Hráno v co-opu:
Tak tady začala cesta Larianu k legendární Baldur's Gate 3. A když si pustíte tuto dvanáct let starou hru, jednoznačně v ní BG3 uvidíte. Uživatelské rozhraní, nápisy, manipulace s předměty, bedny, barely, batohy, efekty prostředí, kombinace živlů, tahové souboje, to vše ukazuje, kde má své kořeny.
A je tu jeden z krásných paradoxů cRPG historie. Zatímco velká část tehdejšího crowdfundingového boomu vědomě těžila z nostalgie po hrách od BioWare, Black Isle a Interplay, tak zrovna Larian šel svou vlastní cestou. A právě tahle cesta, jedna z nejvzdálenějších původní Baldurově Bráně mezi tehdejšími cRPG, nakonec vedla k jejímu nejnovějšímu pokračování.
Nechci tím samozřejmě tvrdit, že by Original Sin byl naprosto originální. Pořád je to evoluce klasického tahového izometrického RPG v podobě, jakou ukázal zejména Fallout, zkombinovaná s prvky, které Larian předvedl už ve svých dřívějších hrách. Diablo-like systém vybavení se objevil už v Divine Divinity a zaměření na dvě spolupracující hlavní postavy zase navazuje na Beyond Divinity. Tady ovšem s jedním zásadním rozdílem. Každou z obou hlavních postav může v multiplayerové kooperaci ovládat jiný hráč a dokonce bych řekla, že právě to bylo hlavním záměrem tohoto designového rozhodnutí.
K tomu všemu typický larianí humor, který jasně ukazuje, že hra se vůbec nebere vážně. To zrovna moc nemusím a jsem ráda, že se ho v jejich pozdější tvorbě snad čím dál tím víc snaží držet na uzdě, ale nechci ho tím nějak znevažovat. I jako dlouholetá hráčka tabletop RPG jsem při hraní vždy preferovala co nejvíc se držet role a autentické atmosféry. Jiné skupiny zase nedají dopustit na zábavu pramenící ze záměrného podrývání vážnosti situace hráčskými vtípky. A je to tak v pořádku, když to příběh nerozbije.
Jenže zrovna tady příběh valné kvality nemá. A humor za to nemůže. Spíš je to důsledek záměrného rozhodnutí, že příběh bude jen jakési nepříliš důležité lepidlo, které poslepuje situace a lokace vytvořené především proto, aby bylo zábavné je v D:OS hrát. A ony zábavné jsou. Hra nabízí zajímavé mechaniky a poměrně velkou hráčskou svobodu, které v každém jednotlivém momentu fungují velmi dobře. Z vyšší perspektivy to ale raději moc nepitvejte.
Řekla bych tedy, že pokud rozehrajete Divinity: Original Sin, a to nejlépe ve dvou, je velká šance, že se budete bavit. Právě v kooperaci, experimentování s mechanikami a svobodě dělat věci po svém leží podle mě její největší síla. Jestli ale hrajete RPG především kvůli skvělým příběhům, nejspíš to nebude hra pro vás. Osobně jsem se ji snažila dohrát dodatečně i v singleplayeru a nepovedlo se.
Dohráno za 62 hodin.
Tak tady začala cesta Larianu k legendární Baldur's Gate 3. A když si pustíte tuto dvanáct let starou hru, jednoznačně v ní BG3 uvidíte. Uživatelské rozhraní, nápisy, manipulace s předměty, bedny, barely, batohy, efekty prostředí, kombinace živlů, tahové souboje, to vše ukazuje, kde má své kořeny.
A je tu jeden z krásných paradoxů cRPG historie. Zatímco velká část tehdejšího crowdfundingového boomu vědomě těžila z nostalgie po hrách od BioWare, Black Isle a Interplay, tak zrovna Larian šel svou vlastní cestou. A právě tahle cesta, jedna z nejvzdálenějších původní Baldurově Bráně mezi tehdejšími cRPG, nakonec vedla k jejímu nejnovějšímu pokračování.
Nechci tím samozřejmě tvrdit, že by Original Sin byl naprosto originální. Pořád je to evoluce klasického tahového izometrického RPG v podobě, jakou ukázal zejména Fallout, zkombinovaná s prvky, které Larian předvedl už ve svých dřívějších hrách. Diablo-like systém vybavení se objevil už v Divine Divinity a zaměření na dvě spolupracující hlavní postavy zase navazuje na Beyond Divinity. Tady ovšem s jedním zásadním rozdílem. Každou z obou hlavních postav může v multiplayerové kooperaci ovládat jiný hráč a dokonce bych řekla, že právě to bylo hlavním záměrem tohoto designového rozhodnutí.
K tomu všemu typický larianí humor, který jasně ukazuje, že hra se vůbec nebere vážně. To zrovna moc nemusím a jsem ráda, že se ho v jejich pozdější tvorbě snad čím dál tím víc snaží držet na uzdě, ale nechci ho tím nějak znevažovat. I jako dlouholetá hráčka tabletop RPG jsem při hraní vždy preferovala co nejvíc se držet role a autentické atmosféry. Jiné skupiny zase nedají dopustit na zábavu pramenící ze záměrného podrývání vážnosti situace hráčskými vtípky. A je to tak v pořádku, když to příběh nerozbije.
Jenže zrovna tady příběh valné kvality nemá. A humor za to nemůže. Spíš je to důsledek záměrného rozhodnutí, že příběh bude jen jakési nepříliš důležité lepidlo, které poslepuje situace a lokace vytvořené především proto, aby bylo zábavné je v D:OS hrát. A ony zábavné jsou. Hra nabízí zajímavé mechaniky a poměrně velkou hráčskou svobodu, které v každém jednotlivém momentu fungují velmi dobře. Z vyšší perspektivy to ale raději moc nepitvejte.
Řekla bych tedy, že pokud rozehrajete Divinity: Original Sin, a to nejlépe ve dvou, je velká šance, že se budete bavit. Právě v kooperaci, experimentování s mechanikami a svobodě dělat věci po svém leží podle mě její největší síla. Jestli ale hrajete RPG především kvůli skvělým příběhům, nejspíš to nebude hra pro vás. Osobně jsem se ji snažila dohrát dodatečně i v singleplayeru a nepovedlo se.
Dohráno za 62 hodin.
Pro: Skvělá kooperace, systémová svoboda, zábavné experimentování s prostředím a mechanikami, ve kterých už jasně poznáte základy pozdější Baldur's Gate 3.
Proti: Slabý hlavní příběh a všudypřítomný larianí humor, který může snadno narušovat atmosféru.