Občas se objeví hra, kterou bych chtěl mít rád, protože na první pohled má všechno co by mne bavilo, ale jak ji rozehraju, tak zjistím, že tomu tak vůbec není. The Banner Saga má všechny ty správné ingredience, jaké bych od krásně malované, tahově strategické indie RPG chtěl, jenomže je dávkuje a kombinuje takovým způsobem, který mi opravdu nesedí.
V The Banner Saga sledujete pochod karavany napříč světem, který se blíží k zániku. Cestou pak potkáváte dobré či zlé pocestné, se kterými někdy pokecáte a někdy bojujete. The Banner Saga se snaží být velice příběhová a velice konverzační hra. Jenomže, už od začátku sledujete příběh dvou různých karavan, kde každá má jiné postavy a tady narážím už na první problém, který se hrou mám. Ona totiž očekává, že mi bude záležet na postavách a jejich životech, které jsem poznal sotva před minutou.
Už jsem alergický na hry, které mi tvrdí, že v nich záleží na mých rozhodnutích a jak se od nich bude odvíjet můj příběh. Je mi totiž jasné, že příběh se odvíjí asi jako ve hrách od Telltale Games, tedy že je úplně jedno jak se rozhodnu a dějová linie je pevně daná. Samozřejmě u The Banner Saga můžu některými dialogy ovlivnit s kým budu nebo nebudu bojovat, kdo mi něco daruje nebo já daruji jim, ale ve výsledku je to úplně jedno.
Tímto se dostávám k tomu, že v první hodině hry jsem strávil 45 minut dialogy s postavami, které mi byly naprosto ukradené a asi 15 minut v soubojích. V pozdější části hry to nebylo o moc lepší, dialogy jsou opravdu velice dlouhé a mne to čím dál více unavovalo, protože já si nedokážu zapamatovat kdo je jaká postava ze které karavany, kdo je čí bratr, je mi jedno proč si někdo pořád něco zapisuje do pergamenu nebo jak dlouho ten či onen bojuje s kopím. Je to totiž úplně jedno a mě se akorát chtělo křičet "tak už mě sakra nechte hrát!".
Mě by se docela líbilo zpracování soubojů, kde každá postava má nějakou speciální vlastnost, se kterou se dá taktizovat. Jenomže vy vlastně asi (?) nemůžete prohrát. Když začnete prohrávat, tak nepřátelé přestanou dávat damage a vy to stejně nějak podivně vyhrajete. Já jsem tento systém vlastně pořádně nepochopil. Možná je to ale takto navržené, protože v soubojích se vždy střídá váš tah a soupeřův tah bez ohledu na to, kolik má kdo postav. Pokud tedy v souboji vyhráváte, a máte více postav než soupeř, tak máte vlastně jenom minimální výhodu. Například když vy máte 6 postav a nepřítel 2, tak zatímco vy po 6 kolech jste táhli každou postavou jenom jednou, tak protivník táhnul každou postavou třikrát. Úplně praktický důsledek tohoto systému je, že máte zraněnou postavu, se kterou chcete ustoupit do bezpečí, ale nemůžete, protože než dojde tato postava na řadu, tak protivník měl několik tahů s tou samou postavou a vaší postavu vám dorazil. Já se obávám, že tento nelogický systém vlastně vedl k vohákům, jako že vám postava neumře, ale je jenom oslabená a podobně.
The Banner Saga je tedy jedna z her, kterou nedohraju, ale jsem rád že jsem si ji zkusil. Po několika hodinách hry (dostal jsem se prý asi do poloviny) už se mi k ni nechce vracet. S klidným svědomím tak můžu vypustit všechna další pokračování, protože mě tohle ale fakt nebaví.
V The Banner Saga sledujete pochod karavany napříč světem, který se blíží k zániku. Cestou pak potkáváte dobré či zlé pocestné, se kterými někdy pokecáte a někdy bojujete. The Banner Saga se snaží být velice příběhová a velice konverzační hra. Jenomže, už od začátku sledujete příběh dvou různých karavan, kde každá má jiné postavy a tady narážím už na první problém, který se hrou mám. Ona totiž očekává, že mi bude záležet na postavách a jejich životech, které jsem poznal sotva před minutou.
Už jsem alergický na hry, které mi tvrdí, že v nich záleží na mých rozhodnutích a jak se od nich bude odvíjet můj příběh. Je mi totiž jasné, že příběh se odvíjí asi jako ve hrách od Telltale Games, tedy že je úplně jedno jak se rozhodnu a dějová linie je pevně daná. Samozřejmě u The Banner Saga můžu některými dialogy ovlivnit s kým budu nebo nebudu bojovat, kdo mi něco daruje nebo já daruji jim, ale ve výsledku je to úplně jedno.
Tímto se dostávám k tomu, že v první hodině hry jsem strávil 45 minut dialogy s postavami, které mi byly naprosto ukradené a asi 15 minut v soubojích. V pozdější části hry to nebylo o moc lepší, dialogy jsou opravdu velice dlouhé a mne to čím dál více unavovalo, protože já si nedokážu zapamatovat kdo je jaká postava ze které karavany, kdo je čí bratr, je mi jedno proč si někdo pořád něco zapisuje do pergamenu nebo jak dlouho ten či onen bojuje s kopím. Je to totiž úplně jedno a mě se akorát chtělo křičet "tak už mě sakra nechte hrát!".
Mě by se docela líbilo zpracování soubojů, kde každá postava má nějakou speciální vlastnost, se kterou se dá taktizovat. Jenomže vy vlastně asi (?) nemůžete prohrát. Když začnete prohrávat, tak nepřátelé přestanou dávat damage a vy to stejně nějak podivně vyhrajete. Já jsem tento systém vlastně pořádně nepochopil. Možná je to ale takto navržené, protože v soubojích se vždy střídá váš tah a soupeřův tah bez ohledu na to, kolik má kdo postav. Pokud tedy v souboji vyhráváte, a máte více postav než soupeř, tak máte vlastně jenom minimální výhodu. Například když vy máte 6 postav a nepřítel 2, tak zatímco vy po 6 kolech jste táhli každou postavou jenom jednou, tak protivník táhnul každou postavou třikrát. Úplně praktický důsledek tohoto systému je, že máte zraněnou postavu, se kterou chcete ustoupit do bezpečí, ale nemůžete, protože než dojde tato postava na řadu, tak protivník měl několik tahů s tou samou postavou a vaší postavu vám dorazil. Já se obávám, že tento nelogický systém vlastně vedl k vohákům, jako že vám postava neumře, ale je jenom oslabená a podobně.
The Banner Saga je tedy jedna z her, kterou nedohraju, ale jsem rád že jsem si ji zkusil. Po několika hodinách hry (dostal jsem se prý asi do poloviny) už se mi k ni nechce vracet. S klidným svědomím tak můžu vypustit všechna další pokračování, protože mě tohle ale fakt nebaví.
Dex