Kdysi dávno, když jsem byl ještě skalním fanouškem Sonica, jsem si oblíbil skladbu „His World“, jež pochází právě z nechvalně známé Sonic hry z roku 2006, přezdívané Sonic 2K6. Tehdy pro mě byla myšlenka pořízení PlayStationu 3 absolutně nemyslitelná a ke hře jsem se dostal až o mnoho let později. Trailery slibovaly velkou, epickou hru podkreslenou pompézním příběhem, tudíž jsem se těšil, co nakonec předvede. Byla to chyba?
První příběhová linie se týká zejména Sonica a jeho klasických parťáků, Tailse a Knucklese. Příběh začíná únosem princezny Elise zákeřným Dr. Eggmanem, který má v plánu zneužít její skryté moci - „plamenů zkázy“ schopných zničit celý svět a přeměnit jej v horoucí peklo. A to samozřejmě Sonic, ani nikdo další z jeho přátel (i zdánlivých nepřátel) nechce a proto je mise jasná - zachránit princeznu a... nezískat tedy půl království, ale spasit svět. Přestože jsem to podal takto jednoduše, je to na poměry Sonica dost solidní příběh se silnou základnou, ačkoliv zde opět inscenuje Eggman jako (dočasný) hlavní záporák, který si pro sebe utrhává o něco drsnější a temnější roli, než je zvykem.
Herní úrovně mění styly a cíle. Jednou se člověk musí dostat z jednoho konce na druhý a podruhé třeba dohání vlak, jemuž hrozí exploze. O toto vše se stará Sonic, jemuž občas pomůže Tails a zřídkakdy Knuckles. Všichni tři se liší svými schopnostmi. Sonic klasicky rychle běhá a nepřátele může drtit víceméně jen náskoky. Tails zase létá a jeho útok na nepřátele spočívá v poněkud podivném házení svazků prstenů, které v normálním případě člověk sbírá. Knuckles dokáže plachtit vzduchem, šplhat po zdech a drtit nepřátele pěstmi, kterými je může i dočasně omráčit. Úrovně se někdy rozdělí na části, jimiž prochází jeden po druhém, aby se společnými silami dokázali dostat dál. Bohužel to není o přímé spolupráci jako v Sonic Heroes, což by dělalo hru o dost zajímavější. Figuruje tu nicméně ještě princezna Elise, která nefunguje jen co by cíl Eggmanových neustálých únosů, ale aby taky dala ruku k dílu a pomohla hlavně Sonicovi se dostat přes mnoho jinak bez ní nepřekonatelných překážek. Hratelnost se tím rozšiřuje o až roztomile vyhlížející Elise v Sonicově náruči, se kterou se přes tento na první pohled k boji nevhodný stav vydává skrz zákeřné úrovně plné vražedných robotů. Abych nezapomněl, je tu taky jeden hodně výrazný prvek, který mně osobně přišel naprosto úžasný - ano, cestování časem. Nejen tady, ale i v příběhu ostatních se podíváme jak do nepříliš veselé vzdálené budoucnosti, tak i do minulosti. Jak je to možné? Odpovědí je síla chaosových smaragdů.
Abych se posunul k první lehce negativní části, hned zmíním ovládání. Ano, právě ovládání je jedním z největších kazů hry. Postava Sonica se neovládá vůbec dobře, protože stačí jen malý pohyb páčkou a lítá ze strany na stranu jak zběsilý. Toto se nehodí převážně nad různými propastmi, kde hraje roli každý centimetr. Tailsovo létání není o nic motornější, naopak je opravdu těžké vychytat směr jeho letu. Knuckles měl z trojice nejmenší problémy a kromě nezvyklého zrychlení při plachtění se ovládal vcelku snesitelně.
Druhou příběhovou část si krade Shadow. S ním se Sonic setkává už ve svém příběhu, ale až zde dostává prostor. Shadow je se společnicí Rouge vyslán agentem G.U.N. do Eggmanovy základny, aby odhalil jeho plány. Nicméně se brzy setkává s Mephilem, ztělesněnou temnotou blízce připomínající Shadowovo stínové dvojče. Mephilovou motivací je jediné - vypustit plameny zkázy a zničit svět. Tedy stejný cíl, jako má i Eggman? Ne tak úplně.
