Survival hry nejsou zrovna mým oblíbeným žánrem. Na Subnauticu jsem však slyšel celou řadu pozitivních ohlasů a tak jsem zkusil překousnout můj strach z plavání pod vodou, kterým trochu trpím již od setkání s krokodýlem v prvním Tomb Raideru, hru si pořídil a zkusil rozehrát. A začátek byl trochu rozporuplný.
V prvé řadě jsem byl uchvácen grafickým zpracováním. Celý podvodní svět vypadá vskutku nádherně a živě. Spousta rostlin, roztomilých malých rybiček, tajuplných jeskyní, atd. Prostě nádhera. Pozdější setkání s nepříliš přátelskými podvodními živočichy už tak nádherné teda nebylo. Při potápění do větších hloubek a prozkoumáváním různých jeskyní, kde je potřeba si svítit, pak dobře vyniká i částečná ponurost, což hodně dobře tvoří atmosféru hry.
Ale zpět na začátek. Při prozkoumávání nejbližšího okolí mého záchranného modulu jsem začal tak nějak přemýšlet, co vlastně asi tak musím dělat, abych se dokázal zachránit. Po chvíli jsem pochopil, jak se dá vyrábět vybavení a to, že hledání a těžba nejrůznějších surovin bude mou hlavní činnosti ve hře. Postupně přišel stres z nedostatku potravin a vody, než jsem se naučil odchytávat ty správné ryby. Potom bylo potřeba se potápět do větších hloubek a s tím přišel stres z nedostatku kyslíku v kombinaci se stresem z neznáma a výše zmíněného stresu ze setkání s neznámou a hlavně agresivnější faunou. To vše vyvažovalo napětí při prozkoumávání nejrůznějších vraků ponorek a základen a scanování všeho možného, co bych mohl později sám replikovat. S tím pak přišel zase stres z nedostatku vzácnějších zdrojů.
A později přišla ta nejvíce zábavná část a to stavění základny a dopravních prostředků. Postupně jsem si "vymazlil" základnu všemi možnými místnostmi a zařízeními. Hlavně jsem ocenil akvárium pro množení rybiček a nabíječku baterií, což potlačilo můj další stres z docházející energie. Když došlo k neočekávanému překročení nosnosti a zatopení základny, lekl jsem se, že jsem o základnu přišel, ale naštěstí to šlo opravit. Velkým milníkem bylo postavení obří ponorky Cyclops potřebné k ponoru do největších hloubek. Ale to přineslo další stres v podobě těžkopádného ovládání a poškozování při nárazech. Ne nadarmo záznamy říkaly, že na její ovládání jsou potřeba minimálně 3 lidi.
Na závěr jsem si nechal nezvykle hlavní příběh. Ani ne proto, že by byl nějak nudný, právě naopak. Prostě všechno to prozkoumávání a stavění mě prostě hodně bavilo a tak jsem se k němu obvykle vracel až když nebylo co dál prozkoumávat či vyrábět. Asi nejzajímavější scénou byl pokus o moji záchranu, když došlo na sestřelení evakuační lodě obří tajemnou zbraní. Pozdější prozkoumávání základen v největších hlubinách pak bylo také dost napínavé. Jen to hledání správných ingrediencí pro finální látku pro líhnutí vajíček bylo dosti nudné. Plus se mi také stalo, že jsem po vyléčení a deaktivaci planetární zbraně nevěděl, co dělat. Často je totiž snadné něco minout a přesně to se mi stalo v tomto případě. Při prozkoumávání ztroskotané lodi Aurora jsem si myslel, že se přes jedny krabice už nedá dostat dál a později jsem tomu již nevěnoval pozornost. A právě kvůli tomu jsem se nedostal ke kajutám posádky a nezískal plány na únikovou raketu Neptun. Hra mi pak nijak nenaznačovala, kde bych měl hledat a tak jsem musel další postup hledat na internetu.
