"Hey you! Stop there!"
Tenhle pokřik by se mohl ihned zařadit mezi top xx videoherních hlášek před smrtí. Každý, kdo tuhle hru hrál, si ho pamatuje a ví, co většinou následovalo. Ano, vaše smrt. Pak jste pravděpodobně klikli buď na restart, nebo hru ukončili pomocí ALT+F4. A ukončit jste možná chtěli i existenci samotných vývojářů.
Ale teď už přímo ke hře. Vyberu první misi a hurá, jdu na ně! Před každou misí vás uvítá briefing, kde je hráči vysvětleno co má udělat, kde jsou stráže apod. Podobně jako v Hidden & Dangerous. Ovšem po několika misích si začnete všímat jistých paradoxů.
Zastřelíte hlídače, jehož skon vidělo dalších několik kolegů? Nic. Hopsáte si jak Mario kousek od vojáka, který vskutku nehlídá zeleninu někde v Albertu, ale střeží vojenský komplex? Nevšimne si vás. Jste mu totálně u prdele. Ono celkově pracovní morálka, přesněji umělá inteligence, je v této hře dosti podivná. Jindy se projdete kolem budovy. Cápci uvnitř ihned vědí, že jste to vy a instantně se na vás seběhnou. Nebo narazíte na snajpra, oproti kterému je i Vasilij Zajcev naprostý břídil. Jak tohle všechno vypadá v praxi?
Velmi dlouho můžete hrou procházet jak nůž máslem. Budete si říkat, že vojáci jsou trochu kognitivně pomalejší a že nechápete, kde se bere ona "vysoká obtížnost" (obtížnost JDE mimochodem snížit). Stačí však, aby uběhla chvilka a hned začnete proklínat celou hru, vývojáře a možná i z frustrace zbušíte svého mladšího sourozence. Psychicky si budete připadat jak na horské dráze a po období herní nirvány přijde vždy tvrdá rána, kdy vás hra klepne přes prsty. S určitým cvikem a pár opakovanými průchody se však dá pokořit, protože je ve svém jádru dost jednoduchá. Dalo by se říct, že si stačí pamatovat rozmístění nepřátel a jejich trasy a máte z 95% vyhráno.
Stealth mechaniky jsou z dnešního pohledu silně zastaralé. Například chybí stíny, indikátor (ne)viditelnosti atd. Nepřátelé pak mají klasicky dva režimy chování. Buď střežím objekt a o hráči nevím, nebo "ALARM!, ALARM!".
Oproti dnešním hrám tady Project IGI působí už poměrně stroze. Někomu paradoxně tahle jednoduchost může vyhovovat. Nemusíte nic vyrábět, házet šutry k odlákání stráží apod. Ironií pak je, že v mnoha ohledech působí primitivní IGI více uvěřitelně, než moderní produkce. Tam je to všude metr vysoká tráva a na každém kroku povalujíc se prázdné flašky. Co si však vývojáři mohli odpustit je respawn nepřátel. Už tenkrát mi to neskutečně lezlo na nervy.
Pokud jde o samotné mise, tak většinou spočívají v tom, že se musíte někam infiltrovat, něco čmajznout, zničit apod. V jedné misi budete dokonce odstřelovačkou chránit své kamarády (dle mého názoru nejslabší z celé hry),
zatímco v jiných je to víceméně klasická střílečka, kde stealth postup ani nejde aplikovat.
V případě lokací se nejčastěji budete pohybovat po všemožných vojenských základnách, jednou navštívíte i vlakové nádraží, menší vesnici atd. a v posledních misích se podíváte i do podzemí. Osobně jsem si nejvíc oblíbil Eagle's Nest II. Celá úroveň díky hradbám působí dost velkolepě.
Bohužel při průchodu budete nezřídka zažívat silný pocit déjà vu. Napříč misemi se neustále recyklují již mnohokrát použité assety. Přes tento nedostatek však musím říci, že jednotlivé komplexy jsou co do hratelnosti poměrně zábavnými hřišti, kde se hráč může vyřádit. Napomáhá tomu i absence ukládání. Podle mě se jedná o správné rozhodnutí, protože to nutí hráče se chovat obezřetněji. A o to v taktické/stealth střílečce jde. A ani nejsem schopen spočítat, kolikrát jsem byl díky absenci checkpointů napnutý jako struna.
