Už bylo na čase, abych si konečně zahrál nového Crashe.
Herní výzva 2022 – 4. Zvířecí instinkt
Odůvodnění: „Bandicoot“ neboli bandikut, je jeden druh vačnatce.
Na tuhle hru jsem se v herní výzvě těšil asi nejvíce, proto jsem si jí nechal až na konec. Značka Crash Bandicoot má v mém srdci speciální místo, protože se jedná o moje začátky s hrami. Svým způsobem jsem na čtvrtého Crashe čekal skoro celý svůj život. Z původní trilogie mám nahraný pouze druhý a třetí díl, v doprovodu s peckovým závodním dílem (CTR). Hry z generace PS2 a PS3 mě bohužel úplně minuli. K sérii jsem se po tolika letech vrátil až s N.Sane trilogií, kdy jsem konečně dohrál i ten první díl, a připomněl si své oblíbené další dva. Od doby, kdy jsem ale hrál ještě CTR na PS1, uplynulo minimálně 18 let, než jsem si zahrál tohle regulérní pokračování na PS4. Celé 3 generace konzolí jsem si počkal.
Už podle hodnocení je vidět, že mě hra rozhodně nezklamala. Příběh je dostatečně jednoduchý a šílený jako OG hry. Cestuje se časem, a díky tomu se znovu navštíví rozličné lokace a období. V mnoha případech se hra navrací k designu mojí oblíbené Crash 2. Jsou zde rozdvojené cesty a velice mě zahřálo na srdíčku, když se znovu jezdilo na vodním skateboardu nebo ledním medvídkovi.
Tvůrci nelenili a je zde spousta inovací, které obohacují herní zážitek. Nově přítomné masky, které střeží časoprostor, propůjčují Crashovi nebo Coco speciální schopnosti, které tvůrci umí krásně a zároveň záludně využít, ale bavilo mě s nimi hrát. Ještě více mě potěšilo zvýšení počtu hratelných postav o rovnou 3 místa. Tawna, Crashova ex-přítelkyně na mě zbytečně moc vypadá feministicky, ale byla v pohodě napsaná a její úrovně využívali hlavně přitahovacího háku, byli poměrně kreativní. Další postavou je Dingodile, jeden z Crashových nepřátel, ten má z pohledu designu asi nejméně kreativní úrovně, ale ze všech vedlejších postav mě bavil nejvíce, potěšilo mě, jakým stylem byl napsaný a měl super hudební podklad do pozadí. A na závěr starý dobrý Dr. Neo Cortex, Crashův úhlavní nemesis, který se moc nezměnil a chová se tak nějak dle očekávání. Jeho úrovně patří k těm kreativnějším, a to hlavně díky tomu, že nerozdává klasické údery, ale střílí ze zbraně, která přeměňuje nepřátele na plošinku, po které lze vyskákat na požadovaná místa. Ovládal se ale ze všech postav nejhůře, hlavně kvůli jeho absenci dvojitého skoku, kterou jinak mají všechny postavy.
Každá z vedlejších postav má minimálně jednu úroveň v hlavní lince příběhu, ale více jsou využity v bonusových úrovních s názvem „Timeline“. Jedná se o úrovně, které se skládají ze dvou částí. V první části se hraje za jednu z vedlejších postav, a v druhé části se hra přepne zpět do hlavní úrovně, kterou hráč už jednou prošel. Lze říci, že se jedná o odlišný úhel pohledu na události, které se stali v hlavní úrovni, a které kroky jí předcházeli. Po přepnutí zpět do hlavní úrovně, se znovu prochází druhá polovina hlavní úrovně, avšak s odlišným rozpoložením krabic. Více bych ocenil, kdyby se raději celá úroveň soustředila na vedlejší postavu, než jak si takhle tvůrci ulehčili práci, ale aspoň že jsou jinak rozmístěny krabice, a tak se nejedná o takový recyklát.
Největší radost mám ale ze vzpomínkových kazet (Flashback tapes). Ty se nachází v jednotlivých úrovních, a sebrat jdou pouze na první pokus. Pokud hráč jednou zemře, kazeta zmizí a může celou úroveň opakovat. Kazety se nachází nějak ve čtvrtině úrovně a postupně se posouvají dál a dál, spolu s tím se zvyšuje i obtížnost úrovní, aby to nebylo tak jednoduché. Kazety odemykají bonusové úrovně, ve kterých se směřuje pouze doleva nebo doprava a souvisí se sběrem krabic. Krabice jsou lišácky rozmístěné, aby představovalo nemalý problém je všechny sebrat. Zde jsou otestovány hráčovi schopnosti a já rád podléhám podobným testům. Úrovně se odehrávají v roce 1996, a v pozadí jsou slyšet Cortexovi komentáře, zatímco sleduje své testovací subjekty (tedy Crashe nebo Coco). Tvůrci obraz prohnali filtrem, aby to působilo, jako záznam z videokamery, což je celkem super. V pozadí jsou slyšet taky hudební skladby z původní trilogie, což mě nemálo potěšilo.