Kampaň začíná akčně a byť má Shadow schopnosti velice podobné těm Sonicovým, neběhá tak rychle, lépe se tedy ovládá a nepřátele může navíc drtit silnými kopanci. Rouge připomíná Knucklese - plachtí, leze po stěnách, ale útočí vrháním bomb (klidně deseti najednou), nebo lepením výbušnin na zdi, které po kontaktu s nepřítelem explodují. Shadow a Rouge mají jakožto správní agenti a špioni k dispozici špičkové vybavení, jako je řada vozidel, či plavidel. Lze využít auta střílejícího rakety, bohužel dost těžce ovladatelné motorky, nebo vznášedla, které projede vodu i souš. Úrovně se přizpůsobují stylu postav, takže klasické doběhnutí z bodu A do bodu B obohatí třeba hledání tří klíčů k odemčení cesty vpřed. Shadowova kampaň se částečně propojuje s tou Silverovou, za kterého si zde také zahrajeme a využijeme jeho telekinetických schopností. Ale o něm budu dost mluvit ve vlastním odstavci. Abych to shrnul, jde o nevyladěnější kampaň z celé hry, s překvapivě temným podtextem, nejméně krkolomnými částmi a opravdu zajímavým závěrem.
Předposlední kampaň se zaměřuje na Silvera, pocházejícího ze vzdálené budoucnosti, již burcuje peklo způsobené plameny zkázy. Se společnicí Blaze má za úkol porazit Ibise - ohromnou lávovou stvůru ztělesňující samotné plameny zkázy. Jenže aby toho docílili, musí se vydat do minulosti, kde je Silver Mephilem přesvědčen o tom, že za celou tragédii bude moct Sonic. No, je jasné, že Sonic by ani omylem nerozpoutal konec světa. A nastupuje klasická cesta za pravdou a poznáním, jak se věci doopravdy mají. S možná tím nejneveselejším zakončením vůbec.
Silver ovládá schopnost telekineze, takže jeho útoky staví na chycení nejbližšího předmětu a mrštění jim proti nepřátelům. Nejneohrabanější a nejkrkolomnější schopnost z celé hry! Bohužel jsem v době hraní přehlédl možnost nepřátele paralyzovat, také s nimi házet, a tyto ukrutné interakce si tedy o dost zjednodušit. Kromě telekineze je tu dočasná levitace, se kterou je třeba nakládat rozumně a hlídat si měřidlo nabití schopnosti, především nad propastmi. Nezapomenu především na jednu oblast, kde bylo třeba pomocí Silverovy síly dostat do cíle velkou kulečníkovou kouli, kdy každý úder této kouli ubral jeden život a jakmile došly, explodovala. No a protože byly všude okolo díry, kterými tato koule často propadala, u této části jsem ve spojení s neohrabaností Silverových schopností strávil neskutečně frustrující množství času. Blaze je oproti němu velice akčně založená, může skákat do velké výšky a útočit plamennou rotací. Provalí se totiž, že i ona je jako Elise urozené krve a má v sobě tedy zapečetěné plameny zkázy. Jenže přichází háček - její útoky jsou zjevně nedostatečně otestované, protože jakmile se útokem netrefí, nelze ji ovládat, zasekne se v pohybu a v mžiku slítne třeba dolů ze skály. Tuto nevyladěnou dvojici doplňuje sem tam i postava Amy, která oplývá dočasnou neviditelností a k útoku využívá svého obřího kladiva (paradoxně použitelnějšího, než co jsou všechny Silverovy schopnosti).
Po dohrání třech kampaní se odemkne takzvaná „finální epizoda“, která ze začátku působí trochu na sílu, ale ukáže se, že bez ní by se rozhodně příběh neuzavřel a zasekl se v pomyslné smyčce nezabranitelného neštěstí. Nejtěžší úroveň celé hry střídá trochu nesmyslný závěrečný souboj, ale velice uspokojivé příběhové zakončení, které mě tehdy na notnou chvíli uvedlo do mírné paralýzy.
