Masivní úspěch prvního dílu Pirani velmi motivoval a už o rok později se fanoušci dočkali plnokrevného druhého dílu, který byl větší, detailnější, propracovanější a epičtější… zároveň i rozbitější a v mnohých případech nedotaženější.  

Je to právě tento díl, který je považován za nejkultovnější a pro mnoho hráčů se jedná o nejlepší hru, která u Piraní kdy vznikla. To jsou velmi silná slova, plná superlativ. V drtivé většině ovšem oprávněná. V některých případech ale hra až nepochopitelně ztrácí na svého předchůdce. Více než párkrát jsem si při opětovném hraní říkal: „Hmmm, to měli v jedničce zmáknutý líp...“.  

Sám mám důvod tuto hru vychvalovat jako nejlepší, protože to byl právě tento díl, který jsem hrál jako vůbec první Gothic. První díl jsem si opatřil a zahrál až po totálním nadšení z dohrání dílu druhého. Měl by pro mě tudíž představovat nejsilnější nostalgickou hodnotu, protože on byl ten poprvé… což se nikdy nezapomíná. Přesto zde předkládám kacířskou myšlenku, že jednička byla v některých věcech lepší. Nenechte se však mýlit, to na genialitě a jedinečnosti druhého dílu nic nemění.        


Ale bylo s ním od počátku více technických problémů, než s jedničkou. Aby byla hra vůbec hratelná, musel jsem aplikovat komunitní patch, což samo o sobě není nic těžkého, ale dostat ho ze zdrojového umístěný bylo značně nepohodlné. Přesto ani jeho aplikace nepomohla úplně. Musel jsem masivně navýšit DPI, aby se pohyb myší vůbec stal jakž takž plynulým. Dále se vyskytly problémy se zvuky a jiné menší drobnosti… abych to zkrátil: než jsem se vůbec dostal k samotnému hraní, laboroval jsem s optimalizací hry asi dvě hodiny. To se u jedničky nestalo. Tam jsem aplikoval jen nějaký HD patch, který zkvalitnil textury a přidal podporu širokoúhlého rozlišení a mohl jsem okamžitě začít hrát. V případě aktuálního dílu to byl celkem porod velmi nemile mně to překvapilo… až otrávilo.
Pro technickou úplnost dodám, že jsem si záměrně zvolil základní hru bez datadisku. A to ze dvou důvodů. První: příběh a zasazení datadisku mně nikdy nebavilo (fakt nemám rád pirátskou tématiku), byť rozšíření přivádí zpět nějaké zajímavé postavy z prvního dílu a ještě přidává nějaké dobré mechanicky, které mi v základní hře následně velmi chyběly. A druhý důvod: mám rád svůj čas i své nervy v optimálním chodu, tudíž absolutně odmítám to idiotské umělé navýšení obtížnosti, které sebou datadisk přináší. Hra vám dá zatopit i bez toho. Dalo by se určitě hovořit o nevyvážené obtížnosti (o čemž později), ale rozhodně ne o tom, že by hra byla příliš lehká a tudíž je potřeba jí udělat nehratelnou…ne, ne a ještě jednou NE. Mám ve hrách výzvy rád, ale frustraci už nikoliv.      

Všechny nepříjemné pocity jsou ale rázem zapomenuty, jakmile opustíte Xardasovu věž, vyhrajete první souboj a trochu se rozkoukáte po světě. Citelně vás praští do očí rozdíl, kterým hra od prvního dílu prošla. Zvláště míra detailů a živoucnost okolní přírody je až k neuvěření. A pokud přicházíte do hry rovnou z prvního dílu, může vám z toho úžasu spadnout brada, jako se to stalo mně. Hra doznala změn i co se interaktivity a soubojového systému týče. Já si ale paradoxně přepnul zpátky na starý (!) soubojový systém, ačkoliv je divný. Už se mi nechtělo přecvičovat na nový a na starý jsem si zvykl. Spíše bylo zpočátku těžké si odvyknout na složitost práce s inventářem a interaktivními body.  

