Death Stranding. Hra, na kterou jsem čekal bezmála čtyři roky. Hra, kterou jsem bedlivě sledoval a hltal každý nový trailer. Hra, kvůli které jsem si koupil konzoli. Byl to zvláštní, nepopsatelný pocit, když jsem v roce 2016 viděl první trailer na Death Stranding. Série Metal Gear Solid je pro mě to nejsvatější ve videoherním světě, takže mě oznámení další “kojimovky” namlsalo neuvěřitelným způsobem. Možná jsem i nějaký čas doufal, že se z toho vyklube ta nikdy nedokončená část Phantom Pain. Zároveň jsem si ale přál, aby Kojima vystoupil ze stínu MGS a zkusil něco opravdu svého. Páni, a že to byly dlouhé roky čekání. V jednom kuse jsem zobal spekulace, teorie i sebemenší náznaky. A když hra konečně vyšla, tak jsem se dobrovolně odřízl od čehokoliv, co by mi mohlo vyspoilovat byť jen jediný krůček. Popravdě jsem ani nedokoukal první gameplay trailer, který vyšel ještě před vydáním. Tehdy na začátku listopadu jsem téměř přestal používat YouTube, abych náhodou něco nezahlédl. A když jsem cca před rokem letěl na dovolenou a letadlo sebou začalo nepříjemně házet, v duchu jsem si říkal: “Do hajzlu, teď ještě nesmím umřít, ještě jsem nehrál Death Stranding.” Wow, takhle zpětně to zní šíleně, skoro až fanaticky. Asi jsem v té hře našel krátkodobý smysl života. Hm, možná právě to posunulo má očekávání do astronomických výšin. A taková očekávání se bohužel velmi těžko naplňují. Snad i proto bude tento komentář patřit k těm delším. Proč jsem se ale k DS dostal až teď? Nikdy jsem nebyl velký konzolista, takže mě zpráva o PC verzi nadmíru potěšila. Čekání na ni mě ale ubíjelo. A jakmile padla karanténa, nešlo dál odolávat. Stal jsem se hrdým majitelem PS4 Pro.

První krůčky ve hře byly .. no, však to znáte, když se na něco tak bláznivě těšíte. Byl jsem naprosto očarován. Pohlcen tou mírou detailů, dokonalou grafikou, herními mechanikami. Vším! Ta nádherná Islandská krajina (Island je jeden z mých cestovatelských snů), výhledy, potůčky, kopce a kopečky, mech, skály, pahorky .. mohl bych pokračovat do nekonečna. Dokonce mě naprosto položilo zjištění, že si mohu náklad vyskládat před sebe, manuálně ho přerovnat a přerozdělit, ovlivňovat tím Samovo těžiště a podobně. Jo, to jsem ale zatím netušil, že tenhle náklad bude alfou a omegou celé hry. Ach jo? Prvně vás to baví. Všechno je nové, funkční, interaktivní. Dojdete na místo, spustí se filmeček. Dostanete úkol, lajky a těšíte se na další filmeček. Pak ale filmečky i lajky přestanou stačit a začne vám docházet, že to běhání s hromadou beden na zádech není zas tak super. Že tomu vlastně chybí něco dalšího. Nějaký posun. Přece ta hra nebude opravdu jenom o doručování, ne? Takhle jsem se začal cítit zhruba po 10-12 hodinách (to u mě odpovídalo třetí epizodě). Na druhou stranu je to docela dobrý, když uvážím, že spousta AAA titulů této stopáže ani nedosáhne. A on tam je vlastně i ten posun. Po třetí kapitole se vám otevře spousta možností i nástrojů, které lze použít. V tomhle hra neselhává. Neustále vám servíruje nové vychytávky, upgrady i stavby. Otázka zní: stačí to? Celou hru děláte to samé. Mění se pouze způsob, jakým to provádíte (nebo můžete provádět). Není to nuda? Celkem jo. Nechybí tomu trocha akce? Nejspíš taky. Tak proč mám sakra za sebou už 50+ hodin, dohranou příběhovou linku a disk mi v mechanice rotuje rychleji než kočka s přivázaným chlebem na hřbetě?!