Jak už bylo výše několikrát zmíněno, hraní bylo pro mě poněkud stresující. Ale všechen ten stres byl tak nějak pozitivní a vedl k velmi dobré zábavě. Strachu z plavání pod vodou ve hrách jsem se asi stále nezbavil, ale i tak jsem si Subnauticu užil plnými doušky.
V prvé řadě jsem byl uchvácen grafickým zpracováním. Celý podvodní svět vypadá vskutku nádherně a živě. Spousta rostlin, roztomilých malých rybiček, tajuplných jeskyní, atd. Prostě nádhera. Pozdější setkání s nepříliš přátelskými podvodními živočichy už tak nádherné teda nebylo. Při potápění do větších hloubek a prozkoumáváním různých jeskyní, kde je potřeba si svítit, pak dobře vyniká i částečná ponurost, což hodně dobře tvoří atmosféru hry.
Ale zpět na začátek. Při prozkoumávání nejbližšího okolí mého záchranného modulu jsem začal tak nějak přemýšlet, co vlastně asi tak musím dělat, abych se dokázal zachránit. Po chvíli jsem pochopil, jak se dá vyrábět vybavení a to, že hledání a těžba nejrůznějších surovin bude mou hlavní činnosti ve hře. Postupně přišel stres z nedostatku potravin a vody, než jsem se naučil odchytávat ty správné ryby. Potom bylo potřeba se potápět do větších hloubek a s tím přišel stres z nedostatku kyslíku v kombinaci se stresem z neznáma a výše zmíněného stresu ze setkání s neznámou a hlavně agresivnější faunou. To vše vyvažovalo napětí při prozkoumávání nejrůznějších vraků ponorek a základen a scanování všeho možného, co bych mohl později sám replikovat. S tím pak přišel zase stres z nedostatku vzácnějších zdrojů.
A později přišla ta nejvíce zábavná část a to stavění základny a dopravních prostředků. Postupně jsem si "vymazlil" základnu všemi možnými místnostmi a zařízeními. Hlavně jsem ocenil akvárium pro množení rybiček a nabíječku baterií, což potlačilo můj další stres z docházející energie. Když došlo k neočekávanému překročení nosnosti a zatopení základny, lekl jsem se, že jsem o základnu přišel, ale naštěstí to šlo opravit. Velkým milníkem bylo postavení obří ponorky Cyclops potřebné k ponoru do největších hloubek. Ale to přineslo další stres v podobě těžkopádného ovládání a poškozování při nárazech. Ne nadarmo záznamy říkaly, že na její ovládání jsou potřeba minimálně 3 lidi.
Na závěr jsem si nechal nezvykle hlavní příběh. Ani ne proto, že by byl nějak nudný, právě naopak. Prostě všechno to prozkoumávání a stavění mě prostě hodně bavilo a tak jsem se k němu obvykle vracel až když nebylo co dál prozkoumávat či vyrábět. Asi nejzajímavější scénou byl pokus o moji záchranu, když došlo na sestřelení evakuační lodě obří tajemnou zbraní. Pozdější prozkoumávání základen v největších hlubinách pak bylo také dost napínavé. Jen to hledání správných ingrediencí pro finální látku pro líhnutí vajíček bylo dosti nudné. Plus se mi také stalo, že jsem po vyléčení a deaktivaci planetární zbraně nevěděl, co dělat. Často je totiž snadné něco minout a přesně to se mi stalo v tomto případě. Při prozkoumávání ztroskotané lodi Aurora jsem si myslel, že se přes jedny krabice už nedá dostat dál a později jsem tomu již nevěnoval pozornost. A právě kvůli tomu jsem se nedostal ke kajutám posádky a nezískal plány na únikovou raketu Neptun. Hra mi pak nijak nenaznačovala, kde bych měl hledat a tak jsem musel další postup hledat na internetu.
Jak už bylo výše několikrát zmíněno, hraní bylo pro mě poněkud stresující. Ale všechen ten stres byl tak nějak pozitivní a vedl k velmi dobré zábavě. Strachu z plavání pod vodou ve hrách jsem se asi stále nezbavil, ale i tak jsem si Subnauticu užil plnými doušky.