Jde o překvapivě dlouhou hru, která je příběhem i postavami bohatě provázaná a dostává se tak na všechno i na všechny. Obtížnost je dost vrtkavá, některé souboje s vůdci jsou trochu tuhé, jiné se dají sfouknout do pár sekund, u dalších si člověk láme hlavu, co má vlastně udělat. Děj není nijak komplexní, ale snadno pochopitelný a podle mě jde o jeden z vůbec nejlepších, co dosud Sonicovy hry poskytly. Prostředí nabízí bohaté motivy, kdy zavítáme nejen na ikonickou slunečnou pláž, ale i do starověkých ruin, zničeného města ve vzdálené budoucnosti, různých laboratoří, roklin, bortícího se středověkého hradu, nebo samotného jádra sopky. Tady hra rozhodně nestrádá, je rozmanitá a svěží. Ústředím je hlavní město Soleanna, které je spojkou celého dějství a osudů. Nabízí se možnost průzkumu, běhání po střechách, nákupu nových schopností ve specializovaných obchodech, nebo plnění řady vedlejších misí. Ty rozdávají lidé okolo a jejich účel se liší zbarvenými otazníky nad jejich hlavami. Žlutí poskytnou jen nějakou bezvýznamnou informaci, oranžoví člověka naopak nasměrují k modrým, kteří teprve zahájí nějakou vedlejší misi. Tam jde o klasické vybití nepřátel, záchrana, ochrana, chytání zloděje, běh za autem, nebo dokonce hádanky a jiné logické úlohy. Ty dostává především Shadow a jde třeba o to, že má člověk rozbít krabice v určité sekvenci, jíž si musí nejprve zapamatovat. Či jsou tu i hrátky z druhou dimenzí a odhadem počtu krabic postavených na sobě. Stereotyp nehrozí, nápady fungují a baví. Interakce s obyvateli města jsou navíc někdy i docela vtipné (např. když jeden strážný plánoval, kam zajde s přítelkyní, až se vše špatné skončí, kdy z něj nakonec vypadlo, že by si ji nejdřív měl najít).
Zpracování není kdo ví jak úchvatné, přesto není o celkem pěkné detaily nouze. Překvapilo mě použití „reálné“ fyziky některých objektů, která bohužel fungovala i na prsteny. Když náhodou z postavy vyletěly, stačil přítomný výbuch a rozprášilo je to všude okolo. Filmové sekvence byly často renderované a vypadaly velice slušně. O hudbě ani není řeč, ta zůstává výborná, hlavně má oblíbená titulní „His World“, nebo předělávka konečné znělky ze S3&K. O audiovizuálním vyžití se mluvit dá.
Teď ale dáme dohromady veškerá negativa. Ačkoliv hra vítězí příběhově, nápadem a rozmanitostí, padá na technické stránce. Asi tou nejhorší chybou, či nedostatkem, je načítání. Někdo by si mohl říct, proč by vadilo načítání mezi úrovněmi? Není to jen mezi nimi, ale i v případě, že člověk vezme třeba vedlejší misi. Tam to probíhá tak, že se na někoho promluví, přijme se mise, následuje načítání. Pak ten samý člověk na tom samém místě řekne třeba jen větu navíc, ve které vysvětlí, o co jde a zase načítání, po kterém teprve mise začne. No a takhle to je u všeho. Nedej bože, aby člověk misí neprošel- potom ho čekalo několikanásobné načítání, které bohužel netrvá jen pár vteřin, ale i klidně do čtvrt minuty. Úplně zbytečné a nesmyslné, tohle soudruzi ze Sonic Teamu nevychytali.
