Zda remasterovat hru, která to nepotřebuje, toť filozofická otázka, která vydavatele vůbec nezajímá. Jediné, na čem záleží je, zda produkt dokáže vydělat, a proto není divu, že první dva díly Modern Warfare se dočkaly remasteru již po cca 10 letech. A já to vlastně chápu, Call of Duty je úspěšná značka schopna přilákat spoustu mladých hráčů – těch, pro které jsou hry z roku 2007, resp. 2009 příliš „old school“, takže proč jim nepředstavit to nejlepší z Call of Duty v novém kabátě? Nalejme si čistého vína, i sami tvůrci vzhledem k nesčetným kritickým reakcím určitě tuší, že nejsou schopni vytvořit novou, originální a kvalitní hru, aniž by někdo poukázal na to, že první Modern Warfare byl prostě lepší. Na řadu tedy přichází recyklace.
Budu tedy vycházet z toho, že hráči, kteří již utratili peníze za originál, nejsou úplně cílovým publikem pro tento remaster, pakliže se zrovna netopí v penězích. Může tedy hra z roku 2009 v novém kabátku uspět v současném světě? Kampaň Modern Warfare 2 je krátká, ale maximálně intenzivní, hektická, neúnavná, působivá... Tenhle koncept je podobně jako Karel Gott stále mlád. Všichni snad víme, co od této hry čekat, v nadsázce řečeno je to jako pařit filmy Michaela Baye. Žádná sofistikovanost, žádné velké překvapení, jen extrémní přestřelky, exploze, hrdinství a špetka zpomalených záběrů jako třešinka na dortu. Mise na sebe ani příliš nenavazují, z příběhu jsem si odnesl jen to, že jsem byl ten dobrý a musel jsem postřílet ty špatné. Ta hra funguje velmi dobře i dnes, nicméně, zda to samo o sobě ospravedlňuje vznik remasteru, to si nejsem jistý.
Grafický pokrok je v některých ohledech znát více (zostření textur je klasika, na tom toho nejde moc posrat), v jiných méně (modely – téměř nepoznám rozdíl). Jedno však musím remasteru nechat, a to je obecně řečeno práce se světlem a „barvami“. Ta hra zdaleka nemá fotorealistickou grafiku, ale v některých ohledech vypadá „atraktivněji“ než realita, jestli mi rozumíte... Když hoří Washington, všude létají pohádkové jiskřičky, tmavorudý dým tvoří mračna spojující se s nočními světly války. Když procházíte napadeným americkým předměstím, západ slunce doprovází střely z artilerie v poetickém armageddonu. Když šplháte po zasněžených horách, všechno se tak krásně třpytí a zeje bílou čistotou, až čekáte odkud na vás vyběhne Santa Klaus s kulometem v ruce.
Pokud vnímáte Call of Duty podobně jako filmový zážitek, nemůžete být zklamání. 10 let je dost času na to, abyste původní hru přiměřeně pozapomněli a dokázali si ji užít znova. Velkým otazníkem je tedy jen cena. Zaprodat se korporátu a přispět téhle mašinerii, která chrlí jednu repliku za druhou nebo zaujmout morální postoj a hře se schválně vyhnout obloukem? To už je na vás…
Budu tedy vycházet z toho, že hráči, kteří již utratili peníze za originál, nejsou úplně cílovým publikem pro tento remaster, pakliže se zrovna netopí v penězích. Může tedy hra z roku 2009 v novém kabátku uspět v současném světě? Kampaň Modern Warfare 2 je krátká, ale maximálně intenzivní, hektická, neúnavná, působivá... Tenhle koncept je podobně jako Karel Gott stále mlád. Všichni snad víme, co od této hry čekat, v nadsázce řečeno je to jako pařit filmy Michaela Baye. Žádná sofistikovanost, žádné velké překvapení, jen extrémní přestřelky, exploze, hrdinství a špetka zpomalených záběrů jako třešinka na dortu. Mise na sebe ani příliš nenavazují, z příběhu jsem si odnesl jen to, že jsem byl ten dobrý a musel jsem postřílet ty špatné. Ta hra funguje velmi dobře i dnes, nicméně, zda to samo o sobě ospravedlňuje vznik remasteru, to si nejsem jistý.
Grafický pokrok je v některých ohledech znát více (zostření textur je klasika, na tom toho nejde moc posrat), v jiných méně (modely – téměř nepoznám rozdíl). Jedno však musím remasteru nechat, a to je obecně řečeno práce se světlem a „barvami“. Ta hra zdaleka nemá fotorealistickou grafiku, ale v některých ohledech vypadá „atraktivněji“ než realita, jestli mi rozumíte... Když hoří Washington, všude létají pohádkové jiskřičky, tmavorudý dým tvoří mračna spojující se s nočními světly války. Když procházíte napadeným americkým předměstím, západ slunce doprovází střely z artilerie v poetickém armageddonu. Když šplháte po zasněžených horách, všechno se tak krásně třpytí a zeje bílou čistotou, až čekáte odkud na vás vyběhne Santa Klaus s kulometem v ruce.
Pokud vnímáte Call of Duty podobně jako filmový zážitek, nemůžete být zklamání. 10 let je dost času na to, abyste původní hru přiměřeně pozapomněli a dokázali si ji užít znova. Velkým otazníkem je tedy jen cena. Zaprodat se korporátu a přispět téhle mašinerii, která chrlí jednu repliku za druhou nebo zaujmout morální postoj a hře se schválně vyhnout obloukem? To už je na vás…
