Třetí díl přenesl dobrodružství Sydney Huntera na 16-bitové systémy, konkrétně SNES. A na hře je to vidět nejen na detailnější grafické stránce, ale i co do rozsahu. Hra je tentokrát rozdělena na dvanáct samostatných jeskyní, které jsou čím dál rozsáhlejší. Asi od poloviny hry je před koncem i sekvence hektického výstupu skákáním po plošinách a lezením po liánách, protože se jeskyně celkem svižně plní lávou. To jsou nejnáročnější části hry a zároveň moje nejméně oblíbené. Ono je není až tak problém zvládnout, stačí pár pokusů a už se dá i tušit která cesta nebude ta pravá, ale obecně nemám rád hraní v časovém presu.

Jednotlivé jeskyně nejsou malé ani velké, orientace není problém. Lze se i podívat na automaticky kreslenou mapu, ale vlastně jsem to použil jen na začátku. Nejproblematičtější je si pamatovat, kam který poklad patří aby otevřel cestu dál. V tomto díle se už nestačí protivníkům jen vyhýbat, ale lze je i likvidovat pomocí bumerangu. To se hodí na plnější oblasti a úzké průchody. Navíc samotný princip bumerangu lze hezky využít a zasahovat i hůře dostupné nepřátele zpětným pohybem.

Díky rozdělení na části se ke hraní lze vracet bez obav ze zapomínání, takže se dobře hodí i na kratší herní seance. Také není potřeba při ztrátě životů opakovat celou hru, už dosažené jeskyně jsou přístupné klasicky kódem. Celkově jde o zatím nejpovedenější díl, který pěkně kombinuje skákání, boj a průzkum. Caverns of Death sice nejsou ničím originální nebo inovativní, ale přináší poctivou porci zábavy.