Potom přišla první smrt a připomínka toho, že jste v nekompromisním světě Gothicu a že se budete muset o místo na výsluní pořádně porvat. Opět začínáte jako totální, neschopná socka, kterou sejme i přerostlá krysa, když si nedáte pozor. Je vám zde i hezky logicky zdůvodněno, proč už nejste tím megabijcem, před kterým se ke konci prvního dílu třásla hrůzou celá Kolonie.
Jak jsem již psal – nemohl jsem spustit oči z toho, jak krásná hra stále je a jak dokáže i po těch letech pevně vtáhnout. A když jsem poprvé, po dlouhých letech, opětovně dorazil na Lobartovu farmu, která jako by vypadla z Pána prstenů a začalo hrát tohle, rozněžnil jsem se z toho nefalšovaným štěstím. Tak silné emocionální náboje dokáže druhý Gothic střílet po celých nábojových pásech a nikdy se nemine. Jakmile se potom dostanete do města, dojde vám, že jste právě součástí něčeho unikátního a jedinečného. Z oné jeho krásy a živoucnosti přechází zrak. Dialogy s místními jsou poutavé a často padne i nějaká ta povedená hláška. Hlavní hrdina je od minule ještě větší sympaťák a nechodí pro sarkasmy, či nějaké suché poznámky, daleko. Zároveň je to takový ten až vtíravý snaživec, co se na všechno do detailu vyptává a některé tím dost rozčiluje. Může za to i jeho dabing, který je o dost živější, než v prvním dílu.  

Hra má tedy všechny předpoklady, abyste jí chtěli dohrát až do konce. Jenže to bohužel ani tak není hlavní zápletkou - dostat za hlavní úkol sejmout draky, co v okolí otravují, to není ani tak klišé, nebo lenost… to je prostě nuda.  

Proto i zde lze užít oblíbené facebookové moudro, že cesta je cíl. Vážně mně nějací draci nezajímali. Ale ta možnost svobodného průzkumu… zde je to opravdu zážitek, který jsem u moc jiných her v tak intenzivním uspokojením neprožil – stále je kam jít, co vidět, pokusit se překonat překážky v podobě až příliš silných nepřátel. Kde hra ztrácí na hlavním příběhu, tam to masivně vynahrazuje průzkumem, průchodem a vedlejšími podzápletkami. Je to vskutku trochu škoda, protože první díl měl příběh mnohem originálnější a zajímavěji odvyprávěný. Zda hlavní příběhová linka slouží především k tomu, abyste byli nuceni navštívit všechny lokace, které jsou potřeba. Ale vadí to někomu? Je neskutečně uspokojivé potulovat se v tomto světě. A pokud jste, podobně jako já, chorobně důslední průzkumníci, co nenajdou klid, dokud i z té nejzapadlejší mítinky nesesbírají všechny bylinky, či neprojdou každou jeskyni, která se v herním světě nachází, vyřádíte se věru dostatečně. Hra vás totiž za takový postup odměňuje. Na každém kroku, na každém kopečku, ba doslova za každým druhým pařezem se pro vás nachází nějaký malá odměna. Byť jsou to pouze třeba dvě malé černé houby. Někdy vlezete jen tak do křoví, abyste si třeba zkrátili cestu a najdete tam svitek, lektvar a nějaký rezavý meč vedle dávno ohlodané kostry. Nebo chodíte s nosem u země a vyzobáváte bylinky a tu natrefíte na extrémně vzácný Královský šťovík a vaše radost z takového úlovku je nezměrná. To vše v kompletně ručně modelovaném ostrově Khorinis, který by se svou nádhernou mohl zapsat do učebnice herního designu. Například hluboké lesy na severozápadě mapy jsou tak dokonalé, že jsem se v nich nedokázal nikdy plně zorientovat. Zdejší lesy jsou skutečně strašidelné, nebezpečné a snadno v nich zabloudíte – zkrátka jako v pohádce. Nepřestávalo mně fascinovat jak dokonalé kulisy tvůrci stvořili za pomoci dnes už velice zastaralé technologie… a že to funguje a ohromuje dodnes.  

