Jestli jsou ve hrách němečtí vývojáři na něco mistři, tak v převádění pohádkových fantasy do herní podoby. Kdyby totiž The Book of Unwritten Tales byla náhodná záležitost, tak mě to možná překvapí, ale ona už je to několikerá taková zkušenost, takže to nemůže být náhoda.
The Book of Unwritten Tales je totiž naprosto vzorová fantasy adventura se vším všudy. Hezká přesně tak, jak si u fantasy adventury představujete a v podstatě vzhledově naprosto v pohodě hratelná i sedmnáct let po vydání (původní hra je z roku 2009). I když, co je v posledních sedmnácti letech u adventur za věk, že? Skoro žádný. To herní prostředí se vzhledově lámalo úplně v jiné době, a navíc návrat k jednoduchosti a malebnosti je speciálně u dnešních adventur více než běžný. Takže ano. Když to zkrátím, byl jsem zde naprosto spokojen.
Ve hře si postupně zahrajete za tři (v podstatě čtyři) postavy. Elfka Ivo, gńom Wilbur a dobrodruh Nate + takovej divnej blekotající bubák. Všichni tři (čtyři) jsou naprosto rozdílní a ke všem se dostane dobrodružství vlastně čirou náhodou. Čarodějnice totiž prahne po moci a tu by ji mohl zajistit mocný artefakt. Trpasličí archeolog MacGuffin ví, kde je, a tak je unesen. Ještě předtím, než ho ale odvezou na mocnou horu, na které stojí hrad, kde ho uvězní, na sebe upozorní u elfky a gnóma, kterému předá prsten s tím, že ho musí předat mocnému arcimágovi na hradě, který bude vědět, co dál dělat. Jenže už dostat se k němu bude velké dobrodružství. A ano, může to působit na první pohled všelijak, ale příběh a jeho průběh je opravdu hodně fajn.
Líbilo se mi, jak hra nebyla kdoví jak náročná. Plnění jednotlivých úkolů bylo vlastně poměrně intuitivní a dávalo logiku. Sem tam se objevila nějaká minihra, která na obtížnosti notně přidávala. Pokud jste se ale přes ní dostali, příběhově jste dál postupovali opět poměrně pohodlně, což se mi líbilo. Žádné velké záseky. Většinou se hra aktuálně odvíjí na ploše několika obrazovek. S mezerníkem si můžete vždy prohlídnout aktivní místa a jakmile něco uděláte, aktivita zmizí, takže to Vám hraní dost usnadní a ušetří to neustálé opakování stejných dialogů.
Herně tedy není co vytknout. Navíc hra i hezky vypadá. Jak Němci kolem sebe mají plno malebných městeček a vesniček, ze kterých historicky čerpali například i bratři Grimmové, tak se tu setkáte s hezkým fantasy středověkým prostředím s hrázděnými domy, vtipnými dialogy, které často naráží i na ikonické filmové, ale i herní série a příjemnou hudbu, která se do podobně laděné hry naprosto hodí.
Takže celkově vzato, The Book of Unwritten Tales je naprosto klasická fantasy adventura takového toho klasičtějšího, až pohádkovějšího, ražení. Nebál bych se jí přirovnat třeba ke slavné sérii Deponia. Když bude příležitost, moc rád se pustím i do dalších dílů. Pokud máte adventury a fantasy rádi, byla by škoda tento kousek vynechat.
The Book of Unwritten Tales je totiž naprosto vzorová fantasy adventura se vším všudy. Hezká přesně tak, jak si u fantasy adventury představujete a v podstatě vzhledově naprosto v pohodě hratelná i sedmnáct let po vydání (původní hra je z roku 2009). I když, co je v posledních sedmnácti letech u adventur za věk, že? Skoro žádný. To herní prostředí se vzhledově lámalo úplně v jiné době, a navíc návrat k jednoduchosti a malebnosti je speciálně u dnešních adventur více než běžný. Takže ano. Když to zkrátím, byl jsem zde naprosto spokojen.
Ve hře si postupně zahrajete za tři (v podstatě čtyři) postavy. Elfka Ivo, gńom Wilbur a dobrodruh Nate + takovej divnej blekotající bubák. Všichni tři (čtyři) jsou naprosto rozdílní a ke všem se dostane dobrodružství vlastně čirou náhodou. Čarodějnice totiž prahne po moci a tu by ji mohl zajistit mocný artefakt. Trpasličí archeolog MacGuffin ví, kde je, a tak je unesen. Ještě předtím, než ho ale odvezou na mocnou horu, na které stojí hrad, kde ho uvězní, na sebe upozorní u elfky a gnóma, kterému předá prsten s tím, že ho musí předat mocnému arcimágovi na hradě, který bude vědět, co dál dělat. Jenže už dostat se k němu bude velké dobrodružství. A ano, může to působit na první pohled všelijak, ale příběh a jeho průběh je opravdu hodně fajn.
Líbilo se mi, jak hra nebyla kdoví jak náročná. Plnění jednotlivých úkolů bylo vlastně poměrně intuitivní a dávalo logiku. Sem tam se objevila nějaká minihra, která na obtížnosti notně přidávala. Pokud jste se ale přes ní dostali, příběhově jste dál postupovali opět poměrně pohodlně, což se mi líbilo. Žádné velké záseky. Většinou se hra aktuálně odvíjí na ploše několika obrazovek. S mezerníkem si můžete vždy prohlídnout aktivní místa a jakmile něco uděláte, aktivita zmizí, takže to Vám hraní dost usnadní a ušetří to neustálé opakování stejných dialogů.
Herně tedy není co vytknout. Navíc hra i hezky vypadá. Jak Němci kolem sebe mají plno malebných městeček a vesniček, ze kterých historicky čerpali například i bratři Grimmové, tak se tu setkáte s hezkým fantasy středověkým prostředím s hrázděnými domy, vtipnými dialogy, které často naráží i na ikonické filmové, ale i herní série a příjemnou hudbu, která se do podobně laděné hry naprosto hodí.
Takže celkově vzato, The Book of Unwritten Tales je naprosto klasická fantasy adventura takového toho klasičtějšího, až pohádkovějšího, ražení. Nebál bych se jí přirovnat třeba ke slavné sérii Deponia. Když bude příležitost, moc rád se pustím i do dalších dílů. Pokud máte adventury a fantasy rádi, byla by škoda tento kousek vynechat.
Machinarium