Souls-like hry od FromSoftware považuji za jedny z nejlepších her vůbec, i proto jsem se velmi těšil, až si zahraji další titul z jejich dílny. Tentokrát za hrou však nestojí jen Hidetaka Miyazaki, ale na tvorbě mytologie světa se podílel i oblíbený autor George R. R. Martin. Co by se na výsledném produktu mohlo pokazit?
Na začátku přede mnou byla povědomá atmosféra, první oblast, první boss, první smrt. Opatrně jsem vylezl z jeskyně, pokecal s prvním NPC a už se rozhlížel po impozantním otevřeném světě. Jako zkušený hráč souls her jsem se hned pustil do souboje s jezdcem Tree Sentinelem a pochopitelně jsem dostal slušnou nakládačku. Okay, proplížil jsem se kolem něj, navštívil první dungeon, porazil prvního dungeon bosse, prostě se postupně seznamoval s novými i starými známými mechanikami. Některé z nich se sice jmenují jinak, ale já je vnímám a nazývám stejně. Site of grace je tedy pro mě stále bonfire a runy jsou pořád duše. Avšak je zde celá řada novinek, ve kterých jsem se ze začátku ztrácel, ale po pár hodinách hraní jsem se s nimi sžil: Ash of War, Spirits, Great Rune, Craftování, atd. Bavilo mě zkoušet Ashes of War a zkoumat různé unikátní útoky a vlastnosti, stejně tak si cením i craftování, protože není nic nudnějšího, než hledání obchodníků prodávajících bobule na léčení otravy nebo scarlet rot. Teda pokud je dostatek surovin.
Asi největší změnou oproti původním Dark Souls je obří otevřený svět, který už na první pohled vypadá rozlehle. Velmi snadno se v něm dá utratit spousta hodin strávených pouze procházením a prohledáváním každého koutu a hledáním další z celé řady nepovinných jeskyní. Ty jsem obvykle nacházel průzkumem oblasti, často náhodou nebo s nápovědou v herním světě. Na rovinu se ale přiznám, že po projití oblasti jsem se vždy podíval na interaktivní mapu na internetu, abych náhodou nějakou tu nepovinnou jeskyni s dalším bossem nevynechal.
Vzhledem k velikosti světa jsem uvítal možnost jezdit na koni Torrentovi, díky kterému je pohyb na tak velké oblasti přeci jen rychlejší a často jsem tak ani nemusel bojovat s každou osamělou nestvůrou po cestě. Také se osvědčil i v boji, především proti drakům. Také jsem byl moc rád za přítomnost mapy, bez které bych se ve světě velmi snadno ztrácel. Líbí se mi, jak je potřeba nejprve v dané oblasti najít příslušnou část mapy, aby se mapa oblasti zobrazila.
Příběh je typický From Softwarovský. Tedy tajemný jak jen to jde a rozhodně se nesnaží hráči pomáhat jej rozumně uchopit. Na vše si člověk prostě musí přijít sám, jak už z vyprávění některých NPC postav nebo klasicky z popisků všemožných předmětů. A že těch je. Nejsem moc velkým odborníkem na dílo G. R. R. Martina, takže nedokážu posoudit, jak moc do historie světa zasáhl a tedy nevím komu dát větší kredit za celou tu skvělou atmosféru světa na pozadí. Ale díky za ni.
Během hry je možné narazit na slušné množství vedlejších příběhových linek, u kterých jsem měl často problém pochopit, co se po mně chce dál a také se jich správně držet bez občasného dohledání hintu na internetu. Přišlo mi však, že skoro každá postava končí svým způsobem blbě nebo rovnou tragicky (Chudáci Boc, Alexander nebo i Brother Corhyn ženoucí se za falešnou vírou, atd.) Nicméně hodně se mi líbila asi ta největší příběhová linka pro Ranni, která mě postupně zavedla všude možně po světě. Dobrá byla i slepá Hyetta, kterou jsem musel krmit očima mrtvých. Její závěr související s jedním z konců celé hry, kdy je spálená pro svou víru a vlastně následně je spálen i celý svět, je drsný a vlastně i opět dost tragický. Celkově je zde tedy hodně skrytého vyprávění, které určitě stojí za to.
Tím nejdůležitějším jsou pochopitelně souboje s nejrůznějšími nepřáteli a obří plejádou bossů. Soubojový systém je prakticky stejný jako u třetího Dark Souls, tedy rychlý, plynulý, ze začátku náročný a ve většině případů férový. Jako vždy jsem svou postavu vylepšoval především v síle a výdrži, takže mé souboje byly plné kotoulů a nově i výskoků, díky kterým je možné se vyhýbat některým útokům nepřátel. Ti jsou různě rozmanití, od nejrůznějších zvířat, vesničanů, rytířů, přes kostlivce, obry, jeskynní nestvůry, až po unikátnější exempláře jako ohnivé vozy, obří ruce apod.
