Hodnocena základní hra + The White March Part I

Pillars of Eternity začínají na první pohled dost dobře. Tvorba postavy je dost komplexní a přitom přehledná a nějak člověk přežije i to že polovina ras vypadá jak plivanec na monitoru. A pak vás čekají větvené rozhovory, průzkum, puzzly, rozhodnutí na kterých - alespoň se zdá, záleží, v rozhovorech si určujete vaší minulost (popravdě stane se tak dvakrát za celou hru, hned na začátku), peněz je málo, interaktivní události a rozhovory co zohledňují vlastnosti a dovednosti. Inventář je přehledný, herní systém provázaný a tváří se logicky.

Tohle všechno nějak to funguje cca do čtvrtiny či třetiny hry. Se zvyšujícím množstvím společníků a schopností začínají být souboje silně nepřehledné, ale kromě toho taky přestanou bavit. Nepřátelé jsou v posledku všichni stejní, kouzla také (radost jsem snad měl jen z vysokoúrovňového kouzla co změní protivníka v bezbranné prasátko) a o vybavení snad ani nemluvit. Ve vybavení, včetně toho magického, se vůbec začnete dost brzo topit a tak to všechno prodáte - ke konci hry, ač jsem se jí od poloviny snažil co nejrychleji dokončit a ani předměty nesbíral jsem měl asi 200 tisíc zlatých (a to jsem přebudoval celou pevnost).

Snad by to mohl zachránit příběh a svět, ale nestane se tak. Příběh PoE je překombinovaný a samoúčelný, pořádně začíná cca až ve třetině hry a vypadá to že jeho scénarista moc sledoval nějaký pořád na EZO.TV. Chybějí tam je archeoastronauti. Svět Eory (jeden z nejgeneričtějších a nejhnusnějších názvů fantasy světů) nemá bezduché jen Jelenolesí, ale je bezduchý zcela celý. Hned vedle fantasy Nové Anglie leží fantasy Mexiko, pak fantasy Havaj a pak fantasy Grónsko a uctívá se panteon božstev vhodných pro opravdové masochisty (což je ještě bizarnější ve světle odhalení během hlavního příběhu). Ze společníků jsme si nakonec oblíbil jen Sagani, Hiraviase a kupodivu i Kanu. Nezlomný (Durance) je zapšklej, nudnej dědek co hodně mluví, ale málo z toho co říká má nějakou hodnotu a Plačící Matka (Grieving Mother) je rádoby intelektuální výpotek Chrise Avellona.

A možná by všechno šlo přežít nebýt tuny nekonečných nahrávacích obrazovek. Jeden z hlavních úkolů zahrnuje tři rozhovory, jednu interakci s prostředím, souboje a loot v dvou pidi interiérech a DVANÁCT nahrávacích obrazovek. S ohledem na tenhle „prvek“, který naprosto zabíjí jakýkoliv zážitek, byl nejradši snížil hodnocení ještě o 10%, ale je mi to hloupé s ohledem na to že jsem nakonec dohrál.

Shadowrun: Dragonfall v sobě snoubí velmi kvalitní scénář se svižným, i když založeným na tahových soubojích, gameplayem, díky čemuž nabízí poměrně intenzivní zážitek nepřerušovaný kupou vychytávek (které stejně nevyužijete) nebo zdlouhavými přesuny a obíhačkami. Drtivou většinu herního času opravdu budete hrát a stále něco bude udržovat vaší pozornost. Zásluhu na tom má už vynikající zpracování světa Shadowrunu, hybridu post-kyberpunku a high-fantasy, tentokrát v kulisách „flux-staatu“ Berlin kde najdete spoustu úžasných prvků tohoto světa, od draků, přes zlé korporace a zlé korporace užívající krvavou magii, po punkové šamany a zaslepené rasisty, kteří svou nenávist k jiným rasám přenesli na Probuzené - elfy, mágy, trolly a tak dále. Jak píše Jab levicové srdce si tohle opravdu užije. Ač je SR poněkud kočkopsí prostředí tak v Dragonfallu skutečně funguje.

Samotná hra se kromě neveliké domovské čtvrti skládá pouze z několika misí - „runů“, které díky bohu jdou proti myšlence otevřeného světa. Partu kterou jste na run vzali už nezměníte, nakoupit zásoby zpravidla také nemáte možnost a co je hlavní zcela vyléčit se můžete jen lékarničkami ze svého velmi omezeného inventáře. Dragonfall není nijak zvlášť těžká hra, ale umí skvěle vyvolat pocit že vám jde o život a přinutit se modlit že v další místnosti už bude konečně úniková cesta. Ostatně soubojům je záhodno se spíš vyhýbat, xp za ně stejně nedostávate. Jinak i když je soubojový systém dost jednoduchý tak často nastanou situace kdy je dosud používaná taktika k ničemu a je nutno svůj přístup změnit (obzvláště závěrečný souboj se časovým limitem, který jde prodlužovat, je zajímavá výzva.