Druhým největším negativem je kamera, která je doslova příšerná. Ovládat se sice dá pravou analogovou páčkou, ale je vertikálně invertovaná a navíc dost pomalá. Jednou člověk nevidí před sebe, jindy ani za sebe, protože se kamera zamkne. A hlavně, když je třeba zamířit třeba pomocí Silverovy schopnosti, dokud prostě není nepřítel přesně před postavou, tak to střílí všude možně, jen ne do něj. Dalo se to sice obejít resetem kamery pomocí R1, která se nastavila dle směru, kterým byla postava natočena, ale stačila třeba jen stěna mezi a opět nebylo nic vidět.
Třetím, bronzovým negativem, je bohužel ovládání, které je strašně neohrabané a jak jsem zmínil už u Sonica, čím rychlejší postava, tím větší šance, že jen malý pohyb páčkou způsobí nemalou patálii. Nemluvě o zasekávání se hlavně při jízdě na prkně, či při dopadu na jistá místa (třeba na koleje). Jen těžko se na to zvyká a je jasné, že tohle tvůrci vychytali až v Sonic Generations, protože v Sonic Adventure jde o víceméně úplně to samé a hru to akorát ztěžuje. Zde to bylo ale proti zmíněnému SA o několik stupňů horší.
Bramborovou medaili za čtvrté místo v nedostatcích bych udělil hlavně v pozdějších částech hry nestabilní snímkové frekvenci, která v mnoha okamžicích způsobovala nechtěný zpomalený pohyb. A to i při probíhání Soleannou, kde byly věci víceméně statické a nic moc se neměnilo.
I přes četná negativa a frustraci jsem si hru užil na maximum. Příběh mě vtáhl do děje jak nic, že jsem přešel prvotní negativní pocity z hratelnosti a dokonce v tom všem místy až rozbitém balastu našel kouzlo - všechno vztekání a žalozpěvy se staly nedílnou součástí několika večerů, jež jsem hraním Sonica 2K6 strávil. Je škoda, jak hra dopadla, protože je očividně nedokončená a spíchnutá horkou jehlou, aby se nerozpadla a dala se vůbec dohrát. Mohl to být revoluční titul skutečně oslavující Sonicovo 15leté výročí a ne něco, co si získalo extrémně špatnou pověst a k čemu se ani někteří vývojáři a tvůrci raději vůbec nehlásí. Ale jak říkám, já se přes to přenesl, hru dohrál a rozhodně ji nemůžu ani v nejmenším nenávidět. Navíc šlo o první hru, po které jsem si řekl, že pořízení PS3 nebyla chyba.
První příběhová linie se týká zejména Sonica a jeho klasických parťáků, Tailse a Knucklese. Příběh začíná únosem princezny Elise zákeřným Dr. Eggmanem, který má v plánu zneužít její skryté moci - „plamenů zkázy“ schopných zničit celý svět a přeměnit jej v horoucí peklo. A to samozřejmě Sonic, ani nikdo další z jeho přátel (i zdánlivých nepřátel) nechce a proto je mise jasná - zachránit princeznu a... nezískat tedy půl království, ale spasit svět. Přestože jsem to podal takto jednoduše, je to na poměry Sonica dost solidní příběh se silnou základnou, ačkoliv zde opět inscenuje Eggman jako (dočasný) hlavní záporák, který si pro sebe utrhává o něco drsnější a temnější roli, než je zvykem.
Herní úrovně mění styly a cíle. Jednou se člověk musí dostat z jednoho konce na druhý a podruhé třeba dohání vlak, jemuž hrozí exploze. O toto vše se stará Sonic, jemuž občas pomůže Tails a zřídkakdy Knuckles. Všichni tři se liší svými schopnostmi. Sonic klasicky rychle běhá a nepřátele může drtit víceméně jen náskoky. Tails zase létá a jeho útok na nepřátele spočívá v poněkud podivném házení svazků prstenů, které v normálním případě člověk sbírá. Knuckles dokáže plachtit vzduchem, šplhat po zdech a drtit nepřátele pěstmi, kterými je může i dočasně omráčit. Úrovně se někdy rozdělí na části, jimiž prochází jeden po druhém, aby se společnými silami dokázali dostat dál. Bohužel to není o přímé spolupráci jako v Sonic Heroes, což by dělalo hru o dost zajímavější. Figuruje tu nicméně ještě princezna Elise, která nefunguje jen co by cíl Eggmanových neustálých únosů, ale aby taky dala ruku k dílu a pomohla hlavně Sonicovi se dostat přes mnoho jinak bez ní nepřekonatelných překážek. Hratelnost se tím rozšiřuje o až roztomile vyhlížející Elise v Sonicově náruči, se kterou se přes tento na první pohled k boji nevhodný stav vydává skrz zákeřné úrovně plné vražedných robotů. Abych nezapomněl, je tu taky jeden hodně výrazný prvek, který mně osobně přišel naprosto úžasný - ano, cestování časem. Nejen tady, ale i v příběhu ostatních se podíváme jak do nepříliš veselé vzdálené budoucnosti, tak i do minulosti. Jak je to možné? Odpovědí je síla chaosových smaragdů.
