ní ke správnému zvolení odpovědi. Krásně malovaná mapa či zpracování inventáře Vás přinutí zas a znovu si pročítat historické události či informace, jak to tehdá ve středověku chodilo. Rovněž skyrimovské zvyšování úrovně podle toho, kterou činnost více používáte působí svěžím dojmem. Hrál jsem Hardcore verzi, tak mohu potvrdit, že nejvyšších úrovních v některých činnostech jsem vskutku dosáhl až ke konci hry.

Příběh se celkově jeví jako klišovitý, leč některé questy stojí za to. Ojedinělým úkazem je tak například exkurze v Sázavském klášteře i se všemi neduhy s mnišským životem spojenými. Přímo legendární je však quest či setkání s farářem Bohutou. Mám dojem, že pokud si na smrtelné posteli budu moci vzpomenout na jednu jedinou cutscénu z mé historie hraní všeho možného, tak to bude ta s Bohutou. Tolik vtipu a radosti zakomponovat do asi 10-minutové sekvence se jen tak nepodaří už nikomu. Na konci však příběhu dochází dech, ale zato se dočkáte nečekaného konce.

Samostatnou kapitolou jsou pak jednotlivé mezihry. Proč už někoho nenapadlo dříve takto zpracovat alchymistické řemeslo? To je otázka, která Vám ihned vyvstane na mysli. Pointa jednoduchá, stačí sehnat recept s přísadami a postupem a pak si vše připravit na alchymistickém stole správným přidáváním přísad, rozdmýcháváním ohně, drcením ingrediencí a následnou destilací. Jednoduše geniální, geniálně jednoduché. A v momentě, kdy Vás to přestává bavit, tak se naučíte perk, že se lektvary budou míchat sami. Och, sladké. Zajímavé a krkolomné je rovněž páčení zámků, se kterým jsem však potíže na neměl jako ostatní uživatelé. Ono vylepšování jednotlivých dovedností ala Skyrim rovněž přijde k duhu, bez patřičného tréninku ani toho králíčka nevykucháte.

Soubojový systém mi snad jako jediný aspekt této hry moc moc nesedl, snad proto, že jsem hrál na Hardcore, jsem nebyl moc schopen provést na oko zdánlivě jednoduchá komba či dostatečné množství perfektních protiúderů. Celkové pojetí souboje mi přišlo dosti neestetické, neohrabané, ač přiznávám, že vypadalo přinejmenším realisticky. Samostatnou kapitolou jsou pak souboje v hromadných bitvách, které působí tak nějak komicky. Jako by každá bitva čekala na Vás, až nějakým způsobem zasáhnete či rozdáte patřičný počet úderů. Zaměřování na jednotlivé oponenty je poněkud neintuitivní, ne vždy Jindra zaměří toho nejbližšího nepřítele, kterého bych čekal, že zaměří, pokud mám palcát v ruce. Střelba z ruku bez zaměřovače má své kouzlo nechtěného. Výše zmíněný králíček Vám uteče nespočetněkrát než ho dáte konečně na rožeň.

Co se týče grafiky, tak jsem byl nadmíru spokojen. Zpracování české krajiny je velmi hodnověrné, malebné české vesničky, potůčky a lesy vypadají tak, jak ve skutečnosti. Líbilo se mi zpracování cest, bláta, louží atd, o to méně však doskakování textur na PS4 či chodící hlavy bez těla. Animace postav spíše na průměrné úrovni, několik Jindrových gest během jeho rozhovorů si však zapíšete do paměti (např. varovné zvednutí obou rukou působí komicky).

Těším se na pokračování, byla by škoda nevyužít veškerého středověkého potenciálu a zkušeností a nevytvořit třeba trilogii o trampotách rytíře Henryho, údatného reka z Čech.