Teď k tomu jak se samotná hra vůbec ovládá. Řekl bych velmi obstojně. Netrpí syndromem mnoha stealth her, kde charakter neumí pořádně střílet, nebo má směšně málo nábojů a je tak nucen používat chladné zbraně atd. Až na jednu misi (kde nesmíte spustit alarm), se lze hrou prostřílet pěkně v Rambo stylu. Pokud přitom nechcípnete. Střílení mi tehdy přišlo dost dobré. Líbil se mi zvuk AKčka, nebo když střelíte enemáka brokovnicí, tak ho to krásně odhodí dozadu. Snad jen střelba z Dragunovu mohla být zpracována lépe. Pro dnešního hráče bude největším problémem nejspíše uzamknutí na 30 FPS. V tehdejší době mi to však vůbec nevadilo. Nikdy jsem při hraní neměl pocit, že se hra seká, nebo že trpím na dlouhé prodlevy. Vlastně si myslím, že tenhle fetiš mít co nejvíc FPS přišel s dobou, kdy si každý druhý hráč začal instaloval FRAPS a jiné měřiče. Ale to jsem odbočil.
Pokud jde o hudbu, tak ta mi vždycky přišla fajn. Nikdy jsem ji nevypínal, protože krásně dokreslovala atmosféru a mise bez ní byly takové nijaké. Soundtrack však není situační, takže ta stejná skladba vám bude hrát ve smyčce po celou dobu dané mise a je jedno jak daleko jste postoupili, nebo jestli hučí alarm, či nikoli. Mně to však nikdy nevadilo.
A to by snad mělo být všechno...
Sakra, na příběh jsem úplně zapomněl. Tak stručně. Máte zamezit globální zkáze. Nebo tak nějak. Prostě klasická rovnice "padouši" a "jádro" rovná se "zachraňme svět". Postavy jsou nepřekvapivě naprosto černobílé a ani k jedné si nevytvoříte bližší vztah. Tam kde James Bond nebo ta buchta z The Operative: No One Lives Forever měli charisma, tady je hlavní protagonista jen panák bez charakteru co plní rozkazy. Asi jako Claude Speed z GTA 3. Akorát umí mluvit.
Když bych nakonec to shrnul, tak se jedná o obstojnou stealth a taktickou hru ze staré školy. Z moderních titulů je mu asi nejvíce podobná série Sniper: Ghost Warrior. Dnešního hráče může absence moderních prvků frustrovat a hru po chvíli nejspíše odloží. Komu však nedělá problém hrát podobně říznuté hry z tohoto období (ba je přímo vyhledává), tak se bude pravděpodobně královsky bavit.
70/100 tehdy
50/100 dnes
Tenhle pokřik by se mohl ihned zařadit mezi top xx videoherních hlášek před smrtí. Každý, kdo tuhle hru hrál, si ho pamatuje a ví, co většinou následovalo. Ano, vaše smrt. Pak jste pravděpodobně klikli buď na restart, nebo hru ukončili pomocí ALT+F4. A ukončit jste možná chtěli i existenci samotných vývojářů.
Ale teď už přímo ke hře. Vyberu první misi a hurá, jdu na ně! Před každou misí vás uvítá briefing, kde je hráči vysvětleno co má udělat, kde jsou stráže apod. Podobně jako v Hidden & Dangerous. Ovšem po několika misích si začnete všímat jistých paradoxů.
Zastřelíte hlídače, jehož skon vidělo dalších několik kolegů? Nic. Hopsáte si jak Mario kousek od vojáka, který vskutku nehlídá zeleninu někde v Albertu, ale střeží vojenský komplex? Nevšimne si vás. Jste mu totálně u prdele. Ono celkově pracovní morálka, přesněji umělá inteligence, je v této hře dosti podivná. Jindy se projdete kolem budovy. Cápci uvnitř ihned vědí, že jste to vy a instantně se na vás seběhnou. Nebo narazíte na snajpra, oproti kterému je i Vasilij Zajcev naprostý břídil. Jak tohle všechno vypadá v praxi?
Velmi dlouho můžete hrou procházet jak nůž máslem. Budete si říkat, že vojáci jsou trochu kognitivně pomalejší a že nechápete, kde se bere ona "vysoká obtížnost" (obtížnost JDE mimochodem snížit). Stačí však, aby uběhla chvilka a hned začnete proklínat celou hru, vývojáře a možná i z frustrace zbušíte svého mladšího sourozence. Psychicky si budete připadat jak na horské dráze a po období herní nirvány přijde vždy tvrdá rána, kdy vás hra klepne přes prsty. S určitým cvikem a pár opakovanými průchody se však dá pokořit, protože je ve svém jádru dost jednoduchá. Dalo by se říct, že si stačí pamatovat rozmístění nepřátel a jejich trasy a máte z 95% vyhráno.
Stealth mechaniky jsou z dnešního pohledu silně zastaralé. Například chybí stíny, indikátor (ne)viditelnosti atd. Nepřátelé pak mají klasicky dva režimy chování. Buď střežím objekt a o hráči nevím, nebo "ALARM!, ALARM!".
