V komentáři k Black Flag jsem před pár lety zmiňoval, že jsem se na čtyřku Assassin's Creed těšil už při vydání a hned po něm jsem si ji náramně užil. Série v té době patřila mezi mé absolutní srdcovky. Zvládala opakovaně psát skvělé postavy a památné konflikty v minulosti, neustále napínat s dějem v přítomnosti a spolehlivě zabavit gameplayem. Neměl jsem tedy důvod se před vydáním netěšit na Unity. Tehdy jsem dokonce věnoval jedny své webgarden webové stránky novinkám ohledně jeho vývoje.
Během vydání mě zklamalo zjištění, že Unity nezvládnu spustit kvůli stáří rodinného počítače. A protože se celé roky situace neměnila (notebook pro školu taky výkonem neohromí), časem jsem se spokojil se zhlédnutím let's playe. Napoprvé mi Unity pod rouškou hypu přišlo v pohodě stravitelné. Napodruhé po průchodu sérií v roce 2019 jsem už příliš spokojený nebyl. Až letos jsem dostal příležitost udělat si ze hry vlastní zážitky. Smutné je, že se od těch z let's playe téměř neliší.
Hlavní rozdíl mezi spuštěním Unity v roce 2014 a 2023 jsou bugy. Za dobu hraní jsem se nepotkal vůbec s žádným. Pryč je padání skrz mapu, bugování se do lidí i pohledy pod kůži postav, kterými se ve své době hra proslavila nejvíce.
Gameplay se ale nezměnil a jeho zvláštní rozhodnutí byla zřejmě zamýšlená, nikoliv nedomyšlená. Z pro mě nepochopitelného důvodu se Ubisoft rozhodl z jeho základní kostry odstranit pár (pro poslední dva díly) naprosto esenciálních gameplayových mechanik a ničím je nenahradit. Pryč je pískání z úkrytů, a koho zajímá, že z nich teď nepřátelé nejdou lákat, i když to občas vedlejší cíle vyžadují. Pryč je lidský štít, a proč by mělo záležet, jestli se jde nějak krýt před střelami nepřátel, když jde z boje prostě utéct. A pryč je hlavně řetězení útoků, které, pravda, dělalo z hratelného asasína místy neporazitelného boha, ale zároveň bránilo frustracím. Těm tentokrát Ubisoft naopak ještě dopomohl zvýšeným počtem nepřátel v každé misi a přesunutím většiny z nich do interiérů, kde prostě nejde dělat triky z dvojky a Brotherhoodu.
Plynulost gameplaye pak zhoršuje aktualizovaný parkur s komplet novými animacemi a mechanikami. Pro mnohé zřejmě z nějakého důvodu nejlepší v sérii, pro mě naopak absolutní postrach série. Arno neběhá, Arno se kolíbá. Arno neskáče, Arno lítá přes půlku obrazovky. Arno se neumí trefit na žádný objekt (několikrát neskočí ani do sena z vyhlídky, ale místo toho si vybere tyčku vedle a chcípne), dokonce nevleze do okna ani při opakovaném tisknutí tlačítka pro příkaz. Arno neumí dělat absolutně nic sám, aniž bych mu to nařídil třetím tlačítkem. Odsouhlasit se musí každé lezení a každý skok přes střechy. A sice uznávám, že i v mnoha lepších dílech série mělo ovládání své mouchy a leveldesign mu často podkopával nohy, viz například nechvalně známé asasínské hrobky ve dvojce, ale nikdy to pro mě nezabíjelo zážitek tak silně jako tady. Když pak slyším, že pro někoho byl Unity v rámci parkuru revoluční a pokrokový, nestačím se divit.