Ruské překvapení jako hrom! Od úvodního proběhnutí po krajině na svém oři vám uštědří políček krásná jako by ručně vymalovaná grafika, která je neuvěřitelně roztomilá a musím se přiznat, že jsem se jí nemohl nabažit až do konce samotné hry. Po úvodních peripetiích rychle přijdete na to, jak se věci mají. Ostatně, kdo hrál sérii Heroes of Might and Magic, tak ví, na čem stojí. Rozdíl je zde především v tom, že ovládáte pouze jednoho hrdinu a nestaráte se o žádná města, ale své jednotky nakupujete jednotlivě po různých baráčcích, hospůdkách a hradech jiných pánů. Díky tomuto systému kupodivu nehrozí žádný stereotyp, tak, jak se postupně dostáváte do dalších lokací, tak se rovněž mění možnosti v nakupování nových jednotek. Neustále jste tak nuceni měnit strukturu svých jednotek, a s nimi i rovněž vaši taktiku, což chápu jako velké plus měnící styl hry a zahánějící nudu do pekelných končin. Ale nebojte se, pokud si nějakou jednotku oblíbíte, je možné si ji rovněž uchovat ve dvou slotech, které nejsou omezeny kapacitou.

A co příběh, kámo? Tak ten je klasicky Tolkienovský, v tomto případě spíše Pratchettovský, neboť klasické postavičky fantasy jsou postaveny leckdy do absurdních situací a vy ve svých questech budete řešit vskutku „zapeklité“ komické situace, které jakoby vypadly z pera Terryho Pratchetta. Postupně navštívíte klasický svět lidí, šťavnatý svět pirátů, zavítáte do podzemních chrámů a zamrzlých končin trpaslíků a přes pekelné světy Demonisu se dostanete až do ponurých dálav samotných orků.

Co se týče vývoje vaší jednotky, možnostem se meze nekladou. Je libo masivního zabijáka s neuvěřitelným počtem jednotek drtícího soupeře ve svých pěstech, prosím. Je libo zákeřného kouzelníka, smažícího nepřítele kouzly na velkou vzdálenost, prosím. Kouzla jsou více než povedená, nicméně do určité míry kopírují ta, co se už objevila jinde. Ale co jiného a lepšího vymyslet, že? Každopádně jsou různorodá, a vskutku platí, že se nemůžete spokojit se svou trojicí oblíbených kouzel, ale na každého protivníka platí jiná povidla, tedy pravidla, že? Jednotky v družině zahrnují klasickou veselou partu všemožných postaviček od zakrslého kutajícího trpaslíka až po oblíbeného ohnivého draka spalujícího žárem půlku bojiště. Při boji vám rovněž pomohou a šachovnici zpestří takzvaní Spirits of Rage, tedy Duchové hněvu, mocní polobohové, kteří leckdy mohou zvrátit běh událostí na vaši stranu. Obzvlášť smrťáček je sympaťák.

Hudba je v některých pasážích úžasná, a svou genialitou vás leckdy dožene k pomatenému pobíhání po krajině a vychutnávání její krásy, obzvláště elfský les skýtá toto nebezpečí.

Zábava vás po tomhle všem neopustí po desítky hodin, vskutku návyková hratelnost, pohádková grafika, uhrančivá hudba, spolu s neustálými změnami prostředí a jednotek vás pohltí v říši Endoria po zbytek vašeho mizerného volného času…

Penumbra: Black Plague je víc než zajímavou adventurou plně atmosférickým horrorem, u kterého se opravdu budete klepat strachy, především v části evokující slavný a mrazivý film Věc (The Thing v režii Johna Carpentera). Strach, napětí a scénáristické vychytávky vás přikovají k obrazovce, takže jakékoliv leknutí prožijete naplno. K atmosféře dopomůže ponurý design, podmanivá hudba a zvuky, jež vám budou brnkat na nervy zřejmě nejvíce. Interakce s předměty je rovněž zábavná a některé hádanky lze dokonce řešit více způsoby. Jako plus lze hodnotit rovněž to, že hru díky příběhu zřejmě dohrajete jedním dechem, na druhou stranu je hra příliš krátká.

Hádanky také nejsou příliš složité, neboť se ve hře nevyskytuje příliš mnoho předmětů a je tak většinou jasné, co a jak použít. Většina hádanek tak naopak souvisí s interakcí vaší postavy s prostředím, což je vcelku originální. Grafika je spíše slabá, ale dostatečně podkresluje atmosféru a evokuje napjaté chvilky. Příběh se rozjíždí velice temně, ale zakončení je poněkud mdlé a neuspokojivé podle mého názoru. Ale celkově jde o originální počin, který si užijete v zimních večerech...