Dlouho jsem nepařil hru, jejíž závěrečné hodnocení by mě tak mrzelo a rád bych jí přidal, ale nemůžu. Během první poloviny jsem byl nadšený – grafika i ozvučení jsou na skvělé úrovni, hra je syrová a atmosféra tíživá, přestřelky s lidmi jsou zábavné , laťka obtížnosti je nastavena tak akorát … vše pěkně odsýpá, baví a poutá k monitoru: už jen samotné plazení se tunely a větracími šachtami mezi okousanými mrtvolami, kokony a roztodivným svrabem je zážitek.
Zhruba v půlce ale přišel zlom a až do konce následoval z hlediska zábavnosti vytrvalý sešup. V závěru už jsem LL dojížděl vyloženě ze setrvačnosti a po skončení ve mně hra zanechala smutný dojem naleštěné bídy a nudy v úchvatných kulisách.  Stal se z ní totiž časem téměř interaktivní film, posedlý vyprávěním svého „grandiózního“ příběhu, přičemž je ale herní složka odsunuta jaksi na druhou kolej. Na čemž bylo nejhorší, že mi ten příběh ještě přišel jako kýčovité béčko, nehodné přehnané pozornosti.

Kdybych měl strukturovat a přiblížit nejpodstatnější klady a zápory, tak pozitivům určitě vévodí krásné audio-vizuální provedení a atmosféra, která místy téměř působí neblahé fyzické pocity. Souboje s lidmi jsou rovněž zábavné a provázejí je kromě možnosti všem vyčinit brokovnicí i určité „sofistikovanější“ morální volby a alternativní možnosti postupu levely, což je v survivalistické post-apo hře určitě fajn (I když v FPSku stejně budu preferovat spíš cestu brokovnicem, sry všichni).
Pak je tu ale velký pytel negativ. Jak už jsem naznačil – velká porce z druhé půlky je něco mezi videem a walking simulátorem a hratelnost tím neustálým ředěním akce trpí. (Možná teda jen pro tenhle typ gameplaye nejsem cílovka. Pokud u FPSka ale někoho baví jíst pizzu, poslouchat Rusáky a občas si do toho zastřílet, pak bude asi najeden do syta.).
Vadila mi i přehnaná skriptovitost scénáře a příliš okaté vymezování toho, co vám hra dovolí dělat. Děj je často násilně rozsekaný do určitých sekvencí, kdy na vás 17 a půl vteřiny vybíhají odevšad mutanti, a když to přežijete, se zatroubením se rozutečou a můžete přejít do další sekvence, kde jedete na mašině a jiní mutanti po vás skáčou 22 a půl vteřiny. Nebo se s někým řežete v aréně, ale hra vám ho nedovolí zabít, protože ve scénáři je, že nakonec uteče a budete se s ním řezat ještě ve vedlejší místnosti. Takže mu dáte devět head shotů snajperkou, aby vám pak po-utekl o místnost vedle, a když tam vlezete, povalí vás v cut-scéně s nožem na krku, i když ještě s jistotou víte, že tam na vás zemtek číhá. Hra vás do téhle situace prostě násilně strčí, aby to zapadalo do jejího narativního schématu. (Takže vlastně ještě ve výsledku udělají autoři debila z vás.).
Boss fighty mi zase přišly, že jsou přítomny jen proto, aby byly přítomny. Do děje jsou často vklíněny úplně na hulváta. Příběh, jak jsem už psal, mi přišel plný naivních klišé a patosu. Ty různé báje o Jednorozeném a prastaré rase by lépe zapadaly někam do análů Svědků Jehovových než do hry tohohle ražení a rozpoložení. To, co se dělo ve druhé půlce, mi připadalo úplně nepatřičné.  
Poslední větší výtku mám k level designu. Ne k jeho grafickému provedení ani vlivu na hratelnost, ale spíš k jeho vnitřní logice a soudržnosti. Vždycky se po útěku z nějaké lokace dostanete do šachty, kterou se proplazíte pár metrů a z nepřátelského tábora najednou vylezete v táboře vaší vlastní frakce. Ten prostor je na sebe často tak podivně naroubovaný, aby mohla být hra lineární.

Sečteno podtrženo, MLL za mě pořád ještě za zahrání stojí, kvůli audiovizuálnímu provedení, atmosféře a gameplayi první půlky. Časem ale bohužel znatelně ztrácí šťávu a ten nepoměr mezi vyprávěním příběhu a soustředěním se na hratelnost je příliš v neprospěch hratelnosti. Posledními levely už jsem jen rychle probíhal – když to zrovna šlo, což teda moc často nešlo. Takže jsem spíš koukal u cut scén do mobilu. Věřím, že pokud má někdo rád knižní předlohu, bude akcentaci příběhu a mytologie světa Metra vnímat jinak, já jsem jí ale nepolíben a po dohrání LL bohužel asi i zůstanu.