Špatný zážitek z hraní by mohl spolehlivě zachránit dobrý příběh. Ze začátku dokonce vypadá skvěle. V současnosti asasíni hledají nového Mudrce pomocí animu v revoluční Francii prostřednictvím nic netušícího hráče jedné z her Absterga. V minulosti nacházíme sirotka Arna, který nevědomky objevuje asasínskou minulost a je konfrontován templářem v podobě své lásky z dětství. Lámat se začne někde kolem šesté sekvence z dvanácti, jakmile se Ezio vycvičí. Začne systematické vraždění templářů bez osobnosti dokonale porovnatelné k zážitku z vůbec prvního dílu. Ke konci ho trošku zvedne svou přítomností zajímavá Elise, přesto si nemůžu pomoct, k Arnovi má hrozně mdlý vztah. Arno samotný začne v průběhu hraní čím dál víc působit jako pouhá kopie Ezia ze dvojky. Vůbec nejhorší částí příběhu je asasínské bratrstvo, tentokrát plné starých pasivních páprdů, kteří sedí, posílají politikům dopisy a dávají Arnovi rozkazy. V akci je mimo vašeho cvičícího Belleca nikdy neuvidíte. Současnost se přestane posouvat a jen na pár minut vykoukne jednou za několik sekvencí. I přes stagnující kvalitu však naděje zabíjí až úplný konec. S Templářským velmistrem a hledaným Mudrcem v jedné osobě se střetnete v bossfightu. Křičí po vás stereotypní, v sérii stokrát slyšené templářské pohnutky. Elise se úplně zbytečně, byť příběhově nevyhnutelně, vrhne do sebevražedného náběhu. Mudrc je zabit, bez stopy pohřben a velechytrý Arno (odkdy?!) vše vyřešil tak, že celé Unity na linku v současnosti nemá sebemenší dopad. Právě zde totiž Ubisoft poprvé vyslechl věčně protivné mudrlantství hráčů, že "přece ta současnost je úplně zbytečná a totálně nudná".
Jediným opravdovým kladem je otevřený svět, který by mě za jiných podmínek bavilo probíhat. Návrat k jednomu městu v kampani potěší a Paříž byla zpracována opravdu nádherně, od architektury jednotlivých domků až po vyhlídky na celé město. Po ulicích navíc chodí a běhá neuvěřitelné množství NPC, které městu dodávají život. Narážíte tak na davy očekávající popravu, jednotlivce nesoucí hlavy na kůlu, prodavače novin (detailně zpracovaných!), zloděje, kriminálníky a spoustu dalšího. Pomáhá i kreativní způsob využití věcí na mapě v misích, třeba jako prostředky k infiltraci, odvedení pozornosti nebo klidně zabití cíle. Na můj vkus mělo město ale až příliš mnoho nedůležitých vedlejších aktivit navrstvených moc blízko u sebe. Nemáte tak motivaci odběhnout si otevřít truhlu, když jich po cestě k hlavnímu questu potkáte ještě několik. Půlka mapy i na konci zůstává v rámci příběhu nevyužitá, šlo to tedy rozvrstvit trochu lépe.
Multiplayerové mise jen zmíním, protože jsem hlavně singleplayerový hráč, který příliš nemusí zahrnování multiplayeru do singleplayerové kampaně (i kdyby jen jako odbočkové mise, které se ale počítají do 100% dokončení hry), a tak jsem je jen krátce vyzkoušel. Jsou dost dobře zpracované a potěší, že má většina vlastní propracované cutscény i objektivy. Neduhy singleplayeru se ale vztahují i na ně.
Jako celek je pro mě Unity zklamáním, které mě odradilo od zkoušení dalších Assassin's Creed na vlastní pěst. Byl jsem zvědavý, jestli bude hraní Unity zábavnější než sledování, ale není tomu tak. A protože mě z dalších dílů opravdu zaujal jen Origins, asi jen budu čekat na to, jestli se Ubisoftu nějak povede sérii ukočírovat k uspokojivému konci, a pak se k ní třeba vrátím. A vzhledem k zakončení Valhally a konceptu Mirage to možná ani nebude trvat tak dlouho...