Abych se posunul k první lehce negativní části, hned zmíním ovládání. Ano, právě ovládání je jedním z největších kazů hry. Postava Sonica se neovládá vůbec dobře, protože stačí jen malý pohyb páčkou a lítá ze strany na stranu jak zběsilý. Toto se nehodí převážně nad různými propastmi, kde hraje roli každý centimetr. Tailsovo létání není o nic motornější, naopak je opravdu těžké vychytat směr jeho letu. Knuckles měl z trojice nejmenší problémy a kromě nezvyklého zrychlení při plachtění se ovládal vcelku snesitelně.
Druhou příběhovou část si krade Shadow. S ním se Sonic setkává už ve svém příběhu, ale až zde dostává prostor. Shadow je se společnicí Rouge vyslán agentem G.U.N. do Eggmanovy základny, aby odhalil jeho plány. Nicméně se brzy setkává s Mephilem, ztělesněnou temnotou blízce připomínající Shadowovo stínové dvojče. Mephilovou motivací je jediné - vypustit plameny zkázy a zničit svět. Tedy stejný cíl, jako má i Eggman? Ne tak úplně.
Kampaň začíná akčně a byť má Shadow schopnosti velice podobné těm Sonicovým, neběhá tak rychle, lépe se tedy ovládá a nepřátele může navíc drtit silnými kopanci. Rouge připomíná Knucklese - plachtí, leze po stěnách, ale útočí vrháním bomb (klidně deseti najednou), nebo lepením výbušnin na zdi, které po kontaktu s nepřítelem explodují. Shadow a Rouge mají jakožto správní agenti a špioni k dispozici špičkové vybavení, jako je řada vozidel, či plavidel. Lze využít auta střílejícího rakety, bohužel dost těžce ovladatelné motorky, nebo vznášedla, které projede vodu i souš. Úrovně se přizpůsobují stylu postav, takže klasické doběhnutí z bodu A do bodu B obohatí třeba hledání tří klíčů k odemčení cesty vpřed. Shadowova kampaň se částečně propojuje s tou Silverovou, za kterého si zde také zahrajeme a využijeme jeho telekinetických schopností. Ale o něm budu dost mluvit ve vlastním odstavci. Abych to shrnul, jde o nevyladěnější kampaň z celé hry, s překvapivě temným podtextem, nejméně krkolomnými částmi a opravdu zajímavým závěrem.
Předposlední kampaň se zaměřuje na Silvera, pocházejícího ze vzdálené budoucnosti, již burcuje peklo způsobené plameny zkázy. Se společnicí Blaze má za úkol porazit Ibise - ohromnou lávovou stvůru ztělesňující samotné plameny zkázy. Jenže aby toho docílili, musí se vydat do minulosti, kde je Silver Mephilem přesvědčen o tom, že za celou tragédii bude moct Sonic. No, je jasné, že Sonic by ani omylem nerozpoutal konec světa. A nastupuje klasická cesta za pravdou a poznáním, jak se věci doopravdy mají. S možná tím nejneveselejším zakončením vůbec.
