Jsem vážně v rozpacích. Project Songbird byl rozhodně nejzajímavější titul, který jsem letos hrál, a nejistota, jak ho vlastně hodnotit, k tomu patří. Jedna z prvních recenzí na Steamu ho popisuje jako kombinaci Firewatch a Silent Hill, což je poměrně fér, ale přidal bych k tomu také prvky z Blair Witch, v dobrém i zlém, a především The Beginner’s Guide. Komentář obsahuje nepříběhové, neskryté spoilery.
Problém je v tom, že Project Songbird má tak trochu krizi identity. Je to adventura, akční hra, logická hra, walking simulátor, horor i hudební jinotaj. Zároveň je ale obtížné to skutečně kritizovat, protože tato směs je zcela úmyslnou součástí zážitku, dokonce bych řekl, že je v jedné části schválně vypíchnutá. Co už ale mohu trochu soudit, je to, že kvůli této rozštěpenosti nedokáže vybrousit žádný svůj žánr k dokonalosti. Je to adventura, ale předměty někdy můžete hledat desítky minut i v malé lokaci. Je to akční hra, ale nepřátelé jsou směšně silní a vylepšování zbraní šíleně omezené. Je to logická hra, ale hádanky jsou někdy absurdně obtížné a zkombinované se stejně náročnou akční složkou. A to snadno vede k obrovské frustraci.
Asi je fér zde zmínit a zdůraznit, a schválně jsem to napsal i do popisu hry, že hra ve výchozím nastavení obsahuje permanentní smrt s restartem celé hry. A to nechcete. Vypněte si to, protože umřít je směšně snadné.
V druhé polovině hry se objevují hádanky, kdy musíte hrát určité tóny na pianu. Ty jsou samy o sobě extrémně náročné pro kohokoliv, kdo nemá žádné hudební zkušenosti, a hra nenabízí absolutně žádnou podporu. Opravdu musíte znát, nebo si dohledat, co znamenají jednotlivé klávesy. Což je samo o sobě dost, ale dá se to respektovat. Pak ale zjistíte, že místnosti s těmito hádankami obsahují nepřátele, kteří se hýbou, když se na ně nedíváte. Jinými slovy, na zahrání správných tónů máte asi pět vteřin. Navíc musíte pomocí obrázkových hádanek vůbec uhádnout, jaké tóny máte zahrát. A je to tak šílené, jak to zní.
Není to ale vždy špatné. Napětí v mnoha lokacích by se dalo krájet a především části hry bez nepřátel jsou skutečně působivé. Odměnou je vám poměrně krásný melancholický příběh. Ani v tomto případě se hra neubránila roztříštěnosti a v závěru není vlastně zcela jisté, kam chtěl autor se vším směřovat. Je toho však dost na to, aby to mohlo zůstat na interpretaci.
Hra obsahuje, především ke konci, silné meta prvky, o kterých se musí každý hráč rozhodnout, nakolik jsou (nebo nejsou) na místě. Myslím, že závěrečná myšlenka hry se mě dotkla, ačkoliv mě žádná rodinná tragédie naštěstí nepotkala. Je jasné, že hlavní postava svého bratra milovali, ale na konci zůstala silná zášť, že je opustil, a zároveň strach, že mohou dopadnout stejně.
Než jsem začal psát, udělil jsem hře osmdesát procent. Nyní snižuji na sedmdesát pět. Connor Rush je skvělý vývojář s mnoha emocemi a myšlenkami a rád se podívám na jeho další hru. Ale Project Songbird je občas vážně až příliš roztěkaný.
Problém je v tom, že Project Songbird má tak trochu krizi identity. Je to adventura, akční hra, logická hra, walking simulátor, horor i hudební jinotaj. Zároveň je ale obtížné to skutečně kritizovat, protože tato směs je zcela úmyslnou součástí zážitku, dokonce bych řekl, že je v jedné části schválně vypíchnutá. Co už ale mohu trochu soudit, je to, že kvůli této rozštěpenosti nedokáže vybrousit žádný svůj žánr k dokonalosti. Je to adventura, ale předměty někdy můžete hledat desítky minut i v malé lokaci. Je to akční hra, ale nepřátelé jsou směšně silní a vylepšování zbraní šíleně omezené. Je to logická hra, ale hádanky jsou někdy absurdně obtížné a zkombinované se stejně náročnou akční složkou. A to snadno vede k obrovské frustraci.
Asi je fér zde zmínit a zdůraznit, a schválně jsem to napsal i do popisu hry, že hra ve výchozím nastavení obsahuje permanentní smrt s restartem celé hry. A to nechcete. Vypněte si to, protože umřít je směšně snadné.
V druhé polovině hry se objevují hádanky, kdy musíte hrát určité tóny na pianu. Ty jsou samy o sobě extrémně náročné pro kohokoliv, kdo nemá žádné hudební zkušenosti, a hra nenabízí absolutně žádnou podporu. Opravdu musíte znát, nebo si dohledat, co znamenají jednotlivé klávesy. Což je samo o sobě dost, ale dá se to respektovat. Pak ale zjistíte, že místnosti s těmito hádankami obsahují nepřátele, kteří se hýbou, když se na ně nedíváte. Jinými slovy, na zahrání správných tónů máte asi pět vteřin. Navíc musíte pomocí obrázkových hádanek vůbec uhádnout, jaké tóny máte zahrát. A je to tak šílené, jak to zní.
Není to ale vždy špatné. Napětí v mnoha lokacích by se dalo krájet a především části hry bez nepřátel jsou skutečně působivé. Odměnou je vám poměrně krásný melancholický příběh. Ani v tomto případě se hra neubránila roztříštěnosti a v závěru není vlastně zcela jisté, kam chtěl autor se vším směřovat. Je toho však dost na to, aby to mohlo zůstat na interpretaci.
Hra obsahuje, především ke konci, silné meta prvky, o kterých se musí každý hráč rozhodnout, nakolik jsou (nebo nejsou) na místě. Myslím, že závěrečná myšlenka hry se mě dotkla, ačkoliv mě žádná rodinná tragédie naštěstí nepotkala. Je jasné, že hlavní postava svého bratra milovali, ale na konci zůstala silná zášť, že je opustil, a zároveň strach, že mohou dopadnout stejně.
Než jsem začal psát, udělil jsem hře osmdesát procent. Nyní snižuji na sedmdesát pět. Connor Rush je skvělý vývojář s mnoha emocemi a myšlenkami a rád se podívám na jeho další hru. Ale Project Songbird je občas vážně až příliš roztěkaný.