Víte co? Kdybych se tenkrát v listopadu neuvrhl do informační izolace a podíval se na pár gameplay videí, pravděpodobně bych si tuhle hru nikdy nekoupil. Sledovat ji musí být hrozná otrava. Představte si, že si pustíte film, jehož jedinou myšlenkou je sledování extrémně vytíženého listonoše při práci. Několik desítek hodin. To vás zákonitě unudí k smrti. Nudí se ten pošťák? Ne. Má plný ruce práce, jak by se mohl vlastně nudit? A nějak podobně to funguje i v Death Stranding. Pokud tedy nejste zarputilý pařan akčních kousků, tak si na této hře najdete své. A pokud ne, možná vás Death Stranding prostě minulo. Nebo jste tomu nedali čas, který si zaslouží. Dost záleží na úhlu pohledu. Není to totiž tak úplně hra. Přirovnal bych to spíš k hernímu dokumentu. Sledujeme člověka, který doručuje nezbytně důležité zásoby v době, kdy neexistuje žádná jiná alternativa. Pokud nahlížíme na DS takto, je svou realističností až mrazivě přesný. Tam, kde jiné hry zobecňují, ulehčují a zkracují, jde DS až na kost. Ukazuje všem “normálním hrám” i konzervativním hráčům prostředník a říká: “Takhle by to prostě bylo a vztekejte se jak chcete.” Druhý úhel pohledu je o něco skeptičtější a vyznívá spíš stylem: “Hru si mám sakra užít! Kdybych chtěl simulátor chození, tak prostě vypnu “péesko” a jdu do lesa.” V jedné diskuzi jsem četl příspěvek člověka, který psal něco ve smyslu: “Kdo by sakra hrál hru, ve které trvá 10 hodin, než začne být dobrá?” Zvláštní je, že mě hra bavila na začátku dost možná nejvíc. Jen tak se courat krajinou, hledat zkratky, překonávat terén, učil se hrát. A když zničehonic spustila hudba impozantních Low Roar, kamera se oddálila a ostatní zvuky šly do pozadí .. sakra, to byla nádhera. Najednou jsem nebyl kurýr, ale tvůrce melancholického videoklipu. Až po těch hodinách ve hře nastalo rozčarování z repetitivnosti. Do jisté míry jsem si za to ale mohl sám. Namísto plnění příběhové linky (která mě ani na vteřinku nezklamala) jsem usilovně spojoval rozbořenou krajinu sítí chirálních dálnic. V tu chvíli jsem si začal říkat, že ta hra začíná být opravdu o ničem. Pak jsem si ale vzpomněl, že existuje něco jako děj a že měl dost slibně nakročeno. Vrátil jsem se tedy k příběhu a byl jsem zpátky na vlně Death Stranding.

Příběh je zde totiž zpracován na jedničku. Ať už se jedná o neuvěřitelně realistické cutscény, které si lze snadno splést s filmem, nebo o skvěle napsané postavy (snad krom Amelie, která mě osobně rozčilovala). To převedení reálných herců do hry je zatraceně skvělá práce. Norman Reedus se svým nesympatickým ksichtem a nabručenou povahou se pro mě stal virtuálním parťákem číslo jedna a Hannibalovo, pardon Mikkelsenovo, charisma vypumpovalo celkový dojem ze hry o šest levelů výš. Mysteriózní atmosféra by se dala krájet a má touha po odpovědích mě nutila chodit spát až kolem třetí hodiny ranní. Pozitivní je to, že na konci se opravdu dočkáte odpovědí na všechny otázky, které jste si během hry kladli. Ke konci jsem byl už značně nervózní, protože mi spousta věcí unikala, a já si nebyl jistý, jestli jsem je prostě jenom nepřehlédl. Nemějte strach, vše má svůj čas a zdánlivá překombinovanost děje se dočká důstojného rozuzlení, po němž nebudete nuceni zběsile hledat odpovědi na redditu. Spousta myšlenek mi i dva dny po dohrání rezonuje hlavou.