Další parádou jsou souboje s bossy, které jsou jednoduše koncipované, ale představují nemalou výzvu. Kreativnost se zde tvůrcům nezapře. Co už je škodou, je větší absence Crashových nepřátel. Vyskytují se zde takový čtyři (včetně hlavního N. Tropyho), ale na pár mých oblíbenců se už nedostalo. Na kvalitě to hře ale neubírá.
Na začátku hry jsem si navíc mohl vybrat mezi „moderním“ a „retro“ stylem hry. V moderním stylu se už nehraje na počet životů, a hráč může zemřít nesčetněkrát, aniž by musel opakovat celou úroveň. Retro styl nabízí klasický systém životů, kdy po nasbírání 100 jablíček (wumpa ovoce) získá hráč jeden život do zásoby, a po vypršení všech životů, musí znovu opakovat celou úroveň. Retro je příjemný návrat do minulosti, ale dnes je spíše přežitkem, a hra je hlavně stavěná na moderní styl, proto jsem tedy hrál moderní styl, ale spokojení bych našel i u retro stylu.
Stylizace hry je převzatá z minulé hry tvůrců Toys for Bob, tedy z remaku trilogie Spyra, ze které jsem byl taky hodně nadšený, protože původní trilogie dráčka taky představuje moje herní začátky. Pamatuji si ale, že jsem při oznámení Crashe 4, z grafiky moc nadšený nebyl, ale teď jsem s tím neměl žádný problém, stylizace krásně pasuje na hru. I když, grafická stylizace N.Sane trilogie od Vicarious Visions mi bude nejspíš vždycky bližší.
Technická stránky hry je na základní PS4 naprosto parádní. Nejedná se sice o chod v 60 fps, ale těch 30 je hodně stabilních, pády jsem nezaznamenal. Akorát zamrzí mírný výskyt bugů, kdy se mi jednou přičetly statistiky za 100 % dokončení jedné úrovně, aniž bych jí takhle dokončil. Další bugy jsou spíše vtipné a týkali se nepřátel, nic hrozného naštěstí.
Ještě se vrátím rychle k hratelnosti...jak jsem na začátku zmínil, tak jednotlivé úrovně jsou poměrně rozmanité. Navštíví se pirátská zátoka, pouští post-apo svět, zimní lokace nebo mimozemská loď. Nejedná se o nic extra nového, co by už v sérii dávno nebylo, ale tvůrci to vytvoří dostatečně odlišně a hlavně to pořád baví.
Při plnění úrovní, se za sběr krabic a jablíček po dokončení odemykají drahokamy. Aby hráč dokončil 100 % kompletaci, musí najít všechny krabice a aby to nebylo málo, musí získat všechny krabice v úrovni, aniž by jedinkrát zemřel. Za tenhle úkon se získávají perfektní relikvie. Největší výzva ale přichází ve formě časových výzev, kdy se musí co nejrychleji dohrát jednotlivé úrovně. Pro platinovou trofej je nutné zaběhnout všechny časy na platinovou známku, což je ta nejlepší možná známka, kterou lze získat. A jednoduše řečeno, je to skutečně šílené. Co jsem zkoušel některé úrovně, tak i přes veškerou moji snahu, mi ještě dobrých 10 vteřin a více do platinové známky chybí. Zde bude platinová trofej skutečně zasloužená.
Veškeré úrovně obsahují i tzv. „N.Verted“ mód, kdy se ozrcadlí celá úroveň a obraz se prožene různým filtrem, kdy jednou má hra komiksový nádech, jindy je úplná tma a za pomocí echolokace se hráč orientuje po úrovni. Nápad to není špatný, ale slouží to hlavně k natažení herního času a je to spíše do počtu.
Abych už komentář zakončil, hra se mi jednoduše líbila. Nabídla mi znovu moji oblíbenou klasickou hratelnost, obohatila jí přesně tak akorát o nové mechaniky a předhodila mi více hratelných postav, obzvláště cením postavy ze strany záporáků. Hudba nádherně hraje na nostalgickou notu, a přihodí i něco nového, vlastního. Hra sice má svoje chyby, některé lokace jsou více kreativnější než druhé, ze kterých je lehce cítit, že trochu docházel dech, a taky tu je přepálená náročnost časových výzev, ale nic to nemění na tom, že je to parádní hra a parádní Crash. Doufám, že se někdy dočkám dalšího regulérního pokračování. Tak to by bylo vše...a já se teď jdu snažit o další platinovou trofej.