A tenhle poněkud strohý gameplay je naopak doplněn příběhem o osudu „anarchistického“ Berlína, vyrovnání se s Probuzením a relativizací archetypu drakobijce. Během hry nastane několik, alespoň pro mě, opravdu neočekávaných zvratů, které však nakonec dávají smysl a vedou protagonistu ke konečným rozhodnutím. „Osvobodil“ jsem jak Apex, čehož jsem později litoval, tak zabránil genocidě draků, jelikož - svoboda jednotlivce je potvrzována svobodou druhých. Z příběhů společníků bych vyzdvihnul především ten Glory, i když na něm trochu ulpívají biowarovská klíšé.

Jinak by to chtělo zmínit ještě skutečně výbornou hudbu a docela strohou, ale přesto hezkou grafiku. Naopak minusem je určitě deckování, oproti zbytku hry občas dost zdlouhavé. Jinak by se určitě našlo víc chyb, snad by to chtělo promakanější vývoj postavy, souboje taky mají své chyby, chtělo by to více odboček od hlavního příběhu nebo kdo ví co ještě, ale v tom případě by Dragonfall asi zase ztratil jinou část svých kvalit.

Dragon Age 2 jsem se strašně dlouho vyhýbal kvůli kritickým reakcím, ale po dohrání vlastně nechápu jak si tahle hra takovou vlnu nenávisti zasloužila. Po několika letech jsem opět objevil nefalšovanou radost z hraní, kterou jsem si užíval když mi bylo tak patnáct. DA 2 vtáhne hlavně díky příběhu, který konečně není o obligátním zachraňováním světa. Jeho prožití napomáhá výrazně svižnější gameplay a míň hluchých míst (žádné nekonečné Deep Roads z jedničky se naštěstí nekonají). Souvisí s tím i zjednodušení systému, například vyřazení skillů a ponechání pouze kouzel a talentů, což je spíš než plus, sociální a výrobní skilly v CRPG jsou podle mě blbost. A taktičnot soubojů zůstala, i díky delším cooldownům na léčení a "zhmotňování" nepřátel během boje (bez ohledu na to jaká je to z hlediska logiky často blbost). Taky není pravda že "dialogové kolečko" zjednodušuje rozhovory, zpravidla je nabídka odpovědí poměrně široká a není vždy jasné jaká slova povedou k žádanému výsledku.

A pak samozřejmě už ten zmiňovaný příběh. Už příjezd do Kirkwallu má dokonalou atmosféru a rozdělení děje na několik let zachraňuje logiku světa (už žádný hrdina co se zrodil za měsíc). Stále se vracející postavy a vztahy mezi nimi, ale i příběh Hawkovi rodiny, dodávají hře výbornou iluzi živosti a reálnosti. Samotná hlavní linka, vrcholící počátkem války mezi mágy a templáři, zaměřená na dilema mezi bezpečím a svobodou a otírající se o xenofobii a paranoiu funguje výborně a obratně se vyhýbá přehnané epičnosti. Jen je teda s podivem že templářům je asi jedno že vaši mágové ve městě zcela svobodně provozují magii (až na jednu výjimku). Společníci jsou zpravidla dobře napsání, ale dialogů by mohlo být přece jenom více, zvláště romance jsou dost kusé. Na druhou stranu mě hra vtáhla natolik že jsem si vymýšlel dialogy vlastní a přehrával si je v hlavě :-)

Tahle hra má spoustu chyb, ale svým příběhem, atmosférou a filmovostí mě naprosto dostala. Jak už zde bylo napsáno partáci možná překonávají i ty z PS:T. Souboje jsou ze začátku dost nezáživné, a se získaním světelného meče zas směšně jednoduché. KOTOR 1 jsem bohužel nehrál, ale temná atmosféra se mi určitě líbila. Tuhle hru a její nedodělanost, relativní grafickou nepřitažlivost zachraňuje prostě příběh a věci okolo.

Umělecké a filosofické dílo, které mě okouzlilo jako máloco. Ztotožnění s hlavní postavou mi nikdy nedělalo problémy, protože Bezejmený pro mě není postavičkou kterou ovládám, ale mnou samým v zvláštní alegorii světa. A svět Planescapu je pro mě jedním z nejgeniálnějších fantasy světů. Hudba je výborná a grafika rozhodně zajímavá. Ano vývoj statistik postavy je jednoduchý, úkoly někdy "kohoutkovské" a mnoho kouzel na nic. A navíc je hra pomerně krátká. Možná je problém že PS:T je naprosto jiným žánrem než ostatní hry, možná interaktivní knihou.