Hra napodobující život...ehm...ten americký, vysněný.
Shrňme si princip.
Váš simík potřebuje napít - dáte mu napít.
Váš simík se chce rozmnožovat - sjednáte mu rande.
Váš simík se chce bavit - uspořádáte mu párty.
Váš simík chce být chytrý - dáte mu knihu.
Váš simík smrdí - umyjete ho.
Váš simík má hlad - nakrmíte ho.
Celkem brnkačka. Sami se také umíte obhospodařit k vlastní spokojenosti.
Ale zvrat nastává ve chvíli, kdy vás ten sebestředný ovád mající jen stále dokola se opakující požadavky, přestane bavit.
Co uděláte? Ne, exit ne, ten až potom.
Pořídíte si dalšího simíka.
Požadavky se zdvojnásobí.
Když smrad, tak hned dvojí.
Když hlad, tak hned dvojnásobný.
Začnou se vám rozpadat imaginární (pixelové) věci pod rukama.
Simíci se vám rozmnoží.
Máte tři.
Všechno třikrát. I zábava? Nu, nu, nu. Třikrát nu.
Simík chce jíst - dáte mu knihu.
Simík smrdí - pošlete ho spát.
Simík umírá nudou - napadá vás skutečnost, že má simík možná svou hloupou pravdu a že se nudíte s ním.
Simík je hloupý - přemýšlíte o tom, jestli by nebylo lepší někoho obejmout.
Najednou máte simíky čtyři.
Třetí se vám snaží dotáhnout do domu patého.
Rázně mu to utnete.
Pošlete ho zírat do dalekohledu. Bude moudřejší. Nechápete proč, ale píšou to tam tak, asi věda, té nerozumíme nikdo.
Uspořádáte do toho párty.
Z pěti jich najednou máte sedm.
Jde vám z toho hlava kolem.
Spát. Jíst. Umýt. Pobavit. Zalaškovat. Naučit se...
V neprostupné tmě vyplého počítače vás napadne, že si ti vaši simíci vcelku užívají, ale na čí úkor, sakra. Kdo musí neustále sedět a o všechno se jim starat.
Při desátém simíkovi berete podloudně do ruky nůž a s prazvláštním úsměvem jdete pomoct sousedce uložit do postele jejích pět dětí.
A pak ten vysněný exit(us).
Shrňme si princip.
Váš simík potřebuje napít - dáte mu napít.
Váš simík se chce rozmnožovat - sjednáte mu rande.
Váš simík se chce bavit - uspořádáte mu párty.
Váš simík chce být chytrý - dáte mu knihu.
Váš simík smrdí - umyjete ho.
Váš simík má hlad - nakrmíte ho.
Celkem brnkačka. Sami se také umíte obhospodařit k vlastní spokojenosti.
Ale zvrat nastává ve chvíli, kdy vás ten sebestředný ovád mající jen stále dokola se opakující požadavky, přestane bavit.
Co uděláte? Ne, exit ne, ten až potom.
Pořídíte si dalšího simíka.
Požadavky se zdvojnásobí.
Když smrad, tak hned dvojí.
Když hlad, tak hned dvojnásobný.
Začnou se vám rozpadat imaginární (pixelové) věci pod rukama.
Simíci se vám rozmnoží.
Máte tři.
Všechno třikrát. I zábava? Nu, nu, nu. Třikrát nu.
Simík chce jíst - dáte mu knihu.
Simík smrdí - pošlete ho spát.
Simík umírá nudou - napadá vás skutečnost, že má simík možná svou hloupou pravdu a že se nudíte s ním.
Simík je hloupý - přemýšlíte o tom, jestli by nebylo lepší někoho obejmout.
Najednou máte simíky čtyři.
Třetí se vám snaží dotáhnout do domu patého.
Rázně mu to utnete.
Pošlete ho zírat do dalekohledu. Bude moudřejší. Nechápete proč, ale píšou to tam tak, asi věda, té nerozumíme nikdo.
Uspořádáte do toho párty.
Z pěti jich najednou máte sedm.
Jde vám z toho hlava kolem.
Spát. Jíst. Umýt. Pobavit. Zalaškovat. Naučit se...
V neprostupné tmě vyplého počítače vás napadne, že si ti vaši simíci vcelku užívají, ale na čí úkor, sakra. Kdo musí neustále sedět a o všechno se jim starat.
Při desátém simíkovi berete podloudně do ruky nůž a s prazvláštním úsměvem jdete pomoct sousedce uložit do postele jejích pět dětí.
A pak ten vysněný exit(us).
Pro: Účinné řešení přelidnění v reálném životě, kdo by proboha po zahrátí si Sims chtěl děti?!?
Proti: Možná se vám potom nebude chtít chodit na záchod, umývat se, smát se, jíst, žít...