Na ještě vyšší úroveň je zde pozvednuta budoucí znovu-hratelnost. Zde ještě více než v prvním dílu ovlivní váš herní zážitek to, pro jakou ze tří frakcí se zde rozhodnete. Kdysi jsem tuto hru odehrál za každou jednu frakci, ale odjakživa se mi lépe hrálo za bojovníka, nebo podobně přímočaré povolání. Mám v RPGéčkách rád kontaktnost. A přesto jsem učinil zcela irelevantní rozhodnutí, že tentokrát mám chuť hrát za mága, protože na rozdíl od jedničky se to tu vyplatí. To byla moje první veliká chyba, neboť mi to přineslo spoustu komplikací. Volba povolání zde nepřináší jen výhody dané frakce, ale přímo ovlivňuje i složení úkolů a hlavně styl postupu a samotnou hratelnost. Mnohokrát v průběhu hry jsem si stýskal nad tím, proč jsem se raději nepřidal k domobraně, aby ze mě mohl být rytíř. Zde právě nastává ona již zmíněná nevyvážená obtížnost. Jakožto mág jste naprosté poleno na učení čehokoliv jiného, než many a kouzel. Za trochu bodíků do síly/obratnosti, či zbraní na blízko vás hra penalizuje ve zvýšených požadavcích na zkušenostní body. A protože jste mág a neumíte dát pořádnou ránu, nemůžete logicky nosit ani zbroj a značnou část hry nosíte slaboučké roucho. Runová kouzla prvních úrovní jsou extrémně slabá a protivníci, proti kterým byste je rádi využívali mají povětšinou zvýšenou magickou odolnost. Po celou dobu jsem tedy dostával strašlivě po tlamě od všeho silnějšího, co jsem potkal. Protože když už máte slabou zbroj, logicky byste měli mít možnost kouzla typu železná kůže, nebo něčeho podobného. Obraná kouzla zde však prakticky nejsou. Možná jen nemám vlohy pro to, abych využil výhody mága, ale po celou dobu jsem trpěl a pracně vydřené body jsem „směňoval“ za velmi nevýhodné kurzy. Má bezmocnost jako mága se projevila hlavně ve druhé kapitole, kde je bývalý Starý tábor obléhán celou armádou skřetů. Přesto se mi pomocí až partizánského postupu, využívání exploitů a kuše, podařilo vyčistit celé podhradí, protože jsem si vzpomněl, že jsem ho vybíjel vždy. Jen jsem už zapomněl, jaké utrpení to bylo, pokud jste nehráli za ultimátního bijce v podobě paladina. Dalo se na tom však krásně levelovat. Taková situace v podstatě trvá až do samého závěru hry, dokud si neosvojíte pátý a šestý magický kruh. V onu chvíli se z vás stává regulérní nadčlověk, kterému už nic nemůže stát v cestě. Bohužel takový stav přijde až v opravdu samém závěru, takže ho využijete (a neužijete si ho předtím) jen v poslední kapitole, což je velká škoda. Zato však závěrečný ostrov příjemně odsýpá a je mnohem zábavnější, než obří dungeon z prvního dílu. Samotný poslední akt je tak jedno velké akční dobrodružství s přáteli po boku a mohu říct, že závěr se vyvedl nadmíru…   

