Doom byl a stále je esencí dokonalosti. Sesadil z trůnu 3D akcí stařičkého krále Wolfensteina, aby se stal jeho více než plnohodnotným nástupcem a až dodnes zůstává symbolem pro dokonalou 3D akci. Není divu, že jeho masivní úspěch podnítil autorský team id Softu, aby se vrhli na tvorbu pokračování. Tentokrát jako plně komerční release pod taktovkou GT Interactive. Žádná shareware epizoda, pouze “krabicovka”, kterou jste si mohli svého času pořídit za baťovskou cenu 1999 Kč.
Zdá se nemožné, aby druhý díl nastavil laťku kvality výše než jeho předchůdce, ale alespoň pro mě si stojí Doom II ještě o chloupek výše v žebříčku kvality a považuji jej za nejlepší pokračování herní série všech dob. Principy hry i použitá technologie zůstaly v podstatě identické, ale byly rozvinuty v podobě pestřejšího level designu a také v zařazení nových příšer, což umožnilo výrazně obohatit herní zážitek.
Doom II se odehrává na Zemi, což přináší s sebou širší možnosti při stavbě prostředí levelů i odlišnou atmosféru. Ta není tolik temná a hororová, grafika je spíše světlejší s bohatší paletou barev. Přibylo exteriérových lokací, které jsou daleko prostornější a v designu je více zastoupen i vertikální prvek. Využití výškových převýšení k různým přeskokům mezi budovami či sloupy vede nejen k objevení secretů, ale mnohdy je potřebné i k nalezení správné cesty, což vyžaduje dobrý orientační smysl. Navíc k balancování po úzkých cestičkách je třeba citu a jemnosti.
Doom II přinesl novou kolekci příšer. Každá z nich má specifický a snadno zapamatovatelný vzhled i způsob útoku. Mancubus, Revenant, Pain Elemental, Arachnotron, Arch-Vile, Hell Knight a Chaingunner. Tato squadra obohatila staré známé z prvního Doomu, aby splynuli v organickou symbiózu zla, jež se postaví neohroženému mariňákovi. Z jiných her nepamatuji, aby se nepřátelé tolik vryli pod kůži a již podle zvuků se dá poznat, kdo se nám postaví tváří v tvář. A nebo vypálí střelu, fireball, nebo spršku plazmové energie. Právě nová kolekce ikonických nepřátel je hlavním důvodem, proč mi druhý Doom vyhovuje více.
V armamentariu zbraní přibyla jako jediná novinka medvědobijka, dvouhlavňová brokovnice. Kanón k pohledání, který využívám nejraději, a s jeho pomocí se dají zlikvidovat prakticky všichni pekelní nepřátelé, včetně kyberdémona. V prvním Doomu bohužel chybí, což někdy poněkud zdržuje při akci. Pižlat nepřátele relativně slabou brokovnicí už prostě není ono.
Inteligentní osazení monster spolu s navýšením jejich počtu v mapách zapřičinilo citelné navýšení obtížnosti. Naváděné střely revenantů, kartáčová palba mancubů, záplava kousajících lebek chrlených z útrob pain elementálů a hlavně překotná palba kulometčíků, před kterou není úniku, to vše poškozuje schránku Doom Guye. A pokud se sejde více různých typů monster v kombinaci nebo osazených na nepřístupných místech, o zábavu je postaráno. Doom II již není taková procházka růžovým sadem a i v dnešní době portů a mouse aimingu některá místa vyžadují opakovaný reloading pozice, i při znalosti problematického úseku. Ale obtížnost je férově nastavena, na rozdíl třeba od brutální Plutonie z Final Doomu.
Všechny mapy se nakonec dají absolvovat úspěšně bez větších potíží, tím spíše, když mám Doom II již několikrát dokončený. Ale závěrečný level s finálním bossem, to je jiná káva a potrápí i zkušené hráče. Icon of Sin, samotný ďáblův mozek vtesaný do skály, vyžaduje jednak důvtip k nalezení jeho Achillovy paty a druhak nemalé úsilí bez cheatu zvládnout záplavu příšer, vyvrhovaných z ďáblova chřtánu. V rámci Crashovy herní výzvy, která mě vedla znovu absolvovat pekelnou jízdu na Zemi, jsem byl tentokrát úspěšný a Romerův mozek, jenž se skrývá za maskou démona, jsem úspěšně zničil i bez IDDQD.
