Ó, Painkiller, ohromný to spasitel žánru. Ach tak.

Houby s octem, přátelé.

Už z každé (lepší) recenze šlo totiž v pohodě vydedukovat, že PK ponejvíce silně zdržoval a celkově nevěděl co chce. Mluvím o (v rámci žánru, ke kterému se tak hrdě hlásil) chybách jakými bezesporu bylo otravné smírání penízků a tím pádem i přes nudu/skutečně trapný ústupky řešený systém tarotových karet (používaly se na bosse, pamatujete?), nebo podivné, přespříliš bujně zpracované zbraně. Tyto zbraně možná "měly charakter", ale zároveň fungovaly srandovně a nelogicky (granátomet, co se tvářil jako kulomet), některé nudily a jiné se zase navzájem pletly.

Naštěstí měl ale PK v ruce zopár esíček. Mohu tak konstatovat díky cool architektuře většiny levelů (ach ty oblíbené Benátky...), pro mě dodnes dostačující grafice a fyzice (pokud se nepletu, jednalo se o jednu z prvních nebo vůbec první hru částečně využívající DX9-compatible grafárny) a snad největším bossům, co kdy moje proradný oči viděly.

A abych nezapomněl, multiplayer PK = celkem statečně obšlehnutý multiplayer Q3 a spol., jen na poněkud nižší úrovni. Což přesto nezabránilo jistým človíčkům ve sféře progamingu udělat danou hru sezónně slavnou.