Mezi bossy se najde řada zajímavých a unikátních kousků. Třeba Mariner jedoucí na loďce vyvolávající různé přízraky a nemrtvé. Z hlavních bossů mě pak nejvíce zaujal Godrick, který se usekne ruku a místo ní si nasadí dračí hlavu chrlící oheň. Wow. Nebo třeba Rykard, který je napůl had, co má na zátylku tvar své původní hlavy, až mi vzdáleně připomněl Voldemorta z Harryho Pottera. Většina bossů se dá celkem snadno porážet a to i díky tomu, že jsem poctivě procházel všechna možná zákoutí a postupně si nafarmil dost slušný level. A tak především ti nepovinní padali na první či druhý pokus. Ale našlo se pár kousků, kteří mi opravdu slušně zatopili. Na začátku jsem dostával sadu od Margita, to jsem ještě nebyl tak silný. Později mi dal zabrat Crucible Knight, než jsem objevil spolehlivou taktiku, jak na něj. Dále pak v noci napadající Bell Bearing Hunter a samozřejmě léčící se Malenia a finální dvojice Radagon a Elden Beast.
Vzhledem k množství bossů přesahující polovinu druhé stovky však často dochází ke ztrátě originality. Především u těch nepovinných totiž dochází k poměrně časté recyklaci, kdy je zde několik desítek archetypů a jejich odnože se postupem času vrací znovu a znovu. Někdy jsou prostě jen silnější, jindy zase ve dvojici či trojici a nebo třeba s jiným druhem sekundárního útoku, kdy jednou útočí jedem, podruhé frostem, potřetí rotem, apod. Avšak stále na ně platí stejná taktika, takže když narazím na pátého Watch Doga, Night Cavalry, Tree Sentinela, Putrid Avatara, Crucible Knighta nebo třeba i draka, zábavnost ze zkoumání a přizpůsobování se jejich pohybům se pomalu ale jistě mění ve stereotyp. Obzvláště v nepovinných dungeonech to bolí nejvíc, protože tam je přítomnost recyklátu vysoce pravděpodobná.
Grafická stránka hry nepatří ke špičce své doby, ale jak už je u mě zvykem, nemám s tím sebemenší problém. Co mě mnohem více zajímá je atmosféra jednotlivých oblastí. Řada lokací nebo i postav či bossů působí majestátně, avšak v kombinaci s upadajícím světem, to ve výsledku působí temně až tragicky ponuře a to vše krásně sedí k vyprávěnému příběhu. Typickým příkladem je oblast Caelid, která postupně hnije ve scarlet rotu a do toho hraje totálně melancholická hudba plná deprese a zmaru. To obzvlášť přesně odpovídalo situaci, ve které jsem se tam poprvé dostal, tedy na poměrně nízkém levelu přes teleport v truhle, takže jsem dostával slušnou sadu prakticky od každého a nevěděl jsem, jak se vrátit zpět do relativního bezpečí v Limgrave.
Není ale všechno zlato, co se třpytí a během dlouhého hraní jsem narazil na řadu věcí, které se mi nelíbily nebo mě rovnou štvaly. Už jsem se zmínil o stereotypu, ten byl nejhorší v nepovinných dungeonech, jejichž části byly často jak přes kopírák. Typicky chrám, kde byl na začátku bonfire a kousek od něj zavřené dveře, které se otevíraly přepnutím páky umístěné někde hlouběji v dungeonu. Nebo důl, kde je stále stejně vypadající chatka nebo dveře bez mlhy, které vždy vedou k bossovi. Do toho je za bossem vždy teleport před vstup, to jsem si často připadal jak ve Skyrimu. Musím ale uznat, že jeden pozdější chrám s totální kopií jedné celé oblasti mě dobře zmátl a ve výsledku i bavil. Stereotypní je i řešení "dog" puzzle na otevření některých věží. Proč to musí být pořád stejné? Taky mě často štvalo, když jsem chcípl jen kvůli tomu, že mi naskočilo okýnko s textem, které jsem nepřesným stisknutím tlačítka neodklepl a v následném zmatku jsem nevěděl, co mačkat dřív. Open world si pak také nese i své zápory. Zatímco především v prvním Dark Souls znám nazpaměť každou chodbičku, tady mi některé oblasti a dungeony v paměti moc neulpěly.
Elden Ring je velmi povedenou hrou. Každý den jsem se těšil na večer, abych se znovu mohl ponořit do skvělé atmosféry jeho světa a pobil pár dalších bossů. Jen škoda toho stereotypu, do kterého jsem se často dostával při procházení vedlejších dungeonů a boji s tamními bossy. Nakonec bych ještě rád poděkoval Tulareanovi za jeho ochotu si zabojovat se mnou v co-opu se dvěma bossy a tím mi pomoci v plnění Herní Výzvy.