Všech 32 levelů Doomu II tvoří organickou kampaň, která až na několik příběhových screenů plynule odsýpá a tvoří dokonalý akční zážitek. Doom II se stal zlatým standardem pro tvorbu modů a většina nových moderských kreací už běží pod DOOM2 wadem. Na to, že svým životem proplouvá již 22. rok, je stále velmi dobře hratelný a pro fanouška akčních her, který to s hraním myslí vážně, je prostě Doom II povinností.
Zdá se nemožné, aby druhý díl nastavil laťku kvality výše než jeho předchůdce, ale alespoň pro mě si stojí Doom II ještě o chloupek výše v žebříčku kvality a považuji jej za nejlepší pokračování herní série všech dob. Principy hry i použitá technologie zůstaly v podstatě identické, ale byly rozvinuty v podobě pestřejšího level designu a také v zařazení nových příšer, což umožnilo výrazně obohatit herní zážitek.
Doom II se odehrává na Zemi, což přináší s sebou širší možnosti při stavbě prostředí levelů i odlišnou atmosféru. Ta není tolik temná a hororová, grafika je spíše světlejší s bohatší paletou barev. Přibylo exteriérových lokací, které jsou daleko prostornější a v designu je více zastoupen i vertikální prvek. Využití výškových převýšení k různým přeskokům mezi budovami či sloupy vede nejen k objevení secretů, ale mnohdy je potřebné i k nalezení správné cesty, což vyžaduje dobrý orientační smysl. Navíc k balancování po úzkých cestičkách je třeba citu a jemnosti.
Doom II přinesl novou kolekci příšer. Každá z nich má specifický a snadno zapamatovatelný vzhled i způsob útoku. Mancubus, Revenant, Pain Elemental, Arachnotron, Arch-Vile, Hell Knight a Chaingunner. Tato squadra obohatila staré známé z prvního Doomu, aby splynuli v organickou symbiózu zla, jež se postaví neohroženému mariňákovi. Z jiných her nepamatuji, aby se nepřátelé tolik vryli pod kůži a již podle zvuků se dá poznat, kdo se nám postaví tváří v tvář. A nebo vypálí střelu, fireball, nebo spršku plazmové energie. Právě nová kolekce ikonických nepřátel je hlavním důvodem, proč mi druhý Doom vyhovuje více.
V armamentariu zbraní přibyla jako jediná novinka medvědobijka, dvouhlavňová brokovnice. Kanón k pohledání, který využívám nejraději, a s jeho pomocí se dají zlikvidovat prakticky všichni pekelní nepřátelé, včetně kyberdémona. V prvním Doomu bohužel chybí, což někdy poněkud zdržuje při akci. Pižlat nepřátele relativně slabou brokovnicí už prostě není ono.
Inteligentní osazení monster spolu s navýšením jejich počtu v mapách zapřičinilo citelné navýšení obtížnosti. Naváděné střely revenantů, kartáčová palba mancubů, záplava kousajících lebek chrlených z útrob pain elementálů a hlavně překotná palba kulometčíků, před kterou není úniku, to vše poškozuje schránku Doom Guye. A pokud se sejde více různých typů monster v kombinaci nebo osazených na nepřístupných místech, o zábavu je postaráno. Doom II již není taková procházka růžovým sadem a i v dnešní době portů a mouse aimingu některá místa vyžadují opakovaný reloading pozice, i při znalosti problematického úseku. Ale obtížnost je férově nastavena, na rozdíl třeba od brutální Plutonie z Final Doomu.
Všechny mapy se nakonec dají absolvovat úspěšně bez větších potíží, tím spíše, když mám Doom II již několikrát dokončený. Ale závěrečný level s finálním bossem, to je jiná káva a potrápí i zkušené hráče. Icon of Sin, samotný ďáblův mozek vtesaný do skály, vyžaduje jednak důvtip k nalezení jeho Achillovy paty a druhak nemalé úsilí bez cheatu zvládnout záplavu příšer, vyvrhovaných z ďáblova chřtánu. V rámci Crashovy herní výzvy, která mě vedla znovu absolvovat pekelnou jízdu na Zemi, jsem byl tentokrát úspěšný a Romerův mozek, jenž se skrývá za maskou démona, jsem úspěšně zničil i bez IDDQD.
Všech 32 levelů Doomu II tvoří organickou kampaň, která až na několik příběhových screenů plynule odsýpá a tvoří dokonalý akční zážitek. Doom II se stal zlatým standardem pro tvorbu modů a většina nových moderských kreací už běží pod DOOM2 wadem. Na to, že svým životem proplouvá již 22. rok, je stále velmi dobře hratelný a pro fanouška akčních her, který to s hraním myslí vážně, je prostě Doom II povinností.
Sigil II