Přesto jsem si po celou dobu říkal, že tomu něco chybí. Chápu, že systém inventáře byl v prvním díle poněkud krkolomný a Pirani se snažili vyslyšet stížnosti hráčů. To byl asi důvod, proč inventář, který naštěstí zůstává neomezený, zjednodušili na úplně primitivní úroveň. Jenže důsledkem je, že inventář se při té hromadě věcí stane nepřehledný. A to tak, že se mi občas stalo, že jsem nevěděl, jak postupovat dál, protože jsem úplně přehlédl, že mám v inventáři třeba nějaký dopis, který mně v úkolu posune dál, ale který si nejdříve musím přečíst. To se stává celkem často a inventář mi způsoboval mnohem více mrzení, než v prvním díle. Nepochopitelná je absence „noční“ hudby. Zatímco v prvním díle změna hudebního motivu signalizovala soumrak a změnu atmosféry, zde hraje jeden univerzální motiv po celý denní cyklus. Nehodí se to. A přitom bylo kde brát, protože třeba tento skvělý motiv hraje jen na jednom jediném místě, kam se za celou hru podíváte tak dvakrát a dohromady na pár minutek – úplné plýtvání potenciálem. Je to sice detail, ale hudba dělala v Gothicu vždy opravdu HODNĚ. Je to nepochopitelný krok zpět. Stejně tak jako „rozbití“ soubojového systému, kdy hra vyloženě nadržuje vašemu oponentovi. Zejména má-li v držení obouruční zbraň. Z kostlivých bojovníků jsem měl vrásky i v době, kdy už jsem si vytvořil runu znič nemrtvého. Zde už se tolik neprojevuje (vlastně vůbec) délka vaší zbraně a tím pádem její dosah. Už nejde uplatňovat taktika, která mi vyhrávala střety v prvním díle. Nepřátele si už nemůžete držet od těla, vždy proniknou vaší obranou, vždy jsou ve výhodě co se dosahu jejich útoku týče. A to je fakt svinstvo a vlastně i další krok zpět. Kvůli těžkopádnému ovládaní jsou boje spíše statické a defenzivní. Nějaké kličkování, nebo pobíhání jde počítačem řízeným protivníkům. Vám tyhle snahy akorát otvírají díry v obraně. Je zde ještě plno dalších detailů (ale už je nebudu všechny vypisovat), které byly nepochopitelně lépe udělané v prvním díle a zde je jakási jejich ořezaná verze. Logicky by to však mělo být naopak. A je zde i o mnoho více nedodělků – nějaké předměty s ničím nesouvisející, některé události nemají žádný smysl, nebo nějaké vyústění, nějaká postava, která vypadá důležitě, zde vlastně jen dělá statický kompars a přitom nějak cítíte, že její význam měl asi původně být větší. A to ani nemluvím o častějších pádech a více „broučcích“. Jeden z nich byl tak kritický, že mi málem znemožnil dohrát hru a musela přijít na pomoc slavná konzole s MARVINem a jejími příkazy, které naštěstí těžký bug dokázaly „obejít“. Jistě… hra je větší, delší a mnohem komplexnější, než první díl. Nic to však nemění na tom, že první díl je kompaktnější, ucelenější a vyladěnější. Kdyby se tedy spojilo to nejlepší z obou dílů, byla by to téměř dokonalá hra.  

Ale stále se jedná o jedno z nejlepších RPG, které kdy vzniklo. Svůj kultovní status si plně zaslouží. Bezesporu se jedná i o nejlepší počin studia Piranha Bytes (RIP) a já si opětovné hraní po mnoha a mnoha letech neskutečně užil. A to tak jako málo co v poslední době.  

Kdybych tak měl svůj dlouhý rozbor shrnout do jediné věty, který by vypověděla vše o tom, jak je tahle hra skvělá a jak nesmírný na mně měla vliv, zněla by:

“Gothic II mně znovu tak uchvátil, že po jeho dohrání jsem pocítil pocit obrovské prázdnoty a měl jsem nutkání si ho rozehrát znovu od začátku, což se mi nestalo od dob, kdy jsem hrál naposledy druhého Gothica…“    


Kdo se s touto hrou ještě nesetkal, nechť to napraví.  

Nemám co bych více dodal…