Silver ovládá schopnost telekineze, takže jeho útoky staví na chycení nejbližšího předmětu a mrštění jim proti nepřátelům. Nejneohrabanější a nejkrkolomnější schopnost z celé hry! Bohužel jsem v době hraní přehlédl možnost nepřátele paralyzovat, také s nimi házet, a tyto ukrutné interakce si tedy o dost zjednodušit. Kromě telekineze je tu dočasná levitace, se kterou je třeba nakládat rozumně a hlídat si měřidlo nabití schopnosti, především nad propastmi. Nezapomenu především na jednu oblast, kde bylo třeba pomocí Silverovy síly dostat do cíle velkou kulečníkovou kouli, kdy každý úder této kouli ubral jeden život a jakmile došly, explodovala. No a protože byly všude okolo díry, kterými tato koule často propadala, u této části jsem ve spojení s neohrabaností Silverových schopností strávil neskutečně frustrující množství času. Blaze je oproti němu velice akčně založená, může skákat do velké výšky a útočit plamennou rotací. Provalí se totiž, že i ona je jako Elise urozené krve a má v sobě tedy zapečetěné plameny zkázy. Jenže přichází háček - její útoky jsou zjevně nedostatečně otestované, protože jakmile se útokem netrefí, nelze ji ovládat, zasekne se v pohybu a v mžiku slítne třeba dolů ze skály. Tuto nevyladěnou dvojici doplňuje sem tam i postava Amy, která oplývá dočasnou neviditelností a k útoku využívá svého obřího kladiva (paradoxně použitelnějšího, než co jsou všechny Silverovy schopnosti).
Po dohrání třech kampaní se odemkne takzvaná „finální epizoda“, která ze začátku působí trochu na sílu, ale ukáže se, že bez ní by se rozhodně příběh neuzavřel a zasekl se v pomyslné smyčce nezabranitelného neštěstí. Nejtěžší úroveň celé hry střídá trochu nesmyslný závěrečný souboj, ale velice uspokojivé příběhové zakončení, které mě tehdy na notnou chvíli uvedlo do mírné paralýzy.
Jde o překvapivě dlouhou hru, která je příběhem i postavami bohatě provázaná a dostává se tak na všechno i na všechny. Obtížnost je dost vrtkavá, některé souboje s vůdci jsou trochu tuhé, jiné se dají sfouknout do pár sekund, u dalších si člověk láme hlavu, co má vlastně udělat. Děj není nijak komplexní, ale snadno pochopitelný a podle mě jde o jeden z vůbec nejlepších, co dosud Sonicovy hry poskytly. Prostředí nabízí bohaté motivy, kdy zavítáme nejen na ikonickou slunečnou pláž, ale i do starověkých ruin, zničeného města ve vzdálené budoucnosti, různých laboratoří, roklin, bortícího se středověkého hradu, nebo samotného jádra sopky. Tady hra rozhodně nestrádá, je rozmanitá a svěží. Ústředím je hlavní město Soleanna, které je spojkou celého dějství a osudů. Nabízí se možnost průzkumu, běhání po střechách, nákupu nových schopností ve specializovaných obchodech, nebo plnění řady vedlejších misí. Ty rozdávají lidé okolo a jejich účel se liší zbarvenými otazníky nad jejich hlavami. Žlutí poskytnou jen nějakou bezvýznamnou informaci, oranžoví člověka naopak nasměrují k modrým, kteří teprve zahájí nějakou vedlejší misi. Tam jde o klasické vybití nepřátel, záchrana, ochrana, chytání zloděje, běh za autem, nebo dokonce hádanky a jiné logické úlohy. Ty dostává především Shadow a jde třeba o to, že má člověk rozbít krabice v určité sekvenci, jíž si musí nejprve zapamatovat. Či jsou tu i hrátky z druhou dimenzí a odhadem počtu krabic postavených na sobě. Stereotyp nehrozí, nápady fungují a baví. Interakce s obyvateli města jsou navíc někdy i docela vtipné (např. když jeden strážný plánoval, kam zajde s přítelkyní, až se vše špatné skončí, kdy z něj nakonec vypadlo, že by si ji nejdřív měl najít).