Během vydání mě zklamalo zjištění, že Unity nezvládnu spustit kvůli stáří rodinného počítače. A protože se celé roky situace neměnila (notebook pro školu taky výkonem neohromí), časem jsem se spokojil se zhlédnutím let's playe. Napoprvé mi Unity pod rouškou hypu přišlo v pohodě stravitelné. Napodruhé po průchodu sérií v roce 2019 jsem už příliš spokojený nebyl. Až letos jsem dostal příležitost udělat si ze hry vlastní zážitky. Smutné je, že se od těch z let's playe téměř neliší.
Hlavní rozdíl mezi spuštěním Unity v roce 2014 a 2023 jsou bugy. Za dobu hraní jsem se nepotkal vůbec s žádným. Pryč je padání skrz mapu, bugování se do lidí i pohledy pod kůži postav, kterými se ve své době hra proslavila nejvíce.
Gameplay se ale nezměnil a jeho zvláštní rozhodnutí byla zřejmě zamýšlená, nikoliv nedomyšlená. Z pro mě nepochopitelného důvodu se Ubisoft rozhodl z jeho základní kostry odstranit pár (pro poslední dva díly) naprosto esenciálních gameplayových mechanik a ničím je nenahradit. Pryč je pískání z úkrytů, a koho zajímá, že z nich teď nepřátelé nejdou lákat, i když to občas vedlejší cíle vyžadují. Pryč je lidský štít, a proč by mělo záležet, jestli se jde nějak krýt před střelami nepřátel, když jde z boje prostě utéct. A pryč je hlavně řetězení útoků, které, pravda, dělalo z hratelného asasína místy neporazitelného boha, ale zároveň bránilo frustracím. Těm tentokrát Ubisoft naopak ještě dopomohl zvýšeným počtem nepřátel v každé misi a přesunutím většiny z nich do interiérů, kde prostě nejde dělat triky z dvojky a Brotherhoodu.
Plynulost gameplaye pak zhoršuje aktualizovaný parkur s komplet novými animacemi a mechanikami. Pro mnohé zřejmě z nějakého důvodu nejlepší v sérii, pro mě naopak absolutní postrach série. Arno neběhá, Arno se kolíbá. Arno neskáče, Arno lítá přes půlku obrazovky. Arno se neumí trefit na žádný objekt (několikrát neskočí ani do sena z vyhlídky, ale místo toho si vybere tyčku vedle a chcípne), dokonce nevleze do okna ani při opakovaném tisknutí tlačítka pro příkaz. Arno neumí dělat absolutně nic sám, aniž bych mu to nařídil třetím tlačítkem. Odsouhlasit se musí každé lezení a každý skok přes střechy. A sice uznávám, že i v mnoha lepších dílech série mělo ovládání své mouchy a leveldesign mu často podkopával nohy, viz například nechvalně známé asasínské hrobky ve dvojce, ale nikdy to pro mě nezabíjelo zážitek tak silně jako tady. Když pak slyším, že pro někoho byl Unity v rámci parkuru revoluční a pokrokový, nestačím se divit.
