Od Ghostwire: Tokyo jsem čekal FPS akci s RPG prvky v otevřeném světě a dostal jsem je. S jedním menším rozdílem, že v této hře se svět otevírá postupně, což mi naprosto vyhovovalo. Mám totiž menší herní úchylku v podobě nutkání prolézt každý kout otevřených světů a všechno vyzobávat. Z živé paměti se mi ještě nedostala mapa Skellige z třetího Zaklínače a jejích otazníčků. Pořádně prohledat jsem potřeboval i Tokio.
Město zahalí podivná mlha, všichni lidé beze stopy zmizí a hlavní záporák, jménem Hannay, unáší lidské duše s cílem otevřít bránu do říše mrtvých. V kůži hrdiny Akity a ducha KK mu chcete jeho plány překazit. Postupně osvobozujete jednotlivé čtvrti Tokia od smrtící mlhy a jdete k cíli. Město je opuštěné, ale stále svítí, hraje svou hudbou a lemují ho levitující duše, které je potřeba zachránit. Detektiv KK propůjčuje Akitovi nadpřirozené schopnosti a díky tomu vás nezastaví žádná překážka, žádná výšková budova ani pád z její střechy. Jediné, co vás může zastavit jsou tajemní Visitors (Návštěvníci), kteří putují městem a jdou vám po krku. Naštěstí KK umí i útočnou magii a s jeho kouzly návštěvníky efektivně zničíte.
Na Ghostwire: Tokyo mě baví pocit svobody a nezničitelnosti v kombinaci s poskakováním na budovách města. Hra vás absolutně netlačí do ničeho a nemusíte nikam pospíchat. Vše podle vlastního uvážení a preferencí. Obsahuje spoustu vedlejších aktivit, jejichž plnění není nutné pro zdolání hlavní příběhové linky. Hráč se tím jen připraví o pořádnou dávku japonského folklóru. Ne, že by folklór nebyl přítomen v hlavní příběhové kampani, ale ta je sama o sobě celkem krátká. Osobně jsem na platinovou trofej potřeboval padesát hodin. Hlavní příběh by se možná dal dohrát za deset hodin. Ghostwire: Tokyo není příliš rozsáhlá hra, což je dobře, protože jiných tří set hodinových her je na trhu až dost.
Ghostwire: Tokyo má na svědomí stejné studio jako horor The Evil Within a na výsledku je to znát. Hlavně na designu Visitors a Hannayho pohůnků. Rozhodně bych se vyděsil, kdybych na ulici potkal pána bez tváře, nebo školačku bez hlavy. Místa prokletá zlými duchy mají příjemný hororový nádech a všechno je vyvedené, pro Evropana, v neokoukaném japonském prostředí. Pro mě nová věc a celková atmosféra melancholické duchařiny se mi moc líbila. Pro zkušenější hráče doporučuji těžší obtížnost. Na střední nemají nepřátelé, proti vaší palebné síle, šanci. Samotná akce funguje podobně jako v Doomu, kde za dorážení nepřátel dostáváte munici navíc. Je celkem zábavná, ale větší hloubka soubojů a chytřejší nepřátelé by neškodili.
Ještě bych chtěl dodat, že 12. dubna 2023 vyšel do hry bezplatný update v podobě DLC The Spider’s Thread. Nezanedbatelně velký přídavek přinesl nový roguelite mód, nové oblasti, vedlejší úkoly, schopnosti, nepřátelé a v neposlední řadě zvýšení maximální úrovně na 55. Sympatický krok vývojářů a vydavatele. Chápu, že před updatem mohla hráčům připadat hra trochu malá. Roguelite mód The Spider’s Thread stojí za zahrání stejně jako celé Ghostwire: Tokyo.
Město zahalí podivná mlha, všichni lidé beze stopy zmizí a hlavní záporák, jménem Hannay, unáší lidské duše s cílem otevřít bránu do říše mrtvých. V kůži hrdiny Akity a ducha KK mu chcete jeho plány překazit. Postupně osvobozujete jednotlivé čtvrti Tokia od smrtící mlhy a jdete k cíli. Město je opuštěné, ale stále svítí, hraje svou hudbou a lemují ho levitující duše, které je potřeba zachránit. Detektiv KK propůjčuje Akitovi nadpřirozené schopnosti a díky tomu vás nezastaví žádná překážka, žádná výšková budova ani pád z její střechy. Jediné, co vás může zastavit jsou tajemní Visitors (Návštěvníci), kteří putují městem a jdou vám po krku. Naštěstí KK umí i útočnou magii a s jeho kouzly návštěvníky efektivně zničíte.
Na Ghostwire: Tokyo mě baví pocit svobody a nezničitelnosti v kombinaci s poskakováním na budovách města. Hra vás absolutně netlačí do ničeho a nemusíte nikam pospíchat. Vše podle vlastního uvážení a preferencí. Obsahuje spoustu vedlejších aktivit, jejichž plnění není nutné pro zdolání hlavní příběhové linky. Hráč se tím jen připraví o pořádnou dávku japonského folklóru. Ne, že by folklór nebyl přítomen v hlavní příběhové kampani, ale ta je sama o sobě celkem krátká. Osobně jsem na platinovou trofej potřeboval padesát hodin. Hlavní příběh by se možná dal dohrát za deset hodin. Ghostwire: Tokyo není příliš rozsáhlá hra, což je dobře, protože jiných tří set hodinových her je na trhu až dost.
Ghostwire: Tokyo má na svědomí stejné studio jako horor The Evil Within a na výsledku je to znát. Hlavně na designu Visitors a Hannayho pohůnků. Rozhodně bych se vyděsil, kdybych na ulici potkal pána bez tváře, nebo školačku bez hlavy. Místa prokletá zlými duchy mají příjemný hororový nádech a všechno je vyvedené, pro Evropana, v neokoukaném japonském prostředí. Pro mě nová věc a celková atmosféra melancholické duchařiny se mi moc líbila. Pro zkušenější hráče doporučuji těžší obtížnost. Na střední nemají nepřátelé, proti vaší palebné síle, šanci. Samotná akce funguje podobně jako v Doomu, kde za dorážení nepřátel dostáváte munici navíc. Je celkem zábavná, ale větší hloubka soubojů a chytřejší nepřátelé by neškodili.
Ještě bych chtěl dodat, že 12. dubna 2023 vyšel do hry bezplatný update v podobě DLC The Spider’s Thread. Nezanedbatelně velký přídavek přinesl nový roguelite mód, nové oblasti, vedlejší úkoly, schopnosti, nepřátelé a v neposlední řadě zvýšení maximální úrovně na 55. Sympatický krok vývojářů a vydavatele. Chápu, že před updatem mohla hráčům připadat hra trochu malá. Roguelite mód The Spider’s Thread stojí za zahrání stejně jako celé Ghostwire: Tokyo.
Pro: atmosféra melancholické duchařiny, neokoukané prostředí prodchnuté japonským folklórem, hezký příběh, božský pocit nezničitelnosti, bezplatné DLC The Spider’s Thread
Proti: souboje nepředstavují velkou výzvu, hlavní příběhová linka by mohla být delší