Online složka, která měla být zároveň hlavním tahákem na poli inovace, se dle mého názoru rozhodně povedla. Nehrál jsem sice všechny hry na světě, ale i tak si myslím, že v tak velké míře toto dosud žádná hra nepředvedla. Ostatní hráči do vašeho světa promítají stavby, které vám mohou pomoci s průběhem hry. Co mohou pomoci, ony to skutečně dělají! Pominu-li naprosto vytrollené záležitosti jako třeba mostu uprostřed ničeho, tak mi jejich výtvory v 90% případů opravdu pomohly. A já doufám, že i ty mé pomohly druhým. Vidíte to? Ten pocit sounáležitosti? Snažím se usnadnit průchod hrou lidem, které jsem v životě neviděl a činí mi to radost. Jestli tohle není to, co chtěl Kojima do své hry otisknout, tak co jiného? A při tom mi vůbec nejde o lajky. Ach ano, lajky, a jsme u toho. První opravdu rušivý element, na který jsem v DS narazil. Už od začátku jsem si říkal, že to snad nemůžou myslet vážně. Hra, která se na jednu stranu bere smrtelně vážně, vám začne vykládat o tom, že se nic nevyrovná několika získaným lajkům. A lajky nedostáváte jenom od NPC postav a jiných hráčů. Dostáváte je i od svého BB a dokonce i od těch odporných příšer, které se vás pokouší v jednom kuse zabít. Vrcholem pro mě bylo několik okamžiků, kdy vám postava během cutscény strčí před ksicht vztyčený palec a připíše vám na vaše konto 20 lajků (ano, mluvím o tobě Heartmane). Vážně?!

No a když už jsem se dostal ke kritice, tak budu v tomto duchu pokračovat. Ačkoliv jsem měl místy pocit, že dělám dokola to samé, tak mě vlastně neskutečně vytáčela většina akčních pasáží. Zejména ty, kde se Sam ocitá na bojišti. Do jisté míry je to dané tím, že je pro mě míření pomocí páček dualshocku absolutně frustrující věc, kterou dosud nemám v paži. Oproti tomu boss fighty jsem si užíval nadmíru. Ono přece jen trefit několika metrové monstrum je jednodušší, než sejmout obyčejného človíčka. Ale to samozřejmě není jediný důvod. Bossové se povedli. Mým asi nejoblíbenějším byla mega postava, která se zjevila v souboji s Higgsem. No a vlastně i ta závěrečná velryba byla kulervoucí. Nicméně všechny souboje jsou tu na stejné brdo. Stačí se řídit jednoduchou radou: “Střílej dokud máš čím a až ti dojdou náboje, tak si najdi další.” Na prvního bosse ovšem jen tak nezapomenu. Přišel nečekaně a dost mě zaskočil. Najednou se přede mnou zjevilo obří monstrum a já absolutně netušil, jak zabít klasickou PT, natož tuhle oslizlou oliheň. První, co jsem zkusil, byl útěk. Když jsem zjistil, že není kam utéct, došlo mi, že budu muset holt bojovat. Bylo to intenzivní, děsivé a .. vcelku jednoduché. Koneckonců celý DS není zrovna bůhvíjaká výzva. Zemřel jsem jenom dvakrát. Jednou pádem z útesu, podruhé v boji ve Vietnamu. Své v tom hraje i fakt, že vás hra nutí řešit vše pokud možno nekonfliktně. Vlastně se jedná o jednu z nejpacifičtějších her, které jsem kdy hrál. Jenom málo která hra vám dá do ruky arzenál zbraní a řekne: “Tady máš, ale opovaž se někoho zabít.”