Špatný zážitek z hraní by mohl spolehlivě zachránit dobrý příběh. Ze začátku dokonce vypadá skvěle. V současnosti asasíni hledají nového Mudrce pomocí animu v revoluční Francii prostřednictvím nic netušícího hráče jedné z her Absterga. V minulosti nacházíme sirotka Arna, který nevědomky objevuje asasínskou minulost a je konfrontován templářem v podobě své lásky z dětství. Lámat se začne někde kolem šesté sekvence z dvanácti, jakmile se Ezio vycvičí. Začne systematické vraždění templářů bez osobnosti dokonale porovnatelné k zážitku z vůbec prvního dílu. Ke konci ho trošku zvedne svou přítomností zajímavá Elise, přesto si nemůžu pomoct, k Arnovi má hrozně mdlý vztah. Arno samotný začne v průběhu hraní čím dál víc působit jako pouhá kopie Ezia ze dvojky. Vůbec nejhorší částí příběhu je asasínské bratrstvo, tentokrát plné starých pasivních páprdů, kteří sedí, posílají politikům dopisy a dávají Arnovi rozkazy. V akci je mimo vašeho cvičícího Belleca nikdy neuvidíte. Současnost se přestane posouvat a jen na pár minut vykoukne jednou za několik sekvencí. I přes stagnující kvalitu však naděje zabíjí až úplný konec. S Templářským velmistrem a hledaným Mudrcem v jedné osobě se střetnete v bossfightu. Křičí po vás stereotypní, v sérii stokrát slyšené templářské pohnutky. Elise se úplně zbytečně, byť příběhově nevyhnutelně, vrhne do sebevražedného náběhu. Mudrc je zabit, bez stopy pohřben a velechytrý Arno (odkdy?!) vše vyřešil tak, že celé Unity na linku v současnosti nemá sebemenší dopad. Právě zde totiž Ubisoft poprvé vyslechl věčně protivné mudrlantství hráčů, že "přece ta současnost je úplně zbytečná a totálně nudná".
Jediným opravdovým kladem je otevřený svět, který by mě za jiných podmínek bavilo probíhat. Návrat k jednomu městu v kampani potěší a Paříž byla zpracována opravdu nádherně, od architektury jednotlivých domků až po vyhlídky na celé město. Po ulicích navíc chodí a běhá neuvěřitelné množství NPC, které městu dodávají život. Narážíte tak na davy očekávající popravu, jednotlivce nesoucí hlavy na kůlu, prodavače novin (detailně zpracovaných!), zloděje, kriminálníky a spoustu dalšího. Pomáhá i kreativní způsob využití věcí na mapě v misích, třeba jako prostředky k infiltraci, odvedení pozornosti nebo klidně zabití cíle. Na můj vkus mělo město ale až příliš mnoho nedůležitých vedlejších aktivit navrstvených moc blízko u sebe. Nemáte tak motivaci odběhnout si otevřít truhlu, když jich po cestě k hlavnímu questu potkáte ještě několik. Půlka mapy i na konci zůstává v rámci příběhu nevyužitá, šlo to tedy rozvrstvit trochu lépe.
Multiplayerové mise jen zmíním, protože jsem hlavně singleplayerový hráč, který příliš nemusí zahrnování multiplayeru do singleplayerové kampaně (i kdyby jen jako odbočkové mise, které se ale počítají do 100% dokončení hry), a tak jsem je jen krátce vyzkoušel. Jsou dost dobře zpracované a potěší, že má většina vlastní propracované cutscény i objektivy. Neduhy singleplayeru se ale vztahují i na ně.
Jako celek je pro mě Unity zklamáním, které mě odradilo od zkoušení dalších Assassin's Creed na vlastní pěst. Byl jsem zvědavý, jestli bude hraní Unity zábavnější než sledování, ale není tomu tak. A protože mě z dalších dílů opravdu zaujal jen Origins, asi jen budu čekat na to, jestli se Ubisoftu nějak povede sérii ukočírovat k uspokojivému konci, a pak se k ní třeba vrátím. A vzhledem k zakončení Valhally a konceptu Mirage to možná ani nebude trvat tak dlouho...
Svoboda 1945: Liberation
Pro: Paříž a její ulice, crowd eventy, NPC, vícero způsobů řešení mise, některé vedlejší postavy - Elise a Markýz de Sade, propracovanost multiplayeru
Proti: bez některých esenciálních gameplayových mechanik minulých dílů, ovládání, frustrace z leveldesignu, špatný příběh, ve výsledku i zbytečnost dílů pro jednotící linku série, zpracování bratrstva, špatná rozvrstvenost aktivit na mapě, původně bugy