Nostalgická nota hraje v této hře mému srdci na city. Ano, jedná se o jednu z prvních smažeb, které jsme s kámoši hráli, když jsme byly ještě nevystudovaná ucha. A přišlo nám to drsné a super cool. Ne, že bychom rozuměli, ale tak nějak jsme si domysleli, že Duke bude super alfa samec, co bojuje za záchranu... světa? Žen?

V časech dospělích jsem si tedy řekl: "Sakra, pojďme si to tedy dohrát a zhodnotit kvality této hry." A samozřejmě, jak to tak u těchto her bývá, nadšení nebylo tak velké, jako tehdy očima malého chlapce.

Duke je stále super drsnej hláškující stroj, a teď dokonce i rozumím tomu, co říká. Dvojsmysly jsou úsměvné a hezky si hrají s jazykem. I to, že životy se měří v egu, a když vás soupeř zraní, hlavní postava ztrácí ego, to je vlastně taky hezké. Duke dokáže i reagovat na to, když neustále umírá. A střílí se tam docela dost, to je pravda.

Co ovšem již nezestárlo dobře, jsou mechaniky, potažmo rychlost a přesnost systému. V posledních levelech, ve vesmíru, mě skoro dohnala k slzám frustrace snaha udělat dvojskok. Systém měl odezvu zcela náhodnou; někdy se dvojskok povedl, jindy ne. Stejně tak dopady na pohyblivé plošiny byly vcelku náhodné a pokud Duke dopadl na plošinu jedoucí dolů, poskakoval jak tajtrlík a nebyl schopen udělat nic. Kromě umření pomocí laseru, to mu šlo dobře. Systém je zkrátka nepřesný a pomalý. A také kamera moc daleko nevidí, soupeř vás ale vidí velmi dobře i za pohledem kamery. Takže když už procházíte level poněkolikáté, prostě střílíte naslepo, protože víte, že se tam ten raketomet někde schovává.

Jako oddechovka hra slouží a zároveň neslouží dobře. Slouží v tom, že příběh je primitivní a střílení je vcelku uspokojivé. Neslouží v tom, že zastaralý systém je opravdu frustrující, a pod pojmem frustrující si oddech nepředstavuji.