Na začátku přede mnou byla povědomá atmosféra, první oblast, první boss, první smrt. Opatrně jsem vylezl z jeskyně, pokecal s prvním NPC a už se rozhlížel po impozantním otevřeném světě. Jako zkušený hráč souls her jsem se hned pustil do souboje s jezdcem Tree Sentinelem a pochopitelně jsem dostal slušnou nakládačku. Okay, proplížil jsem se kolem něj, navštívil první dungeon, porazil prvního dungeon bosse, prostě se postupně seznamoval s novými i starými známými mechanikami. Některé z nich se sice jmenují jinak, ale já je vnímám a nazývám stejně. Site of grace je tedy pro mě stále bonfire a runy jsou pořád duše. Avšak je zde celá řada novinek, ve kterých jsem se ze začátku ztrácel, ale po pár hodinách hraní jsem se s nimi sžil: Ash of War, Spirits, Great Rune, Craftování, atd. Bavilo mě zkoušet Ashes of War a zkoumat různé unikátní útoky a vlastnosti, stejně tak si cením i craftování, protože není nic nudnějšího, než hledání obchodníků prodávajících bobule na léčení otravy nebo scarlet rot. Teda pokud je dostatek surovin.
Asi největší změnou oproti původním Dark Souls je obří otevřený svět, který už na první pohled vypadá rozlehle. Velmi snadno se v něm dá utratit spousta hodin strávených pouze procházením a prohledáváním každého koutu a hledáním další z celé řady nepovinných jeskyní. Ty jsem obvykle nacházel průzkumem oblasti, často náhodou nebo s nápovědou v herním světě. Na rovinu se ale přiznám, že po projití oblasti jsem se vždy podíval na interaktivní mapu na internetu, abych náhodou nějakou tu nepovinnou jeskyni s dalším bossem nevynechal.
Vzhledem k velikosti světa jsem uvítal možnost jezdit na koni Torrentovi, díky kterému je pohyb na tak velké oblasti přeci jen rychlejší a často jsem tak ani nemusel bojovat s každou osamělou nestvůrou po cestě. Také se osvědčil i v boji, především proti drakům. Také jsem byl moc rád za přítomnost mapy, bez které bych se ve světě velmi snadno ztrácel. Líbí se mi, jak je potřeba nejprve v dané oblasti najít příslušnou část mapy, aby se mapa oblasti zobrazila.
Příběh je typický From Softwarovský. Tedy tajemný jak jen to jde a rozhodně se nesnaží hráči pomáhat jej rozumně uchopit. Na vše si člověk prostě musí přijít sám, jak už z vyprávění některých NPC postav nebo klasicky z popisků všemožných předmětů. A že těch je. Nejsem moc velkým odborníkem na dílo G. R. R. Martina, takže nedokážu posoudit, jak moc do historie světa zasáhl a tedy nevím komu dát větší kredit za celou tu skvělou atmosféru světa na pozadí. Ale díky za ni.
Během hry je možné narazit na slušné množství vedlejších příběhových linek, u kterých jsem měl často problém pochopit, co se po mně chce dál a také se jich správně držet bez občasného dohledání hintu na internetu. Přišlo mi však, že skoro každá postava končí svým způsobem blbě nebo rovnou tragicky (Chudáci Boc, Alexander nebo i Brother Corhyn ženoucí se za falešnou vírou, atd.) Nicméně hodně se mi líbila asi ta největší příběhová linka pro Ranni, která mě postupně zavedla všude možně po světě. Dobrá byla i slepá Hyetta, kterou jsem musel krmit očima mrtvých. Její závěr související s jedním z konců celé hry, kdy je spálená pro svou víru a vlastně následně je spálen i celý svět, je drsný a vlastně i opět dost tragický. Celkově je zde tedy hodně skrytého vyprávění, které určitě stojí za to.
Tím nejdůležitějším jsou pochopitelně souboje s nejrůznějšími nepřáteli a obří plejádou bossů. Soubojový systém je prakticky stejný jako u třetího Dark Souls, tedy rychlý, plynulý, ze začátku náročný a ve většině případů férový. Jako vždy jsem svou postavu vylepšoval především v síle a výdrži, takže mé souboje byly plné kotoulů a nově i výskoků, díky kterým je možné se vyhýbat některým útokům nepřátel. Ti jsou různě rozmanití, od nejrůznějších zvířat, vesničanů, rytířů, přes kostlivce, obry, jeskynní nestvůry, až po unikátnější exempláře jako ohnivé vozy, obří ruce apod.
