V tandemu hraní adventurní série Space Quest jsem pokročil do čtvrtého dílu – dílu, který je v mnohých ohledech od předchozích dílů jiný a odkazuje na dobu, která od této chvíle pomalu a jistě začala adventury směřovat novým (do té doby neprobádaným) směrem.  

Série Space Quest začínala v 80. letech jako EGA adventura s příkazovým řádkem, kam je třeba vkládat příkazy formou textu. Pro někoho dnes nemyslitelné, pro mnohé tenkrát šok z ručně kreslených barevných (i když jen 16 barev) pozadí a později i standard. Jenže devadesátá léta pokračovala vývojem a objevila pro počítačové hry VGA (256 barev) a plné používání myší. Od té doby už ryzí adventury málo kdy byly v ovládání jiné. Tenkrát to ale bylo něco nového, neobjeveného a podle toho to tak i vypadá.  

Čtvrtý díl se v používání myší (pohyb, akce) vyžívá, což logicky přináší i řadu neduhů. Na první pohled mi ale tento díl nejvíc připomněl dobu, kdy jsem sám prožíval první momenty s hraním série Quest for Glory. Především vizuálně. Pozadí hry je krásně nakreslené, což se teda nedá říct o samotných herních videích a především postavě Rogera Wilca. Ten tu, nevím proč, vypadá v některých momentech jako pologramotná opice a musím říct, že jako jediná postava v oněch videích působil dost k smíchu. To, že jako jediná, mě uvádí v úžas, když se jedná o hlavního hrdinu série, jejichž čtvrtý díl tu zde popisuji. Kromě kresleného VGA prostředí a používání myši, které mnohdy bylo vysloveně k vzteku, když jste se potřebovali ve velkém prostoru orientovat a dostat na konkrétní bod, tu byla ještě jedna změna – a tou je hudba. Hra tu konečně pracuje s výrazným hudebním doprovodem, který už nevyužívá jen zvuky vestavěné zvukové karty starých kompjůtrů, ale pracuje už se širší zvukovou paletou, což je místy docela zábavné, ale místy i dost k vzteku. To rozepíšu dále.  

Hra ve čtvrtém dílu vypráví další dílčí příběh Rogera Wilca, který je pro tentokrát uvězněn v čase. Cestuje zkratkovitě do budoucnosti, bližší budoucnosti, ale i do minulosti. A zde je asi největší kámen úrazu hry. Když pominu příběhovou nepřehlednost, tak zatímco vzdálená budoucnost vysloveně rozčilovala, bližší budoucnost s latexovými děvami byla spíš k smíchu, tak návrat do minulosti vysloveně bavil. Jsou tu tedy naprosto rozdílné pocity v průběhu hraní hry. Jen pro příklad. Hned začátek hry Vás vhodí do vzdálené budoucnosti, hudební podkres je naprosto příšerný, ale vizuál po vzoru H.R. Gigera docela baví. Později bližší budoucnost je spíš hravá a rozverná, což je fajn relax. Tahle nesourodost ale u hry způsobila, že mě místy fakt nebavila a hodně rozčilovala. To především ve finále – nesnáším, když se v adventurách prodírám labyrintem ulic, kde přesný postup značí jedinou správnou cestu. Takových momentů je tu ale několik…  

U čtvrtého dílu série Space Quest je znát, že tu tvůrci pracují s novými herními postupy. Sierra si je nastavila a používala dalších několik let. Je ale znát, že tady s tou kompatibilitou a odladěním ještě dost pracovali. Ve výsledku tu máte ovládání myší, které je občas  dost k vzteku. Stejně tak i nakreslené prostředí je občas krásné a občas hnus. A ne jinak je to u hudby, která je místy rozverná, ale místy trhá uši. Čtvrtý díl této série je tak hodně rozporuplný. Stojí za zahrání, ale…