Herní výzva 2022 – 4. Zvířecí instinkt
Odůvodnění: „Bandicoot“ neboli bandikut, je jeden druh vačnatce.
Na tuhle hru jsem se v herní výzvě těšil asi nejvíce, proto jsem si jí nechal až na konec. Značka Crash Bandicoot má v mém srdci speciální místo, protože se jedná o moje začátky s hrami. Svým způsobem jsem na čtvrtého Crashe čekal skoro celý svůj život. Z původní trilogie mám nahraný pouze druhý a třetí díl, v doprovodu s peckovým závodním dílem (CTR). Hry z generace PS2 a PS3 mě bohužel úplně minuli. K sérii jsem se po tolika letech vrátil až s N.Sane trilogií, kdy jsem konečně dohrál i ten první díl, a připomněl si své oblíbené další dva. Od doby, kdy jsem ale hrál ještě CTR na PS1, uplynulo minimálně 18 let, než jsem si zahrál tohle regulérní pokračování na PS4. Celé 3 generace konzolí jsem si počkal.
Už podle hodnocení je vidět, že mě hra rozhodně nezklamala. Příběh je dostatečně jednoduchý a šílený jako OG hry. Cestuje se časem, a díky tomu se znovu navštíví rozličné lokace a období. V mnoha případech se hra navrací k designu mojí oblíbené Crash 2. Jsou zde rozdvojené cesty a velice mě zahřálo na srdíčku, když se znovu jezdilo na vodním skateboardu nebo ledním medvídkovi.
Tvůrci nelenili a je zde spousta inovací, které obohacují herní zážitek. Nově přítomné masky, které střeží časoprostor, propůjčují Crashovi nebo Coco speciální schopnosti, které tvůrci umí krásně a zároveň záludně využít, ale bavilo mě s nimi hrát. Ještě více mě potěšilo zvýšení počtu hratelných postav o rovnou 3 místa. Tawna, Crashova ex-přítelkyně na mě zbytečně moc vypadá feministicky, ale byla v pohodě napsaná a její úrovně využívali hlavně přitahovacího háku, byli poměrně kreativní. Další postavou je Dingodile, jeden z Crashových nepřátel, ten má z pohledu designu asi nejméně kreativní úrovně, ale ze všech vedlejších postav mě bavil nejvíce, potěšilo mě, jakým stylem byl napsaný a měl super hudební podklad do pozadí. A na závěr starý dobrý Dr. Neo Cortex, Crashův úhlavní nemesis, který se moc nezměnil a chová se tak nějak dle očekávání. Jeho úrovně patří k těm kreativnějším, a to hlavně díky tomu, že nerozdává klasické údery, ale střílí ze zbraně, která přeměňuje nepřátele na plošinku, po které lze vyskákat na požadovaná místa. Ovládal se ale ze všech postav nejhůře, hlavně kvůli jeho absenci dvojitého skoku, kterou jinak mají všechny postavy.
Každá z vedlejších postav má minimálně jednu úroveň v hlavní lince příběhu, ale více jsou využity v bonusových úrovních s názvem „Timeline“. Jedná se o úrovně, které se skládají ze dvou částí. V první části se hraje za jednu z vedlejších postav, a v druhé části se hra přepne zpět do hlavní úrovně, kterou hráč už jednou prošel. Lze říci, že se jedná o odlišný úhel pohledu na události, které se stali v hlavní úrovni, a které kroky jí předcházeli. Po přepnutí zpět do hlavní úrovně, se znovu prochází druhá polovina hlavní úrovně, avšak s odlišným rozpoložením krabic. Více bych ocenil, kdyby se raději celá úroveň soustředila na vedlejší postavu, než jak si takhle tvůrci ulehčili práci, ale aspoň že jsou jinak rozmístěny krabice, a tak se nejedná o takový recyklát.
Největší radost mám ale ze vzpomínkových kazet (Flashback tapes). Ty se nachází v jednotlivých úrovních, a sebrat jdou pouze na první pokus. Pokud hráč jednou zemře, kazeta zmizí a může celou úroveň opakovat. Kazety se nachází nějak ve čtvrtině úrovně a postupně se posouvají dál a dál, spolu s tím se zvyšuje i obtížnost úrovní, aby to nebylo tak jednoduché. Kazety odemykají bonusové úrovně, ve kterých se směřuje pouze doleva nebo doprava a souvisí se sběrem krabic. Krabice jsou lišácky rozmístěné, aby představovalo nemalý problém je všechny sebrat. Zde jsou otestovány hráčovi schopnosti a já rád podléhám podobným testům. Úrovně se odehrávají v roce 1996, a v pozadí jsou slyšet Cortexovi komentáře, zatímco sleduje své testovací subjekty (tedy Crashe nebo Coco). Tvůrci obraz prohnali filtrem, aby to působilo, jako záznam z videokamery, což je celkem super. V pozadí jsou slyšet taky hudební skladby z původní trilogie, což mě nemálo potěšilo.