Mezi bossy se najde řada zajímavých a unikátních kousků. Třeba Mariner jedoucí na loďce vyvolávající různé přízraky a nemrtvé. Z hlavních bossů mě pak nejvíce zaujal Godrick, který se usekne ruku a místo ní si nasadí dračí hlavu chrlící oheň. Wow. Nebo třeba Rykard, který je napůl had, co má na zátylku tvar své původní hlavy, až mi vzdáleně připomněl Voldemorta z Harryho Pottera. Většina bossů se dá celkem snadno porážet a to i díky tomu, že jsem poctivě procházel všechna možná zákoutí a postupně si nafarmil dost slušný level. A tak především ti nepovinní padali na první či druhý pokus. Ale našlo se pár kousků, kteří mi opravdu slušně zatopili. Na začátku jsem dostával sadu od Margita, to jsem ještě nebyl tak silný. Později mi dal zabrat Crucible Knight, než jsem objevil spolehlivou taktiku, jak na něj. Dále pak v noci napadající Bell Bearing Hunter a samozřejmě léčící se Malenia a finální dvojice Radagon a Elden Beast.
Vzhledem k množství bossů přesahující polovinu druhé stovky však často dochází ke ztrátě originality. Především u těch nepovinných totiž dochází k poměrně časté recyklaci, kdy je zde několik desítek archetypů a jejich odnože se postupem času vrací znovu a znovu. Někdy jsou prostě jen silnější, jindy zase ve dvojici či trojici a nebo třeba s jiným druhem sekundárního útoku, kdy jednou útočí jedem, podruhé frostem, potřetí rotem, apod. Avšak stále na ně platí stejná taktika, takže když narazím na pátého Watch Doga, Night Cavalry, Tree Sentinela, Putrid Avatara, Crucible Knighta nebo třeba i draka, zábavnost ze zkoumání a přizpůsobování se jejich pohybům se pomalu ale jistě mění ve stereotyp. Obzvláště v nepovinných dungeonech to bolí nejvíc, protože tam je přítomnost recyklátu vysoce pravděpodobná.
Grafická stránka hry nepatří ke špičce své doby, ale jak už je u mě zvykem, nemám s tím sebemenší problém. Co mě mnohem více zajímá je atmosféra jednotlivých oblastí. Řada lokací nebo i postav či bossů působí majestátně, avšak v kombinaci s upadajícím světem, to ve výsledku působí temně až tragicky ponuře a to vše krásně sedí k vyprávěnému příběhu. Typickým příkladem je oblast Caelid, která postupně hnije ve scarlet rotu a do toho hraje totálně melancholická hudba plná deprese a zmaru. To obzvlášť přesně odpovídalo situaci, ve které jsem se tam poprvé dostal, tedy na poměrně nízkém levelu přes teleport v truhle, takže jsem dostával slušnou sadu prakticky od každého a nevěděl jsem, jak se vrátit zpět do relativního bezpečí v Limgrave.
Není ale všechno zlato, co se třpytí a během dlouhého hraní jsem narazil na řadu věcí, které se mi nelíbily nebo mě rovnou štvaly. Už jsem se zmínil o stereotypu, ten byl nejhorší v nepovinných dungeonech, jejichž části byly často jak přes kopírák. Typicky chrám, kde byl na začátku bonfire a kousek od něj zavřené dveře, které se otevíraly přepnutím páky umístěné někde hlouběji v dungeonu. Nebo důl, kde je stále stejně vypadající chatka nebo dveře bez mlhy, které vždy vedou k bossovi. Do toho je za bossem vždy teleport před vstup, to jsem si často připadal jak ve Skyrimu. Musím ale uznat, že jeden pozdější chrám s totální kopií jedné celé oblasti mě dobře zmátl a ve výsledku i bavil. Stereotypní je i řešení "dog" puzzle na otevření některých věží. Proč to musí být pořád stejné? Taky mě často štvalo, když jsem chcípl jen kvůli tomu, že mi naskočilo okýnko s textem, které jsem nepřesným stisknutím tlačítka neodklepl a v následném zmatku jsem nevěděl, co mačkat dřív. Open world si pak také nese i své zápory. Zatímco především v prvním Dark Souls znám nazpaměť každou chodbičku, tady mi některé oblasti a dungeony v paměti moc neulpěly.
Elden Ring je velmi povedenou hrou. Každý den jsem se těšil na večer, abych se znovu mohl ponořit do skvělé atmosféry jeho světa a pobil pár dalších bossů. Jen škoda toho stereotypu, do kterého jsem se často dostával při procházení vedlejších dungeonů a boji s tamními bossy. Nakonec bych ještě rád poděkoval Tulareanovi za jeho ochotu si zabojovat se mnou v co-opu se dvěma bossy a tím mi pomoci v plnění Herní Výzvy.