Co mi dále vadilo byl ten typický Kojimův humor (nebo to tak mají všichni Japonci?). Že jednou z herních mechanik bude močení, to jsem zjistil už před vydáním. Ale jakmile se mi v inventáři začali objevovat granáty vytvořené z mých výkalů (byť bylo jejich použití uspokojivě vyargumentované), začal jsem se bát nejhoršího. A sice příchodu dalšího Johnny Sasakiho. Ten se naštěstí nekonal, ale fascinace sprchovacími scénami (skládají se celkem ze čtyř po sobě jdoucích cutscén!) a vyměšováním obecně mě dost iritovala. Stejně jako mi vadil odporný product placement v Samově úkrytu. Když jsem poprvé spatřil plechovku Monstera, které se dostalo minimálně stejné péče jako reálným hercům, říkal jsem že to už je trochu moc. Připočtěte k tomu reklamu na Reedusovu motorkářskou show a máte poctivě budovanou atmosféru v háji. Safehouse ale skýtal i pozitivní záležitosti. Třeba mnohé mini-animace, krátké blbůstky a noční můry. To mě opravdu bavilo. Co mě nebavilo byly totálně otravné a všudypřítomné animace při zadávání zakázek. Vypěstoval jsem si díky tomu dokonce odpor k videoherní recyklaci (ta tabulka s poděkováním prezidentky mě vytáčela do ruda). Nehledě na to, že hra po doručení objednávky vyskočí z terminálu, přestože jsem většinou chtěl ihned přijmout další zásilku. Jo a nesmím zapomenout na maily. Proboha, takovou žumpoidní vatu jsem už dlouho neviděl. Kupříkladu v Life is Strange jsem s radostí četl každý nový zápis v deníku. V MGS V si přehrával pásky. A v GTA V zase poctivě pročítal smsky a sociální sítě. Ale tyhle výblitky v DS typu: “Božínku, Same, ty jsi tak úžasný, moc tě zbožňujeme a nevíme, co bychom bez tebe dělali, lajk, lajk, lajk, lajk”, mě málem zabily. Lehce patetická byla i pasáž, kdy jsem měl za úkol svést dohromady milenecký pár, který se po následné svatbě opět rozvedl. To ale spíše pobavilo. Mimochodem doručování lidí je něco tak hrozně “creepy”, že jsem z toho první noc nemohl spát. O to hůř, když přenášíte živolu. No a poslední rejpnutí nakonec. Jízdní model. Nevím, jestli Kojima Productions došly peníze, nebo to prostě lépe nezvládli, ale řídit motorku či náklaďák je čiré utrpení. Zasekávají se o sebemenší šutry, občas nesmyslně vystřelí opačným směrem, než nakláníte páčku, no hrůza. Časem jsem si ale zvykl a naučil se tu zabugovanost využít ke svému prospěchu. Občas mě to ale stálo pěknou dávku nervů.

Můj ultra dlouhý komentář se pomalu blíží ke konci, takže se přesunu i k samotnému konci hry. Finální souboj s Higgsem mě bavil. Najednou se Sam ocitá na absolutně tichém, opuštěném místě. Bez výbavy, bez BB, bez nákladu. Silné scéna. A to lehké pomrknutí při pěstním souboji, které ve mně evokovalo MGS IV zahřálo u srdce. Pak už se vše vezlo na filmové vlně. Ze hry se stal najednou velice kvalitní a umě zrežírovaný celovečerák s dechberoucím vizuálem. Sem tam nějaké to vstoupení do děje, sem tam nějaký plot twist. A pak konec - titulky. Někomu mohl přijít závěr více či méně přes čáru, ale mě se ta myšlenka interaktivních závěrečných titulků neskutečně líbila. Jen a pouze takto se dalo vyjádřit utrpení EE, která byla nucena trávit veškerý svůj čas na jednom místě jen sama se sebou. Byl jsem nadšený, zároveň mě dost mrazilo. A jakmile spustilo “I’ll Keep Coming”, tak jsem se rozběhl se Samem po pláži a tvořil si svůj vlastní, depresivní videoklip. A pak vyvrcholení. Příběh Sama, Cliffa, Die-Hard Mana a mnoha dalších najednou dokonale zapadl do sebe a já nedýchal. A komu byť jen na vteřinu nezvlhly oči při poslední scéně s BB, tak je šutr a patří do kamenolomu.

Shrnutí? Death Stranding je velkolepá, úžasná hra, která má ale několik větších či menších much. Možná jsem si to ale zavinil sám tím přehnaným očekáváním. Tak jako tak, děkuji za strhující zážitek a (trochu) jinou hru.

Hra dokončena v rámci herní výzvy 2020 – 3. ♫♫♫