Doom Eternal: The Ancient Gods - Part Two je druhým datadiskem, resp. DLC, k opěvované základní hře Doom Eternal. Co k němu říci? Ačkoliv jsem byl neustále ke hraní povzbuzován svou takřka dospělou ratolestí, neměl jsem valnou chuť, dávaje přednost klasickým modifikacím pro Doom. Ale nakonec jsem se překonal a druhou část Ancient Gods jsem si zahrál. Bohužel moje intuice a nevelké nadšení do hry se ukázaly jako správné a hru jsem si příliš neužil. 

Podobně jako v minulém DLC dostanete pod vaše ovladače tři rozsáhlé levely, jež jsou tentokrát tematicky i vizuálně pojaty odlišně. Po stránce atmosféry i grafiky nelze mít výhrad a vše funguje dokonale. První úroveň má středověkou atmosféru a pohybujete se mezi kamennými stěnami hradních budov. V tom druhém se ocitnete na Zemi uprostřed moderní architektury a poslední mapa symbolizuje horké peklo. Design je tradiční a pro Doom Eternal typický, gymnastické hopsání a poletování v povětří přes madla již nemá cenu zmiňovat, prostě to k Eternal Doomu patří a už jsem si zvykl. Navíc ještě poletování nabralo grády v podobě levitujících háčků, ke kterým se přichytíte hákem z brokovnice.  

Akce je bohatá a střelba vás bude naplňovat po celou dobu, nadále přetrvává zběsilý trend Doom Eternal s kombinováním taktického použití pily a glory kills. Čekal jsem, že obtížnost půjde nahoru, ale mýlil jsem se. Hrál jsem na první obtížnost a boje se mi zdály přibližně stejně intenzivní jako v prvním DLC. Problémy vám nebudou činit ani nadměrné počty nepřátel, ale spíše nové potvůrky. Pěkné osiny v zadku musím říci. 

Kulometčík se štítem, obrněný baron, kamenný imp se dají pacifikovat relativně snadno, i když impové se svým kamením jsou pěkně otravní. Screecher, který pokud jej zasáhnete, nabudí okolní protivníky, taky není zásadní problém. Vyplatí si jej nechat nakonec, pokud jej tedy v zápalu boje netrefíte, což se mi stávalo pravidelně.  

Ale Cursed Prowler je asi nejnepříjemnějším standardním nepřítelem. Pokud vás prokleje, a ono se mu to dříve nebo později podaří, tak jste omezeni v pohybu, vidění a ubývá vám zdraví. Potvůrka se dá zlikvidovat Blood Punchem, ovšem problém nastane, pokud jste si jej vyplýtvali. To aspoň pro mne znamenalo nahrání pozice a pro příště si Blood Punch zkrátka ušetřit. Jiná taktika na tohoto mutanta zřejmě není.

Samostatnou kapitolou je ovšem závěrečný boss fight, který mi celý datadisk znechutil. Je na něj vyhrazen samostatný čtvrtý level. Nebyl jsem se svým prskáním sám, i synek se podivoval, kterou chytrou hlavu v id Softu napadlo, takového designově nudného bosse vymyslet. Souboj s Dark Lordem, alter egem Doom Slayera, je opravdu neskutečná pruda. Ocitnete se s ním v aréně a jeho likvidace je rozdělena na pět etap. Stále stejná taktika a styl boje, jen okolí arény se liší a v průběhu jednotlivých fází příbývají bossovi ochránci. 

Boss je zranitelný jen pokud problikne zeleně, podobně jako Marauder, jeho útoky se dají kontrolovat, instantně vás nezabíjí, vaše zdraví nadměrně neklesá a neumíráte. Neustálé čekání na sekundový záblesk je nudné a ubíjející. Navíc pokud vás zasáhne, tak se  mu zdraví znovu dobije. Asi holt stárnu a moje reflexy slábnou. Tohle byla studená sprcha a za tuhle designovou botu srážím 10 procent. Zřejmě tato eskapáda měla prodloužit herní dobu, jinak si ji neumím vysvětlit.

Jinak  Doom Eternal: The Ancient Gods  - Part Two nabízí standardní nášup levelů a nepřátel, ale nic nového ani extra zábavného. Pokud někdy vyjde druhý díl Doom Eternal, bude to už chtít trochu více inovací, protože herní náplň se podle mého názoru začíná vyčerpávat.