Kouzlu jRPG jsem nikdy nepodlehl. Nikdy jsem asi nehrál kvalitní vzorek. Emulace starých her mi nepřišla důstojná (čti - jsem na to líný a přijde mi to jako škoda výpočetního výkonu) a moře her vyvrhnutých RPG Makerem je stejně tak rozlehlé, jako se od sebe málo liší.

Jenže Breath of Death VII měl něco, co mě zaujalo. Parodovalo to nejen samo sebe, ale v podstatě celý žánr. Hlavní hrdina nemluvil, tudíž si každý mlel a myslel to svoje. Každá postava se vnutila do party. Proběhla tam násilná a zbytečná romance. Nechyběly ani různé meta vtípky, kdy se hlavní postava podivovala, co je x-box ovladač zač, hrdinové si uvědomovali, že jsou ve hře. Každé sejvování doplňovala informace, aby jsme prosím nevytrhávali HDD.

Největší nevýhoda jRPG ovšem zůstala zachována - náhodné souboje, i když je upravili do rozumné podoby. Na každé mapě či sérii úrovní, bylo počítadlo zbývajících soubojů a když dosáhlo nuly, nemusel se hráč ničeho bát. Ale i pak bylo možno souboje vyprovokovávat. Při nich také nezůstalo jen u tradičního Attack/Defense/Magic/Item, ale možností bylo o něco více. Při přechodu na další level si postavy automaticky nezvedly statistiky sami, ale mohlo se volit mezi dvěmi cestami či buildy.

Z grafické stránky hra není nikterak úžasná, což odnesly především postavičky, ale rozlišení je nativně dostatečně velké a rozhodně není jen roztažené přes celou obrazovku a ani '16:9' se hru zaskočit nepodařilo, což jsou body nahoru.

Příjemná, humorná, krátká a zábavná dávka ne až tak japonského jRPG.