Zpracování není kdo ví jak úchvatné, přesto není o celkem pěkné detaily nouze. Překvapilo mě použití „reálné“ fyziky některých objektů, která bohužel fungovala i na prsteny. Když náhodou z postavy vyletěly, stačil přítomný výbuch a rozprášilo je to všude okolo. Filmové sekvence byly často renderované a vypadaly velice slušně. O hudbě ani není řeč, ta zůstává výborná, hlavně má oblíbená titulní „His World“, nebo předělávka konečné znělky ze S3&K. O audiovizuálním vyžití se mluvit dá.
Teď ale dáme dohromady veškerá negativa. Ačkoliv hra vítězí příběhově, nápadem a rozmanitostí, padá na technické stránce. Asi tou nejhorší chybou, či nedostatkem, je načítání. Někdo by si mohl říct, proč by vadilo načítání mezi úrovněmi? Není to jen mezi nimi, ale i v případě, že člověk vezme třeba vedlejší misi. Tam to probíhá tak, že se na někoho promluví, přijme se mise, následuje načítání. Pak ten samý člověk na tom samém místě řekne třeba jen větu navíc, ve které vysvětlí, o co jde a zase načítání, po kterém teprve mise začne. No a takhle to je u všeho. Nedej bože, aby člověk misí neprošel- potom ho čekalo několikanásobné načítání, které bohužel netrvá jen pár vteřin, ale i klidně do čtvrt minuty. Úplně zbytečné a nesmyslné, tohle soudruzi ze Sonic Teamu nevychytali.
Druhým největším negativem je kamera, která je doslova příšerná. Ovládat se sice dá pravou analogovou páčkou, ale je vertikálně invertovaná a navíc dost pomalá. Jednou člověk nevidí před sebe, jindy ani za sebe, protože se kamera zamkne. A hlavně, když je třeba zamířit třeba pomocí Silverovy schopnosti, dokud prostě není nepřítel přesně před postavou, tak to střílí všude možně, jen ne do něj. Dalo se to sice obejít resetem kamery pomocí R1, která se nastavila dle směru, kterým byla postava natočena, ale stačila třeba jen stěna mezi a opět nebylo nic vidět.
Třetím, bronzovým negativem, je bohužel ovládání, které je strašně neohrabané a jak jsem zmínil už u Sonica, čím rychlejší postava, tím větší šance, že jen malý pohyb páčkou způsobí nemalou patálii. Nemluvě o zasekávání se hlavně při jízdě na prkně, či při dopadu na jistá místa (třeba na koleje). Jen těžko se na to zvyká a je jasné, že tohle tvůrci vychytali až v Sonic Generations, protože v Sonic Adventure jde o víceméně úplně to samé a hru to akorát ztěžuje. Zde to bylo ale proti zmíněnému SA o několik stupňů horší.
Bramborovou medaili za čtvrté místo v nedostatcích bych udělil hlavně v pozdějších částech hry nestabilní snímkové frekvenci, která v mnoha okamžicích způsobovala nechtěný zpomalený pohyb. A to i při probíhání Soleannou, kde byly věci víceméně statické a nic moc se neměnilo.
I přes četná negativa a frustraci jsem si hru užil na maximum. Příběh mě vtáhl do děje jak nic, že jsem přešel prvotní negativní pocity z hratelnosti a dokonce v tom všem místy až rozbitém balastu našel kouzlo - všechno vztekání a žalozpěvy se staly nedílnou součástí několika večerů, jež jsem hraním Sonica 2K6 strávil. Je škoda, jak hra dopadla, protože je očividně nedokončená a spíchnutá horkou jehlou, aby se nerozpadla a dala se vůbec dohrát. Mohl to být revoluční titul skutečně oslavující Sonicovo 15leté výročí a ne něco, co si získalo extrémně špatnou pověst a k čemu se ani někteří vývojáři a tvůrci raději vůbec nehlásí. Ale jak říkám, já se přes to přenesl, hru dohrál a rozhodně ji nemůžu ani v nejmenším nenávidět. Navíc šlo o první hru, po které jsem si řekl, že pořízení PS3 nebyla chyba.
Titanfall 2