Oproti dnešním hrám tady Project IGI působí už poměrně stroze. Někomu paradoxně tahle jednoduchost může vyhovovat. Nemusíte nic vyrábět, házet šutry k odlákání stráží apod. Ironií pak je, že v mnoha ohledech působí primitivní IGI více uvěřitelně, než moderní produkce. Tam je to všude metr vysoká tráva a na každém kroku povalujíc se prázdné flašky. Co si však vývojáři mohli odpustit je respawn nepřátel. Už tenkrát mi to neskutečně lezlo na nervy.
Pokud jde o samotné mise, tak většinou spočívají v tom, že se musíte někam infiltrovat, něco čmajznout, zničit apod. V jedné misi budete dokonce odstřelovačkou chránit své kamarády (dle mého názoru nejslabší z celé hry),
zatímco v jiných je to víceméně klasická střílečka, kde stealth postup ani nejde aplikovat.
V případě lokací se nejčastěji budete pohybovat po všemožných vojenských základnách, jednou navštívíte i vlakové nádraží, menší vesnici atd. a v posledních misích se podíváte i do podzemí. Osobně jsem si nejvíc oblíbil Eagle's Nest II. Celá úroveň díky hradbám působí dost velkolepě.
Bohužel při průchodu budete nezřídka zažívat silný pocit déjà vu. Napříč misemi se neustále recyklují již mnohokrát použité assety. Přes tento nedostatek však musím říci, že jednotlivé komplexy jsou co do hratelnosti poměrně zábavnými hřišti, kde se hráč může vyřádit. Napomáhá tomu i absence ukládání. Podle mě se jedná o správné rozhodnutí, protože to nutí hráče se chovat obezřetněji. A o to v taktické/stealth střílečce jde. A ani nejsem schopen spočítat, kolikrát jsem byl díky absenci checkpointů napnutý jako struna.
Teď k tomu jak se samotná hra vůbec ovládá. Řekl bych velmi obstojně. Netrpí syndromem mnoha stealth her, kde charakter neumí pořádně střílet, nebo má směšně málo nábojů a je tak nucen používat chladné zbraně atd. Až na jednu misi (kde nesmíte spustit alarm), se lze hrou prostřílet pěkně v Rambo stylu. Pokud přitom nechcípnete. Střílení mi tehdy přišlo dost dobré. Líbil se mi zvuk AKčka, nebo když střelíte enemáka brokovnicí, tak ho to krásně odhodí dozadu. Snad jen střelba z Dragunovu mohla být zpracována lépe. Pro dnešního hráče bude největším problémem nejspíše uzamknutí na 30 FPS. V tehdejší době mi to však vůbec nevadilo. Nikdy jsem při hraní neměl pocit, že se hra seká, nebo že trpím na dlouhé prodlevy. Vlastně si myslím, že tenhle fetiš mít co nejvíc FPS přišel s dobou, kdy si každý druhý hráč začal instaloval FRAPS a jiné měřiče. Ale to jsem odbočil.
Pokud jde o hudbu, tak ta mi vždycky přišla fajn. Nikdy jsem ji nevypínal, protože krásně dokreslovala atmosféru a mise bez ní byly takové nijaké. Soundtrack však není situační, takže ta stejná skladba vám bude hrát ve smyčce po celou dobu dané mise a je jedno jak daleko jste postoupili, nebo jestli hučí alarm, či nikoli. Mně to však nikdy nevadilo.
A to by snad mělo být všechno...
Sakra, na příběh jsem úplně zapomněl. Tak stručně. Máte zamezit globální zkáze. Nebo tak nějak. Prostě klasická rovnice "padouši" a "jádro" rovná se "zachraňme svět". Postavy jsou nepřekvapivě naprosto černobílé a ani k jedné si nevytvoříte bližší vztah. Tam kde James Bond nebo ta buchta z The Operative: No One Lives Forever měli charisma, tady je hlavní protagonista jen panák bez charakteru co plní rozkazy. Asi jako Claude Speed z GTA 3. Akorát umí mluvit.
Když bych nakonec to shrnul, tak se jedná o obstojnou stealth a taktickou hru ze staré školy. Z moderních titulů je mu asi nejvíce podobná série Sniper: Ghost Warrior. Dnešního hráče může absence moderních prvků frustrovat a hru po chvíli nejspíše odloží. Komu však nedělá problém hrát podobně říznuté hry z tohoto období (ba je přímo vyhledává), tak se bude pravděpodobně královsky bavit.
70/100 tehdy
50/100 dnes
Pro: Kosení nepřátel je pořád zábavné, zvuky, hudba, intra k misím.
Proti: AI, lock na 30 FPS, málo assetů, respawn nepřátel, stealth (z dnešního pohledu).