Další parádou jsou souboje s bossy, které jsou jednoduše koncipované, ale představují nemalou výzvu. Kreativnost se zde tvůrcům nezapře. Co už je škodou, je větší absence Crashových nepřátel. Vyskytují se zde takový čtyři (včetně hlavního N. Tropyho), ale na pár mých oblíbenců se už nedostalo. Na kvalitě to hře ale neubírá.
Na začátku hry jsem si navíc mohl vybrat mezi „moderním“ a „retro“ stylem hry. V moderním stylu se už nehraje na počet životů, a hráč může zemřít nesčetněkrát, aniž by musel opakovat celou úroveň. Retro styl nabízí klasický systém životů, kdy po nasbírání 100 jablíček (wumpa ovoce) získá hráč jeden život do zásoby, a po vypršení všech životů, musí znovu opakovat celou úroveň. Retro je příjemný návrat do minulosti, ale dnes je spíše přežitkem, a hra je hlavně stavěná na moderní styl, proto jsem tedy hrál moderní styl, ale spokojení bych našel i u retro stylu.
Stylizace hry je převzatá z minulé hry tvůrců Toys for Bob, tedy z remaku trilogie Spyra, ze které jsem byl taky hodně nadšený, protože původní trilogie dráčka taky představuje moje herní začátky. Pamatuji si ale, že jsem při oznámení Crashe 4, z grafiky moc nadšený nebyl, ale teď jsem s tím neměl žádný problém, stylizace krásně pasuje na hru. I když, grafická stylizace N.Sane trilogie od Vicarious Visions mi bude nejspíš vždycky bližší.
Technická stránky hry je na základní PS4 naprosto parádní. Nejedná se sice o chod v 60 fps, ale těch 30 je hodně stabilních, pády jsem nezaznamenal. Akorát zamrzí mírný výskyt bugů, kdy se mi jednou přičetly statistiky za 100 % dokončení jedné úrovně, aniž bych jí takhle dokončil. Další bugy jsou spíše vtipné a týkali se nepřátel, nic hrozného naštěstí.
Ještě se vrátím rychle k hratelnosti...jak jsem na začátku zmínil, tak jednotlivé úrovně jsou poměrně rozmanité. Navštíví se pirátská zátoka, pouští post-apo svět, zimní lokace nebo mimozemská loď. Nejedná se o nic extra nového, co by už v sérii dávno nebylo, ale tvůrci to vytvoří dostatečně odlišně a hlavně to pořád baví.
Při plnění úrovní, se za sběr krabic a jablíček po dokončení odemykají drahokamy. Aby hráč dokončil 100 % kompletaci, musí najít všechny krabice a aby to nebylo málo, musí získat všechny krabice v úrovni, aniž by jedinkrát zemřel. Za tenhle úkon se získávají perfektní relikvie. Největší výzva ale přichází ve formě časových výzev, kdy se musí co nejrychleji dohrát jednotlivé úrovně. Pro platinovou trofej je nutné zaběhnout všechny časy na platinovou známku, což je ta nejlepší možná známka, kterou lze získat. A jednoduše řečeno, je to skutečně šílené. Co jsem zkoušel některé úrovně, tak i přes veškerou moji snahu, mi ještě dobrých 10 vteřin a více do platinové známky chybí. Zde bude platinová trofej skutečně zasloužená.
Veškeré úrovně obsahují i tzv. „N.Verted“ mód, kdy se ozrcadlí celá úroveň a obraz se prožene různým filtrem, kdy jednou má hra komiksový nádech, jindy je úplná tma a za pomocí echolokace se hráč orientuje po úrovni. Nápad to není špatný, ale slouží to hlavně k natažení herního času a je to spíše do počtu.
Abych už komentář zakončil, hra se mi jednoduše líbila. Nabídla mi znovu moji oblíbenou klasickou hratelnost, obohatila jí přesně tak akorát o nové mechaniky a předhodila mi více hratelných postav, obzvláště cením postavy ze strany záporáků. Hudba nádherně hraje na nostalgickou notu, a přihodí i něco nového, vlastního. Hra sice má svoje chyby, některé lokace jsou více kreativnější než druhé, ze kterých je lehce cítit, že trochu docházel dech, a taky tu je přepálená náročnost časových výzev, ale nic to nemění na tom, že je to parádní hra a parádní Crash. Doufám, že se někdy dočkám dalšího regulérního pokračování. Tak to by bylo vše...a já se teď jdu snažit o další platinovou trofej.
The Dark Pictures Anthology: House of Ashes
Pro: Klasická hratelnost, inovace, masky, více hratelných postav, Flashback tapes, souboje s bossy
Proti: Přehnaná náročnost časových výzev, bugy