Biohazard 7 je splněný sen.
Vyrostl jsem na jednohlasně dabované VHS Evil Dead, cenil její makabrální a drastický odstín, než se změnila od druhého filmu v sebeshazující kult, a u texaských masakrů, kde vliv na sedmý Biohazard vyvěrá z pokračování z roku 1986, zejména co do psychotického veselí a zinscenování murder party vyšinutým rodinným kruhem.
Těmito inspiracemi Biohazard 7 přetéká a je jejich nečekaně důstojným herním ekvivalentem. Nadto je dítětem doby, kdy na obzoru poletovali zlí duchové her jako P.T. a Allison Road, ve všech pádech se skloňovalo slovo zkušenost a sahalo se po nejvyhrocenější imerzivitě; toho se tu dočkáme ve vší přepjatosti, ať už při prolézání opuštěného domu, brodění zaplaveným sklepem, nebývale surové brzké kontaktní konfrontaci, kde dojde k odmršťování, probodnutí končetin, přišpendlení šroubovákem a amputaci, následnému přišití, na něž zakrátko naváže infarktové utkání v aréně, kde do těch probodnutých a přišitých rukou připadne řetězová pila. Tahle dýchavičná, z vlastních očí prožitá etuda si nezaslouží kritickou připomínku.
Narativní konzultant a scenárista byl Richard Pearsey z F.E.A.R. a jeho zásah je znát nejspíše v tom nejlepším: ani důlní šachty požitek nedrtí, jak bych si z takového tendenčního zasazení předem myslel.
Zároveň je Biohazard 7 vytržením ze snu.
Ačkoliv hra jako rejuvenace série funguje bez větších přešlapů, zrovna příslušnost k sérii, u níž bylo na můj vkus vždy potřeba odpouštět, subjektivně zážitek ruinuje. Práce s inventářem a bednou zásob, neohrabané pozdější souboje, příběh a rozhovory hlásící se ke kořenům Biohazardu, stejně jako situace, do nichž je naskriptovaným chováním avatara dosazen, mě nutily pro veškerý zbytečný opruz obracet oči v sloup.
Námět není nepodobný Silent Hill 2, ale postrádá jakoukoliv intimitu či emocionální podněty. Mia je otravná a chování postav, mimo krvežíznivé třeštění, kdy dává smysl a baví, bylo úplně na hlavu: je sice poměrně působivé, jak skrze Zoe – ostrůvek naděje, milou a ano, přitažlivou holku –, postupné rozkrývání tajemství a přídavky do příběhu vrahů vnikají lidské okolnosti, jimiž je lze zhlédnout jakožto oběti zavlečené do katastrofické souhry událostí (jejichž zaslouženým vrcholem je End of Zoe). Nikdy to však nevynikne s plnou pompou a brakovost Biohazard nezapře.
Za sebe říkám, že herně to nejskvělejší předvedl teaser Beginning Hour. Dodatek End of Zoe je hřejivou tečkou a katarzí.
Vyrostl jsem na jednohlasně dabované VHS Evil Dead, cenil její makabrální a drastický odstín, než se změnila od druhého filmu v sebeshazující kult, a u texaských masakrů, kde vliv na sedmý Biohazard vyvěrá z pokračování z roku 1986, zejména co do psychotického veselí a zinscenování murder party vyšinutým rodinným kruhem.
Těmito inspiracemi Biohazard 7 přetéká a je jejich nečekaně důstojným herním ekvivalentem. Nadto je dítětem doby, kdy na obzoru poletovali zlí duchové her jako P.T. a Allison Road, ve všech pádech se skloňovalo slovo zkušenost a sahalo se po nejvyhrocenější imerzivitě; toho se tu dočkáme ve vší přepjatosti, ať už při prolézání opuštěného domu, brodění zaplaveným sklepem, nebývale surové brzké kontaktní konfrontaci, kde dojde k odmršťování, probodnutí končetin, přišpendlení šroubovákem a amputaci, následnému přišití, na něž zakrátko naváže infarktové utkání v aréně, kde do těch probodnutých a přišitých rukou připadne řetězová pila. Tahle dýchavičná, z vlastních očí prožitá etuda si nezaslouží kritickou připomínku.
Narativní konzultant a scenárista byl Richard Pearsey z F.E.A.R. a jeho zásah je znát nejspíše v tom nejlepším: ani důlní šachty požitek nedrtí, jak bych si z takového tendenčního zasazení předem myslel.
Zároveň je Biohazard 7 vytržením ze snu.
Ačkoliv hra jako rejuvenace série funguje bez větších přešlapů, zrovna příslušnost k sérii, u níž bylo na můj vkus vždy potřeba odpouštět, subjektivně zážitek ruinuje. Práce s inventářem a bednou zásob, neohrabané pozdější souboje, příběh a rozhovory hlásící se ke kořenům Biohazardu, stejně jako situace, do nichž je naskriptovaným chováním avatara dosazen, mě nutily pro veškerý zbytečný opruz obracet oči v sloup.
Námět není nepodobný Silent Hill 2, ale postrádá jakoukoliv intimitu či emocionální podněty. Mia je otravná a chování postav, mimo krvežíznivé třeštění, kdy dává smysl a baví, bylo úplně na hlavu: je sice poměrně působivé, jak skrze Zoe – ostrůvek naděje, milou a ano, přitažlivou holku –, postupné rozkrývání tajemství a přídavky do příběhu vrahů vnikají lidské okolnosti, jimiž je lze zhlédnout jakožto oběti zavlečené do katastrofické souhry událostí (jejichž zaslouženým vrcholem je End of Zoe). Nikdy to však nevynikne s plnou pompou a brakovost Biohazard nezapře.
Za sebe říkám, že herně to nejskvělejší předvedl teaser Beginning Hour. Dodatek End of Zoe je hřejivou tečkou a katarzí.
Call of Duty: Black Ops III